Česká strana sociálně demokratická

Tento článek není ozdrojován a může obsahovat informace, které je třeba ověřit. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámeni, pomozte prosím vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů, které dokládají uvedená tvrzení.

Česká strana sociálně demokratická
Zkratka:	ČSSD
Datum založení:	1878 (jako součást rakouské sociální demokracie), 1893 (jako samostatná strana)[1]
Sídlo:	Lidový dům Hybernská 7 110 00 Praha 1
Pověřen vedením:	Bohuslav Sobotka
Ideologie:	Sociální demokracie Demokratický socialismus[2] Keynesiánství [2]
Politická pozice:	Levice
Státní příspěvek (mil. Kč):	191,5 (2009)[3]
Evropská strana:	Strana evropských socialistů
Politická skupina EP:	Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů
Mládežnická organizace:	Mladí sociální demokraté
Barva(y):	Oranžová (od voleb 2006), v minulosti červená, někdy růžová
Volební výsledek:	22,08% (PSP ČR 2010)
Poslanecká sněmovna
Senát
Evropský parlament
Zastupitelstva krajů	[4]
Zastupitelstva obcí	[5]
Oficiální web
www.cssd.cz
Portál:Politika

Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) je česká levicová politická strana, která je členem Socialistické internacionály a Strany evropských socialistů. Je pokračovatelkou dvojjediné tradice české sociálně demokratické strany dělnické a německé sociální demokracie v Československu. K roku 2010 je nejsilnější stranou v Poslanecké sněmovně a v krajských zastupitelstvech a druhou nejsilnější stranou v Senátu. Od parlamentních voleb 2010 je pověřen vedením strany statutární místopředseda Bohuslav Sobotka.

[editovat] Historie

[editovat] 1878–1918: Dělnické hnutí a sociální demokracie na území Čech a Moravy

„Sociální demokracie se vymkla kontrole kapitalistů“ (karikatura Mikoláše Alše)

Počátky českého dělnického hnutí lze nalézt v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávací spolky českého dělnictva. Roku 1868 bylo ustanoveno svépomocné družstvo Oul vedené Františkem Ladislavem Chleborádem. V roce 1870 proběhla na Ještědu masová demonstrace českých a německých dělníků, takzvaný „tábor lidu“. 7. dubna 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské sociálně demokratické strany pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku. Proces osamostatňování české sociální demokracie z tzv. rakouské internacionály vyústil v prosinci roku 1893 na sjezdu konaném v Českých Budějovicích v založení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strana dělnické. Již o další 4 roky později byla zastoupena v říšské radě.V ní roku 1897 učinilo pět sociálně demokratických poslanců (Arnošt Berner, Petr Cingr, Josef Hybeš, Josef Steiner a Karel Vrátný protistátoprávní prohlášení, které vedlo ke vzniku ČSNS. Programově se hlásila k II. internacionále, prosazovala uznání osmihodinové pracovní doby, všeobecné volební právo a úpravu mzdových poměrů.

[editovat] 1918–1926

Vlastimil Tusar

Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla přejmenováním Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v prosinci 1918. Od vytvoření samostatného státu byla druhou nejsilnější politickou stranou, která měla v Revolučním národním shromáždění 47 poslanců (vycházelo se z výsledků voleb v roce 1911). Tomu odpovídalo zastoupení třemi ministry v první československé vládě. V druhé (rudozelené) vládě v roce 1919 zaujal sociálnědemokratický vůdce Vlastimil Tusar místo předsedy vlády.

Ve volbách v roce 1920 obdržela vítězná ČSDSD 25,7 %, a získala tak 74 mandátů. V době zdánlivého rozmachu však již ve straně probíhal politický rozkol mezi vedoucím státotvorným proudem a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále. Opoziční část se sešla na sjezdu v září roku 1920 a ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala nový program. V říjnu pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. Rozkol strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Nakonec v květnu 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa (KSČ). Toto rozdvojení ČSDSD oslabilo natolik, že ve volbách roku 1925 obdržela pouhých 8,9 % (KSČ 13,2 %). I přesto se mimo let 1926–29 (období vlády panské koalice) strana podílela na všech vládách tehdejšího Československa. Hlavním tiskovým orgánem bylo Právo lidu.

Na sjezdu v roce 1924 byl novým předsedou zvolen bývalý tajemník Svazu kovodělníků a poslanec NS Antonín Hampl, který vystřídal Antonína Němce. O dva roky později se stal generálním tajemníkem ČSDSD mladoboleslavský senátor Vojtěch Dundr.

V letech 1918–1926 patřila mezi největší spojence ČSDSD Československá národně socialistická strana a německá Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR. U obou stran se uvažovalo o sloučení, které se ale neuskutečnilo kvůli některým rozlišně chápaným programový bodům (internacionální politika, pohled na německou menšinu v ČSR). Kvůli rozkolu s komunisty a jejich protistátotvornému postoji však příliš rozvrstvená československá levice ztratila post rozhodujícího vládního člena a pravidelně se umisťovala až za Agrární republikánskou stranou.

[editovat] Od „Panské koalice“ k Národní straně práce

Až do sjezdu v roce 1930 se strana hlásila k tradicím marxismu, teprve na tomto sjezdu byl přijat nový stranický program, který dosavadní orientaci revidoval. Po sepsání Mnichovské dohody se strana rozpustila a někteří členové spoluzaložili Národní stranu práce. Československá sociální demokracie rozvíjela též kontakty s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami a byla aktivní členkou Socialistické dělnické internacionály (dlouhodobě ji zde zastupoval František Soukup a posléze i Betty Karpíšková a Lev Winter). Od druhé poloviny 20. let spolupracovala s Německou sociálně demokratickou stranou v ČSR (založenou na podzim 1919 Josefem Seligerem) a po roce 1933 organizovala pomoc německé (a později též rakouské) demokratické emigraci v Československu. Ve druhé polovině 30. let podporovala boj španělské levice proti povstalcům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti (ženevský protokol, Malá dohoda, východní Locarno, Východní pakt, obranné smlouvy s Francií a SSSR, Hodžův plán). Na jaře 1938 se významně podílela na vzniku manifestu Věrni zůstaneme a velkou vlastní manifestací na podporu květnové mobilizace v Praze 5. června 1938, pořádanou v rámci oslav 60. výročí založení strany (celkem se jí účastnilo na 400 000 lidí) za účasti prezidenta Edvarda Beneše, demonstrovala svou podporu věci československé demokracie a evropského i světového míru.

[editovat] Sociální demokracie v letech 1938–1945

viz Národní strana práce a Národní hnutí pracující mládeže

Během druhé světové války se řada bývalých členů sociální demokracie zapojila do odbojové činnosti, strana měla zastoupení v československé vládě v Londýně a ve Státní radě Československa.

[editovat] Léta 1945–1948

Poválečný členský průkaz

Roku 1945 byla Sociální demokracie (Československá sociální demokracie, ČSSD) obnovena jako jedna ze čtyř českých stran Národní fronty a ve volbách roku 1946 obdržela 15,6 %, což bylo nejméně ze všech čtyř povolených stran (většina levicových voličů se přiklonila ke KSČ, případně k ČSNS). Její představitelé se zúčastnili práce Národního shromáždění a Zdeněk Fierlinger se stal předsedou první poválečné vlády. Ve straně však opět vykrystalovaly dva proudy, a proto byl v listopadu 1947 zvolen předsedou centrista Bohumil Laušman. Německá sociálně demokratická strana obnovena být nemohla.

Prokomunistické křídlo a prokomunistická infiltrace existovaly v té době už ve všech českých stranách, ovšem u sociálních demokratů dosáhly zdaleka největších rozměrů a strana často úzce spolupracovala s komunisty a podporovala znárodňování. Za únorového převratu se sociální demokracie nepřidala k hromadné demisi ministrů za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu, čímž zmařila jejich snahu o vynucený pád vlády a umožnila Gottwaldovi doplnit na místa rezignujících ministrů spolehlivé spolupracovníky KSČ (nutno podotknout, že dva ministři za sociální demokracii posléze nerespektovali rozhodnutí své strany a rezignovali). V prvních týdnech po převratu odešli někteří vedoucí představitelé sociální demokracie do exilu a v květnu 1948 ustavili v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Dne 27. června 1948 se strana sloučila s KSČ.

[editovat] Sociální demokracie v exilu

Po likvidaci ve vlasti pokračovala tak Československá sociální demokracie ve své činnosti v exilu; v jejím čele stál dočasně Blažej Vilím, od září 1948 Václav Majer. Generálním tajemníkem byl v letech 1948–50 Blažej Vilím, poté až do roku 1970 Václav Holub. K dalším reprezentantům patřili Vilém Bernard, František Němec, Mirko Sedlák a Arno Hais, z mladé generace pak Radomír Luža a Jiří Horák.

Sídlem ústředního vedení se stal Londýn, kde také v letech 1950–64 vycházel tiskový orgán – časopis Demokracie a socialismus. V jednotlivých státech se postupně formovaly zemské organizace v čele se zemskými důvěrníky. Další centra stranické činnosti vznikla v Paříži, v USA, ve Švýcarsku, v SRN a ve Vídni, kde v rámci rakouské SPÖ působila Československá socialistická strana v Rakousku. Někteří bývalí sociální demokraté se v různých zemích podíleli na vytvoření zelených stran, které vyjadřovaly odpor jak k západnímu kapitalismu, tak sovětskému komunismu. Většina členů, kteří přešli do KSČ, byla ze strany vyloučena po porážce Pražského jara. Roku 1968 byl učiněn pokus o obnovu samostatné strany, avšak tyto plány zhatila invaze sovětských vojsk.

Samostatnou izolovanou zahraniční skupinu tvořili členové tzv. Zinnerova okruhu, přesvědčení němečtí sociální demokraté vždy věrní Československu a odkazu Ludwiga Czecha. Ti se ostře vymezili proti nacionalizujícímu pravicovému křídlu bývalé německé sociální demokracie Wenzela Jaksche a Seliger-Gemeinde, která byla ochotná spolupracovat s ultrapravicovou a postnacistickou Sudetendeutsche Landsmannschaft.

[editovat] Strana po roce 1989

Miloš Zeman

Ačkoli bylo obnovení sociální demokracie plánováno již v roce 1968, uskutečnilo se až po roce 1989. Obnovovací XXIV. sjezd se konal 24. a 25. března 1990 v Praze – Břevnově a navázal na tradice předválečné ČSDSD. Předsedou byl zvolen Jiří Horák, významnou roli hrál ve straně jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce Valtr Komárek. V konkurenci s Občanským fórem (její členové mohli v prvních volbách kandidovat i za OF) nebyla strana moc úspěšná, navíc opět utrpěla vnitřními rozpory. V následujících letech významně stoupl její vliv a v parlamentních volbách roku 1992 získala Československá sociální demokracie 16 mandátů.

Na sjezdu v roce 1993 změnila strana název na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) a novým předsedou strany byl zvolen Miloš Zeman. V parlamentních volbách v červnu 1996 se ČSSD stala druhou nejsilnější stranou Česka. V následujících dvou letech zůstala v opozici a tolerovala menšinovou vládu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA (druhá Klausova vláda). Miloš Zeman byl zvolen do čela Poslanecké sněmovny. V předčasných parlamentních volbách v červnu 1998 zvítězila a sestavila menšinovou vládu (pod Zemanovým předsednictvím), jejíž čtyřleté působení umožnila tzv. opoziční smlouva, uzavřená mezi ČSSD a ODS v červenci 1998. O čtyři roky později znovu zvítězila v parlamentních volbách a sestavila vládu v koalici s KDU-ČSL a US-DEU, která ovšem disponovala pouze těsnou většinou (101 hlasů). Předsedou vlády se stal Vladimír Špidla, jenž v dubnu 2001 na XXX. sjezdu vystřídal Miloše Zemana v čele strany. Stranu provázela nejednota v koalici i v samotné straně. Po neúspěchu v eurovolbách odstoupil z čela strany a vlády Vladimír Špidla. Nový premiér Stanislav Gross vydržel ve funkci necelý rok a odstoupil kvůli bytové aféře. Dalším premiérem se stal Jiří Paroubek, který stranu sjednotil a zlepšil její postavení (nárůst preferencí – získání hlasů voličů jak KSČM, tak nerozhodnutých). Strana se však před parlamentními volbami v roce 2006 potýkala s mnoha aférami. Ve volbách samých pak strana skončila i přes svůj historicky nejlepší volební výsledek druhá za ODS. Na podzim roku 2008 strana vyhrála krajské volby a získala všech 13 hejtmanů, rovněž ve volbách do Senátu Parlamentu ČR slavila úspěch, když získala 23 nových senátorů z 27 možných.

[editovat] Dělení a slučování ČSSD

• Asociace sociálních demokratů – Odchod skupiny členů okolo Rudolfa Battěka 1

• České sociálně demokratické hnutí – Vznik v září 1999 odchodem skupina více vlastenecky založených sociálních demokratů, dnes se jejich politické hnutí jmenuje České hnutí za národní jednotu

• Strana přátel piva – Původně strana recese, roku 1998 se sloučila s ČSSD a někteří ze členů, kteří se sloučením nesouhlasili, dnes ve svých aktivitách pokračují dále jako Sdružení přátel piva

[editovat] Významné osobnosti Sociální demokracie

Související informace lze nalézt také v článku Seznam předsedů strany sociálně demokratické.

• Josef Boleslav Pecka-Strahovský – zakladatel
• Josef Hybeš – spoluzakladatel
• Ladislav Zápotocký-Budečský – spoluzakladatel
• Ferdinand Schwarz – spoluzakladatel
• Josef Steiner
• Karla Máchová-Kostelecká – bojovnice za politická práva žen
• Charlotta Garrigue-Masaryková – manželka T. G. Masaryka ^[6]
• Bohumír Šmeral — předseda strany (1916–1917)
• Vlastimil Tusar – sociálně demokratický předseda vlády
• Bohumil Laušman – předseda strany (1947–1948)
• Václav Majer – 2.exilový předseda (1948–1972)
• Zdeněk Fierlinger – předseda strany (1945–1947)
• Jiří Horák – první porevoluční předseda obnovené strany (1990–1993)
• Miloš Zeman – předseda (1993–2001)
• Vladimír Špidla – předseda (2001–2004)
• Stanislav Gross – předseda (2004–2005)
• Bohuslav Sobotka – místopředseda a dočasný předseda strany (2005–2006)
• Jiří Paroubek – předseda (od roku 2006)
• Erazim Kohák – filosof a publicista

[editovat] Vedení

V březnu 2009 bylo na XXXV. sjezdu v Praze-Holešovicích zvoleno vedení strany v tomto složení:

• Bohuslav Sobotka – statutární místopředseda, předseda Poslaneckého klubu ČSSD
• Zdeněk Škromach – místopředseda
• Milan Urban – místopředseda
• Roman Onderka – místopředseda pro regionální a komunální politiku
• Lubomír Zaorálek – místopředseda pro zahraniční politiku
• Petr Vícha – předseda Senátorského klubu ČSSD, starosta města Bohumína
• Martin Starec – předseda Ústřední kontrolní komise
• Michal Hašek – předseda Rady Asociace krajů ČR, hejtman Jihomoravského kraje

[editovat] Ekonomická orientace strany

ČSSD se nachází na levé části politického spektra. Dle svých slov vychází z myšlenek keynesiánství, ale v praxi však neusilovala o splácení státního dluhu v době hospodářské konjunktury, což za její vlády (v době prosperity) způsobilo masivní nárůst těchto dluhů. Schodky vytvářené v letech 2000 až 2002 jsou kombinací cyklických a strukturálních (vytvořených politickým rozhodnutím) schodků, hluboké rozpočtové schodky vzniklé po roce 2003 patří ke schodkům strukturálním, neboť vznikly v čase vysokého ekonomického růstu. Nejvyšší strukturální rozpočtový schodek byl vytvořen v roce 2006 v čase vysokého hospodářského růstu kombinovaného s vysokými sociálními předvolebními výdaji. Za stav státní pokladny tehdy nesli hlavní spoluodpovědnost ministr financí Bohuslav Sobotka (ČSSD) a předseda vlády Jiří Paroubek (ČSSD). K druhému a třetímu nejhlubšímu strukturálnímu rozpočtovému schodku patří schodky z roku 2003 a 2004. V obou případech nesli spoluzodpovědnost za stav státní poklady ministr financí Bohuslav Sobotka (ČSSD) a předseda vlády Vladimír Špidla (ČSSD).^[7]

[editovat] Kritika

Související informace lze nalézt také v článku KSČSSD.

Protest proti Jiřímu Paroubkovi

ČSSD je často kritizována, především pravicovou veřejností a pravicovými politiky, za svoji, ač nepřímou, spolupráci s komunisty při prosazování některých zákonů v roce 2006; namítají, že situace se podobá stavu z roku 1948, kdy se tehdejší KSČ sloučila právě se sociální demokracií. Přestože tzv. Bohumínské usnesení oficiálně zakazuje straně spolupráci s KSČM na vládní úrovni, těch ostatních se netýká. Příznivci ČSSD namítají, že komunisté jsou naopak jedinou silou, která je schopná a ochotná podpořit levicové návrhy strany.

Před volbami v roce 2006 byla politiky ODS obviněna ze zneužívání policie k politickým cílům.^[8]Jako důkaz měla sloužit Kubiceho zpráva,^[9] ovšem nic z jejího obsahu se dosud nepotvrdilo. Naopak po volbách 2006, kdy zvítězila ODS, ČSSD obvinila ODS z nelegální kampaně, právě na základě údajně nesprávného zacházení s utajovanými materiály, které vedlo k úniku tzv. Kubiceho zprávy na veřejnost.^[zdroj?]

[editovat] Volební výsledky strany

[editovat] 1907–1911

[editovat] Poslanecká sněmovna říšské rady

[editovat] Čechy

[editovat] Morava

[editovat] 1920–1935

[editovat] Poslanecká sněmovna

[editovat] Senát

[editovat] 1946

[editovat] 1990–

[editovat] Sněmovna lidu

[editovat] Sněmovna národů

[editovat] Národní rada/Poslanecká sněmovna

[editovat] Celkové výsledky

[editovat] Výsledky podle krajů

[editovat] Senát

[editovat] Komunální volby

[editovat] Krajské volby

[editovat] Evropský parlament

[editovat] Vývoj názvu

• Sociálně-demokratická strana českoslovanská v Rakousku (1878–1893, součást rakouské sociální demokracie)
• Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (1893–1918, takticky a organizačně samostatná strana)
• Československá sociálně demokratická strana dělnická (1918–1938)
• Národní strana práce (1938–1941; jednotná levicová strana sociálních demokratů a národních socialistů)
• Československá sociální demokracie (1945–1948)
• 1948–1989 – Sociální demokracie sloučena s KSČ, paralelně v zahraničí fungovala také exilová strana s centrálou v Londýně
• Československá sociální demokracie (1990–1993)
• Česká strana sociálně demokratická (od roku 1993)

Současný, poněkud kostrbatě a archaicky znějící název byl pravděpodobně zvolen kvůli zachování stejné zkratky po přejmenování strany po rozdělení Československa.

[editovat] Odkazy

[editovat] Související články

• Socialistické strany v Česku
• Historie českých politických stran

[editovat] Reference

1. ↑ Steinerova éra: Osamostatňování, vyzrávání a vzrůst (1890 – 1914) na webu www.cssd.cz
2. ↑ ^{a b} Základní (dlouhodobý) program ČSSD
3. ↑ http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/politicke_strany_52416.html#T1
4. ↑ http://volby.cz/pls/kz2008/kz63?xjazyk=CZ&xdatum=20081017
5. ↑ http://volby.cz/pls/kv2006/kv1211?xjazyk=CZ&xid=0&xv=1&xdz=6&xnumnuts=0
6. ↑ TURČÍNKOVÁ, Jana. Charlotta Garrigue Masaryková [online]. Český rozhlas. Dostupné online.  
7. ↑ euroekonom.cz: 20. lekce - Rozpočtové schodky a státní dluh
8. ↑ BARTONÍČEK, Radek, lja; jba Vláda: Policie odposlouchává politiky i novináře [online]. iDNES.cz, 2006-09-20, [cit. 2008-06-01]. Dostupné online.  
9. ↑ Kubiceho zpráva

[editovat] Literatura

• HOPPE, Jiří: Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. Praha, Prostor 2009
• HRUBEC, Marek - BÁRTA, Miloš (eds.): Dějiny českého a československého sociálnědemokratického hnutí, Praha-Brno, Masarykova dělnická akademie – Doplněk 2006
• HRUBÝ, Karel: Léta mimo domov: K historii Československé sociální demokracie v exilu. Praha, v.n. b.d. [1997]
• HRUBÝ, Karel: Opozice v exilové sociální demokracii: Nad knihou Radomíra Luži. In: Soudobé dějiny, roč. 11, č. 1–2 (2004), s. 188–200.
• JANÝR, Přemysl: Neznámá kapitola roku 1968: Zápas o obnovení Československé sociální demokracie. Praha , Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1998
• KREJČÍ, Jaroslav: Mezi demokracií a diktaturou: Domov a exil. Olomouc, Votobia 1998
• LOEWY, Jiří: Úseky polojasna. Ed. Tomáš Zahradníček. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005
• LUŽA, Radomír: Československá sociální demokracie: Kapitoly z let exilu 1948–1989. Praha – Brno, Československé dokumentační středisko – Doplněk 2001
• MEZNÍK, Jaroslav: Můj život za vlády komunistů (1948–1989). Brno, Matice moravská 2005
• MITROFANOV, Alexandr: Za fasádou Lidového domu: Česká sociální demokracie 1989–98. Lidé a události. Praha, Aurora 1998.
• ZAHRADNÍČEK, Tomáš: Rozděleni minulostí. Československá sociální demokracie v letech 1989-1992, in: Soudobé dějiny. Roč. 2-3/2009, s. 333-358.
• ZEMAN, Miloš: Jak jsem se mýlil v politice. Praha, Ottovo nakladatelství 2005
• OKURKA, Tomáš (Ed.) Zapomenutí hrdinové / Vergessene Helden. [1]

[editovat] Externí odkazy

Tento seznam externích odkazů potřebuje upravit. Je třeba odstranit nevyhovující, případně doplnit relevantní. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Externí odkazy.

[editovat] Oficiální stránky

• www.cssd.cz – Oficiální stránky
• Socialistická internacionála
• Strana evropských socialistů

[editovat] Historie strany

• Historie strany
• Seznam sjezdů

[editovat] Ostatní

• Dlouhodobý program, PDF
• „Sociální demokracie se nám rozpadá pod rukama“ - Zvukové záznamy ze zasedání ÚVV ČSSD a pádu Vladimíra Špidly dne 26. 6. 2004

z • d • e České politické strany zastoupené v Parlamentu ČR a Evropském parlamentu Poslanecká sněmovna (2010) Česká strana sociálně demokratická (56, z toho 2 bezpartijní) • Občanská demokratická strana (53) • TOP 09 (41, z toho 11 bezpartijních, 3 „STAN", 2 SLK) • Komunistická strana Čech a Moravy (26, z toho 4 bezpartijní) • Věci veřejné (24, z toho 3 SNK ED, 3 bezpartijní) Senát (2008) ODS (v klubu 36, z toho 3 bezpartijní) • ČSSD (v klubu 29, z toho 5 bezpartijních) • Klub TOP 09 a Starostové (v klubu 8, z toho 3 TOP 09, po 1 SOS*, SZ*, SD SN*, SNK ED, „STAN"*) • Nezařazení: KDU-ČSL (4) • KSČM (3) Evropský parlament (2009) ODS (9) • ČSSD (7) • KSČM (4) • KDU-ČSL (2) Poznámka: (křesla; * pro senátory malých volebních stran, kteří nejsou jejich členy)