Česká nová vlna

Česká nová vlna (také někdy Československá nová vlna) je pojem používaný pro generaci československých filmových režisérů začínajících tvořit v 60. letech 20. století jako jsou Miloš Forman, Věra Chytilová, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Jiří Menzel, Jan Němec, Jaromil Jireš, Evald Schorm, Vojtěch Jasný a další, a pro jejich tehdejší díla.

Charakteristickým znakem filmů tohoto hnutí byly dlouhé, často improvizované dialogy, černý až absurdní humor a obsazování neherců. Filmy se často věnují tématům, které nebyly v komunistických zemí běžné: milostné pobláznění mladých lidí či pokřivení morálky v socialistické společnosti.

Za první dílo československé nové vlny bývá označován film Slnko v sieti slovenského režiséra Štefana Uhera z roku 1962.^[1]

[editovat] Okolnosti vzniku

Společensky kritické a formálně originální filmy československé nové vlny mohly vzniknout díky mírné liberalizaci socialistického režimu na začátku šedesátých let a pozdějšímu uvolnění cenzury. Studenti a studentky FAMU měli přístup k filmům francouzské nové vlny a dalším originálním uměleckým filmům. Navíc shodou náhod během několika let debutovalo několik výrazných autorských osobností.^[2]

[editovat] Žánrová různorodost

Filmy československé nové vlny pokryly řadu rozdílných žánrů. Největší divácký ohlas měly v době uvedení hořké komedie; Hoří, má panenko i Ostře sledované vlaky vidělo v kinech přes milion diváků.^[3]

V českém i slovenském filmu se s novou vlnou poprvé ve větší míře objevují podobenství, ať už zasazená do současnosti (Návrat ztraceného syna), do minulosti (Spalovač mrtvol) či zcela mimo reálný časoprostor (O slavnosti a hostech, Den sedmý, osmá noc).

Významnou součástí hnutí jsou i dokumenty inspirované cinema-verité, jako byly Strop či Pytel blech od Věry Chytilové.

Tvůrci byl přehodnocen žánr válečného filmu. Hrdinové i záporné postavy přestávali být jasně vyhranění, to se týká například snímku Kočár do Vídně; zároveň byly v tomto žánru uplatňovány postupy uměleckého filmu, jako je rozbourání času a prostoru v „pocitovém“ filmu Démanty noci.

V roce 1964 šel do kin první český muzikál, Starci na chmelu. O rok později ho následoval snímek Kdyby tisíc klarinetů.

[editovat] Zánik nové vlny

Hnutí skončilo po Sověty vedené okupaci Československa v roce 1968, kterou skončilo období tzv. Pražského jara. Forman, Němec a Passer opustili zemi, ostatní, kteří zůstali, čelili masivní cenzuře. Podstatná část filmů z 60. let byla zakázána a obnovené či úplné premiéry se dočkala až po sametové revoluci; byly to například Menzelovi Skřivánci na niti nebo Kachyňovo Ucho.

[editovat] Fenomén „chcípáctví“ v českém filmu 90. let

Po listopadu 1989 se v některých českých filmech znovu vyskytly tendence spojované s československou novou vlnou. Platí především o snímcích Mrtvej brouk, Indiánské léto, Návrat idiota, Láska shora nebo Divoké včely, jejichž tvůrci se opět zaměřili na outsidery a zmatenou dospívající mládež či na naturalistické a jízlivé zportrétování české společnosti. V některých filmových kritikách a teoretických textech se v této souvislosti hovoří o fenoménu „chcípáctví“ v českém filmu (expresivní termín bývá použit obdivně, kriticky i nezaujatě).^[4][5] Ke vzniku nové české nové vlny s obdobným mezinárodním ohlasem a převratným způsobem filmového vyjadřování, jako měla ta v 60. letech, však nedošlo.

[editovat] Klíčová díla České nové vlny

• Černý Petr, režie Miloš Forman (1963)
• O něčem jiném, režie Věra Chytilová (1963)
• Démanty noci, režie Jan Němec (1964)
• Ostře sledované vlaky, režie Jiří Menzel (1966)
• Sedmikrásky, režie Věra Chytilová (1966)
• O slavnosti a hostech, režie Jan Němec (1966)
• Lásky jedné plavovlásky, režie Miloš Forman (1966)
• Hoří, má panenko, režie Miloš Forman (1968)
• Ecce Homo Homolka, režie Jaroslav Papoušek (1969)
• Případ pro začínajícího kata, režie Pavel Juráček (1969)

[editovat] Zdroje informací

1. ↑ Luboš Ptáček, ed. (2000): Panorama českého filmu, ISBN 80-85839-54-7
2. ↑ Luboš Ptáček, ed. (2000): Panorama českého filmu, ISBN 80-85839-54-7
3. ↑ Václav Březina (1996): Lexikon českého filmu. ISBN 80-85933-09-8
4. ↑ Jaromír Blažejovský versus Petra Hanáková: Právo na chcípáctví. Tamto, č. 1/1999
5. ↑ http://www.feminismus.cz/fulltext.shtml?x=115139