Časová souslednost

Časová souslednost (lat. consecutio temporum) je mluvnické pravidlo v některých jazycích, kde volba času v určitých typech vedlejších vět závisí na čase ve větě hlavní. Uplatňuje se např. v latině a germánských jazycích, nikoliv však v češtině a dalších slovanských jazycích.

[editovat] Příklady

Slovesné časy ve vedlejších větách v češtině nevyjadřují minulost, přítomnost a budoucnost, ale předčasnost, současnost a následnost. Vztahují se k okamžiku promluvy. V angličtině ve větách typu nepřímé řeči musí být čas ve vedlejší větě v souladu s časem věty hlavní. Pokud hlavní věta obsahuje minulý čas, musí se čas věty vedlejší posunout do minulosti. V češtině k takovému posunu nedochází:

• He said he would come next day. (kondicionál) – Říkal, že přijde zítra.
• He says he will come tomorrow. (budoucí čas) – Říká, že přijde zítra.
• I knew he had done it. (předminulý čas) – Věděl jsem, že už to udělal.
• I know he has done it. (předpřítomný čas) – Vím, že už to udělal.
• She said they had a new car. (minulý čas) – Říkala, že mají nové auto.
• She says they have a new car. (přítomný čas) – Říká, že mají nové auto.

je-li hlavní věta v čase: Př/ bud/předpřítomný/ podm.přít. -nic se nemění.
je-li hlavní věta v čase: m / předpřítomný /podm. min nastává časový posun vedlejší věty a to následovně:

č.př -> na č.min.
č.min, č.předpřítomný -> na č.předminulý
č.budoucí -> na podmínku přítomnou

podm. př. / podm min. / předminulý → nic se nemění

Tento lingvistický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.