Úřední jazyk

Úřední neboli státní jazyk je jazyk stanovený zákonem pro komunikaci s úřady, včetně školství. Pro podání žádosti a její vyřízení je to vnější jazyk, pro komunikaci mezi úřady navzájem a uvnitř úřadu je to vnitřní jazyk. V laickém pojetí je úřední jazyk ten jazyk, kterým se na území daného státu převážně komunikuje.

[editovat] Historie

Koncept úředního jazyka pochází z myšlenky, že mezi národem (etnikem) a státem (en:Nation) není rozdíl. Ve skutečnosti zejména ve východní Evropě převažují mnohonárodní státy, tj. s početnými národními menšinami.

Za Rakouska nebyl úřední jazyk stanoven, ačkoliv o to Němci v druhé polovině 19. století usilovali. Na základě právního obyčeje to byla němčina, ale Češi si postupně prosadili nejprve vnější češtinu (v roce 1880 – Stremayrova jazyková nařízení), vnitřní čeština byla částečně a dočasně zavedena v roce 1897 (Badeniho nařízení) a v roce 1898 (Gautschova nařízení). Naproti tomu za první republiky byl přijat zákon č. 122/1920 Sb. z. a n., podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé, který v § 1 stanovil, že „jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky“. Podle § 2 na území s více než 20 % národní menšiny byl povolen vnější jazyk národní menšiny. K tomu též srov. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 1919 č. 73/18 (Boh. A V/19), usnesení ze dne 26. 6. 1919 č. 2334 (Boh. A XII/19) a usnesení pléna ze dne 9. 11. 1936 č. 251/33 (Boh. A DXIV/36).

[editovat] Česká současnost

Podle čl. 25 Listiny mají „národnostní nebo etnické menšiny“ oprávnění na vnější jazyk. Kromě mezinárodních smluv a právních předpisů k jejich provedení, je právní norma stanovící úřední jazyk v:

• § 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, který jako úřední jazyk pro jednání před finančními úřady stanoví češtinu a slovenštinu. Práva národních menšin jsou omezena na hrazení nákladů tlumočníka státem. Podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, se tlumočením rozumí i překládání.
• stejná úprava je v § 46a zákona ČNR č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů.
• stejná úprava je v § 71 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, kde byl zaveden bodem 108 novely č. 286/1995 Sb.
• § 123d zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

V soukromém právu je povinnost českých letáků stanovena v § 11 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.

Naproti tomu § 18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stanoví oprávnění na tlumočníka bez dalšího. Stejně liberální je úprava § 2 odst. 14 a §§ 28 – 29 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Dne 15. června 2004 byl zamítnut návrh komunistických poslanců na novelu ústavy, který by zaváděl národní a úřední jazyk. Stanovisko vlády bylo negativní.

[editovat] Mezinárodní organizace

Vnitřními jazyky Evropské unie jsou angličtina a francouzština, s výjimkou Evropského soudního dvora v Lucemburku, kde je to pouze francouzština. „Od počátku evropské integrace (1951) až po první rozšíření (1973) byla jediným úředním jazykem ES francouzština. Francie si primát svého národního jazyka přísně střežila a při jednání o rozšíření ES o Velkou Británii, Irsko a Dánsko na počátku sedmdesátých let si vymínila ujištění, že Velká Británie nebude vyžadovat používání angličtiny jako dalšího úředního jazyka. Britové po svém vstupu slib dodrželi a při jednání uvnitř institucí používali jejich zástupci francouzštinu. Menší státy ale zareagovaly odlišně. Irsko a Dánsko (kterým byla angličtina mnohem bližší než francouzština) začaly při jednání používat angličtinu. Ke „vzpouře“ proti výlučnému používání francouzštiny se přidala Itálie, jejíž delegát dostal pokyn používat při jednání italštinu. I když by se zřejmě všechny tehdejší státy spokojily se zavedením dvou úředních jazyků (francouzštiny a angličtiny), jednání o jazykovém režimu nakonec vyústila v rovnocenné a paralelní používání jazyků všech členských států.“ Podle čl. 21 al. 3 smlouvy o ES má každý oprávnění na svůj vnější jazyk, který je uveden v čl. 314 smlouvy o ES. Po rozšíření dne 1. května 2004, přidání irštiny v roce 2005 a rozšíření dne 1. ledna 2007 je těchto jazyků 23.

OSN má 6 úředních jazyků (angličtinu, čínštinu, arabštinu, francouzštinu, španělštinu a ruštinu) a Rada Evropy 2 (angličtinu a francouzštinu).

[editovat] Jiné státy

• Ve většině států USA není angličtina jako úřední jazyk vůbec stanovena.

• Švédština je stanovena úředním jazykem ve Finsku (vedle finštiny), nikoliv však ve Švédsku, kde jí hovoří většina obyvatel.

[editovat] Reference

• Antonín Hartmann, Václav Joachim a Hugo Diwald: Jazykové právo. In Slovník veřejného práva československého II. Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, Brno 1932, pp. 61 – 85; reprint Eurolex Bohemia, Praha 2000, ISBN 80-902752-6-5
• Ivo Šlosarčík: Jazyková politika v členských zemích EU a její potenciální konflikt s komunitárním právem. In Intergrace (EUROPEUM) 12/2002

[editovat] Externí odkazy

Jazykový portál

• EU – jazyky Evropy (zatím da, de, el, en, es, fr, it, nl, pt, fi, sv)
• Francie – Loi Toubon (francouzsky)