Čínské znaky

Čínské znaky (čínsky 漢字, 汉字, pinyin Hànzì, český přepis Chan-c', japonsky Kandži, korejsky Handža) je písemnou soustavou používanou pro zápis čínských jazyků (čínštiny, kantonštiny aj.), japonštiny, příležitostně korejštiny a v minulosti též vietnamštiny.

Čínské písmo patří mezi starověká písma a je nejdéle soustavně používaným písmem na světě.

[editovat] Pojmy a výslovnost

V čínských znacích se neodráží výslovnost tak přímým způsobem, jako je tomu u latinky v případech mnoha jazyků. Velice zjednodušeně řečeno, téměř pro každý morfém existuje zvláštní grafém. Tento fakt samozřejmě značně ztěžuje výuku čtení a psaní jak u cizinců, tak u Číňanů, a je velkou brzdou gramotnosti: na rozdíl od evropských jazyků, kde počet znaků obvykle nepřesahuje 50, čínských znaků jsou tisíce. Obecně řečeno, v jedné době je v užívání přibližně 5000-6000 znaků. Největší slovníky obsahují kolem 80 000 znaků, drtivá většina z nich je však dávno nepoužívána, případně se jedná varianty (až 1/3). Na druhou stranu jsou zde i nesporné výhody: v jazykově roztříštěné Číně se spousta vzájemně nesrozumitelných (byť příbuzných) jazyků a dialektů píše těmi samými čínskými znaky. Mluvčí kantonštiny se nedomluví s mluvčím standardní čínštiny, ale pokud jsou oba gramotní, mohou si psát. Takto však funguje jakýkoli psaný jazyk, tato vlastnost je jen omylem označována za unikum znaků. Z podobného důvodu také čínské televizní stanice vysílají filmy v čínském znění s čínskými titulky.

[editovat] Slova

V čínském písmu se nedělají mezery mezi slovy. Pojem slovo má v čínském prostředí jinou hodnotu: jedná se o koncept čistě jazykový, nikoli pravopisný. Ve znakovém zápisu je jedinou jednotkou menší než věta znak; ten ve výslovnosti odpovídá téměř vždy jedné slabice. Na významové úrovni to pak zpravidla bývá morfém, ačkoliv to zdaleka není univerzální pravidlo. Existuje řada znaků, které samy o sobě žádný význam nenesou a získávají jej až ve spojení se znakem jiným, existuje také znaky, v nichž jsou obsaženy morfémy dva. Současná čínština již dávno není jazykem jednoslabičným, většina slov je dvojslabičná.

Vzhledem k tomu, že čínské písmo není písmem hláskovým, je poměrně obtížné v něm zachytit výslovnost cizích slov (např. osobních jmen a zeměpisných názvů). Výslovnost se musí napodobit pomocí slabik, které má k dispozici standardní čínština, a její fonetický systém se v tomto kontextu jeví jako velmi omezený (v japonštině a korejštině tento problém není, protože vedle čínských znaků se tam používají i místní slabičné abecedy). Pro zápis dotyčné posloupnosti slabik se pak vyberou vhodné znaky. Každé slabice sice v čínském písmu odpovídá mnoho různých znaků, některé znaky lze ale prohlásit za typické prostředky k fonetické transkripci cizích slov. Příklady: 加拿大 = Ťia-na-ta = „Kanada“; 澳大利亚 = Ao-ta-li-ja = „Austrálie“. Běžný význam použitých znaků přitom v tomto případě nedává smysl, např. znaky v 澳大利亚 znamenají „zátoka+velký+zisk+Asie“.

[editovat] Složení znaku

I když se čínské znaky vyvinuly z obrázkového písma, kde každý znak opravdu vystihoval zjednodušenou podobu pojmu, který zapisoval, v současném písmu takových znaků zbyla jen hrstka (a i u nich je často obtížné původní obrázek rozpoznat).

Drtivá většina dnes používaných znaků se skládá ze dvou částí: z tzv. determinativu a z fonetika. Existuje přes 500 různých determinativů. Někdy je determinativ zaměňován s tzv. radikálem. Radikál je prvkem znaku, podle níž jsou znaky řazeny ve slovníku, a díky dějinným okolnostem se velice často s determinativem kryje. Dnes však najdeme mnoho případů, kdy je radikálem zcela jiná složka znaku než determinativ. Znaky se stejným determinativem obvykle vyjadřují příbuzné pojmy: např. znaky pro řeku (河), jezero (湖), moře (海) i zátoku (灣) mají determinativ (který je zároveň radikálem), který vznikl zjednodušením znaku pro vodu (水). (Sám znak vody se do této skupiny také počítá, i když mu chybí fonetická složka.)

Fonetickou složku tvoří jiný znak, jehož výslovnost je (nebo někdy v minulosti byla) nějakým způsobem blízká výslednému složenému znaku). Protože se však výslovnost vyvíjí (a navíc je v různých místech Číny různá), v řadě případů je velmi obtížné fonetickou podobnost vysledovat.

Některé znaky tvořící fonetickou složku jsou dost složité a samy se skládají z radikálu a své fonetické složky.

[editovat] Směr písma

Tradičně se znaky kladly do sloupce shora dolů, sloupce se řadily zprava doleva. V moderních textech je běžné totéž řazení jako v latince, tedy do řádků zleva doprava, řádky přibývají shora dolů.

Bez ohledu na složitost znaku se všechny znaky v jednom textu musí vejít do čtverců o jednotné velikosti.

[editovat] Řazení slovníků

Pro nalezení čínského znaku ve slovníku je potřeba umět rozpoznat radikál znaku a umět poznat, kolika tahy se znak píše. (Jednotlivé prvky, ze kterých se čínský znak skládá, mají jednotný počet tahů, kterými se mají psát.)

Na začátku slovníku je tabulka radikálů, které jsou uspořádané podle počtu tahů. U každého radikálu je uveden seznam znaků s tímto radikálem, které slovník obsahuje; tyto znaky jsou uspořádány opět podle počtu tahů. Protože i znaků se stejným radikálem a počtem tahů může být hodně, bývá příslušná část tabulky nadepsaná čínskou číslovkou, vyjadřující počet tahů fonetické složky.

U každého znaku je nakonec odkaz na příslušné heslo ve slovníku. I když by mohlo jít o číslo stránky, většinou je odkazem přepis výslovnosti znaku — hesla jsou totiž ve slovnících řazena ne podle počtu tahů, ale právě podle přepisu výslovnosti. U čínských slovníků vydaných v ČLR a kdekoli mimo Čínu se výslovnost zapisuje pomocí pchin-jinu. Na Tchaj-wanu stejnému účelu slouží starší čínská abeceda vymyšlená speciálně pro zápis výslovnosti, zvaná ču-jin fu-chao (též Bopomofo). V Koreji se používá hangul a v Japonsku kana. Pozor, ani řazení podle pchin-jinu není úplně stejné, jaké se používá v jazycích píšících latinkou. Blíže viz Pinyin.

[editovat] Tradiční a zjednodušené znaky

Ve snaze přiblížit písmo širším vrstvám obyvatelstva proběhla v ČLR ve druhé polovině 20. století postupná reforma, která řadu znaků zjednodušila. Kritici ovšem tvrdí, že se tím narušila informace o původu a příbuznosti jednotlivých znaků. Reformy však byly plánovány již od 20. let v souvislosti se velkou vlnou modernizace Číny (Májové hnutí 1919), a mimo to mnohem dalekosáhlejší reformy, které zastřely původní podoby znaků, jejich stavbu, etymologie i příbuznosti a oddělily průměrně gramotné Číňany od starší tradice, proběhly přibližně v letech 300-0 př.n.l.

Zjednodušené znaky jsou dnes standardem v ČLR (s výjimkou Hongkongu a Macaa) a v Singapuru. Na Tchaj-wanu se nadále používají tradiční znaky.

Zjednodušení nejvíce vynikne tam, kde byl zjednodušen radikál, a zásah se tudíž dotkl velké skupiny znaků (např. radikál ve slově jü – „jazyk“: 語 → 语). Zjednodušeně lze říci, že dnes používané čínské znaky se dělí na tři skupiny:

• zjednodušené znaky (mají protějšek mezi tradičními znaky)
• tradiční znaky (v ČLR byly nahrazeny zjednodušeným protějškem)
• znaky, které nebyly zjednodušovány, vypadají tedy v ČLR i na Tchaj-wanu stejně

Ve skutečnosti je situace složitější. Různé varianty téhož znaku existovaly dávno před vznikem ČLR, ke zjednodušování docházelo také, i když v podstatně menší míře. Např. znak tchaj ve slově Tchaj-wan má jednoduchou (台) a složitou (臺) variantu, přesto se i na Tchaj-wanu (tedy v doméně tradičních znaků) používá ta jednodušší.

Své vlastní reformy provedli i Japonci, takže i když kandži lze spíše označit za tradiční znaky, např. znak pro studium (čínsky süe, japonsky gaku) se v Japonsku shoduje s tvarem v ČLR (学), zatímco na Tchaj-wanu a v Hongkongu je složitější (學).

[editovat] Související články

• Kandži