Česká strana sociálně demokratická

Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) je česká levicová politická strana, která je členem Socialistické internacionály a Strany evropských socialistů. V současné době je druhou nejsilnější stranou v Poslanecké sněmovně a nejsilnější opoziční stranou. Její pozice je však velmi slabá v Senátě, v krajských zastupitelstvech a v zastupitelstvech velkých měst. Jejím předsedou je Jiří Paroubek.

[editovat] Historie

[editovat] 1878 - 1918: Dělnické hnutí a sociální demokracie na území Čech a Moravy

„Sociální demokracie se vymkla kontrole kapitalistů“ (karikatura Mikoláše Alše)

Počátky českého dělnického hnutí lze nalézt v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávácí spolky českého dělnictva. Roku 1868 bylo ustanoveno svépomocné družstvo Oul vedené Františkem Ladislavem Chleborádem. V roce 1870 proběhla na Ještědu masová demonstrace českých a německých dělníků, takzvaný „tábor lidu“. K samotnému založení došlo dne 7. dubna 1878 v Praze Břevnově v hospodě U Kaštanu. Tehdy pod názvem Českoslovanská sociálně demokratická strana. Byla odnoží rakouské sociální demokracie; samostatnou stanou se stala roku 1893. Již o další 4 roky později byla zastoupena v Říšském sněmu. Programově se hlásila k II. internacionále, prosazovala všeobecné volební právo.

[editovat] 1918 - 1926

Vlastimil Tusar

Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla přejmenováním Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v prosinci 1918. Od vytvoření samostatného státu byla druhou nejsilnější politickou stranou stranou, která měla v Revolučním národním shromáždění 47 poslanců (vycházelo se z výsledků voleb v roce 1911). Tomu odpovídalo zastoupení třemi ministry v první československé vládě. V druhé (rudozelené) vládě v roce 1919 zaujal sociálnědemokratický vůdce Vlastimil Tusar místo předsedy vlády.

Ve volbách v roce 1920 obdržela vítězná ČSDSD 25,7 % a 74 mandátů. V době zdánlivého rozmachu však již ve straně probíhal politický rozkol mezi vedoucím státotvorným proudem a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále. Opoziční část se sešla na sjezdu v září roku 1920 a ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala nový program. V říjnu pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. Rozkol strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Nakonec v květnu 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa (KSČ). Toto rozdvojení ČSDSD oslabilo natolik, že ve volbách roku 1925 obdržela pouhých 8,9 % (KSČ 13,2 %). I přesto se mimo let 1926–29 (období vlády panské koalice) strana podílela na všech vládách tehdejšího Československa. Hlavním tiskovým orgánem bylo Právo lidu.

V letech 1918-1926 patřila mezi největší spojence ČSDSD Československá národně socialistická strana a sudetoněmecká Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR. U obou stran se uvažovalo o sloučení, které se ale neuskutečnilo kvůli některým rozlišně chápaným programový bodům (internacionální politika, pohled na německou menšinu v ČSR). Kvůli rozkolu s komunisty a jejich protistátotvornému postoji však příliš rozvrstvená československá levice ztratila post rozhodujícího vládního člena a pravidelně se umisťovala až za Agrární republikánskou stranou.

[editovat] Od „Panské koalice“ k Národní straně práce

Až do sjezdu v roce 1930 se strana hlásila k tradicím marxismu, teprve na tomto sjezdu byl přijat nový stranický program, který dosavadní orientaci revidoval. Po sepsání Mnichovské dohody se strana rozpustila a někteří členové spoluzaložili Národní stranu práce. Československá sociální demokracie rozvíjela též kontakty s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami a byla aktivní členkou Socialistické dělnické internacionály (dlouhodobě ji zde zastupoval František Soukup a posléze i Betty Karpíšková a Lev Winter). Od druhé poloviny 20. let spolupracovala s Německou sociálně demokratickou stranou v ČSR (založenou na podzim 1919 Josefem Seligerem) a po roce 1933 organizovala pomoc německé (a později též rakouské) demokratické emigraci v Československu. Ve druhé polovině 30. let podporovala boj španělské levice proti povstalcům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti (ženevský protokol, Malá dohoda, východní Locarno, Východní pakt, obranné smlouvy s Francií a SSSR, Hodžův plán). Na jaře 1938 se významně podílela na vzniku manifestu Věrni zůstaneme a velkou vlastní manifestací na podporu květnové mobilizace v Praze 5. června 1938, pořádanou v rámci oslav 60. výročí založení strany (celkem se jí účastnilo na 400 000 lidí) za účasti prezidenta Edvarda Beneše, demonstrovala svou podporu věci československé demokracie a evropského i světového míru.

[editovat] Sociální demokracie v letech 1938–1945

viz Národní strana práce a Národní hnutí pracující mládeže

Během druhé světové války se řada bývalých členů sociální demokracie zapojila do odbojové činnosti, strana měla zastoupení v československé vládě v Londýně a ve Státní radě Československa.

[editovat] Léta 1945–1948

Roku 1945 byla Sociální demokracie (Československá sociální demokracie, ČSSD) obnovena jako jedna ze čtyř českých stran Národní fronty a ve volbách roku 1946 obdržela 15,6 %, což bylo nejméně ze všech čtyř povolených stran (většina levicových voličů se přiklonila ke KSČ, případně k ČSNS). Její představitelé se zúčastnili práce Národního shromáždění a Zdeněk Fierlinger se stal předsedou první poválečné vlády. Ve straně však opět vykrystalovaly dva proudy, a proto byl v listopadu 1947 zvolen předsedou centrista Bohumil Laušman.

Prokomunistické křídlo a prokomunistická infiltrace existovaly v té době už ve všech českých stranách, ovšem u sociálních demokratů dosáhly zdaleka největších rozměrů a strana často úzce spolupracovala s komunisty a podporovala znárodňování. Za únorového převratu se sociální demokracie nepřidala k hromadné demisi ministrů za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu, čímž zmařila jejich snahu o vynucený pád vlády a umožnila Gottwaldovi doplnit na místa rezignujících ministrů spolehlivé spolupracovníky KSČ (nutno podotknout, že dva ministři za sociální demokracii posléze nerespektovali rozhodnutí své strany a rezignovali).

Již v prvních týdnech po převratu odešla řada vedoucích představitelů sociální demokracie do exilu a v květnu 1948 ustavila v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Dne 27. června 1948 byla strana i přes odpor až 65 % členů sloučena s KSČ.

[editovat] Sociální demokracie v exilu

Po likvidaci ve vlasti pokračovala tak Československá sociální demokracie ve své činnosti v exilu; v jejím čele stál dočasně Blažej Vilím, od září 1948 Václav Majer. Generálním tajemníkem byl v letech 1948–50 Blažej Vilím, poté až do roku 1970 Václav Holub. K dalším reprezentantům patřili Vilém Bernard, František Němec, Mirko Sedlák a Arno Hais, z mladé generace pak Radomír Luža a Jiří Horák.

Sídlem ústředního vedení se stal Londýn, kde také v letech 1950–64 vycházel tiskový orgán – časopis Demokracie a socialismus. V jednotlivých státech se postupně formovaly zemské organizace v čele se zemskými důvěrníky. Další centra stranické činnosti vznikla v Paříži, v USA, ve Švýcarsku, v SRN a ve Vídni, kde v rámci rakouské SPÖ působila Československá socialistická strana v Rakousku. Někteří bývalí sociální demokraté se v různých zemích podíleli na vytvoření zelených stran, které vyjadřovaly odpor jak k západnímu kapitalismu, tak sovětskému komunismu. Většina členů, kteří přešli do KSČ, byla ze strany vyloučena po porážce Pražského jara. Roku 1968 byl učiněn pokus o obnovu samostatné strany, avšak tyto plány zhatila invaze sovětských vojsk.

[editovat] Strana po roce 1989

Miloš Zeman

Ačkoli bylo obnovení sociální demokracie plánováno již v roce 1968, uskutečnilo se až po roce 1989. Obnovovací XXIV. sjezd se konal 24. a 25. března 1990 v Praze - Břevnově a navázal na tradice předválečné ČSDSD. Předsedou byl zvolen Jiří Horák, významnou roli hrál ve straně jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce Valtr Komárek. V konkurenci s Občanským fórem (její členové mohli v prvních volbách kandidovat i za OF) nebyla strana moc úspěšná, navíc opět utrpěla vnitřními rozpory.

V následujících letech významně stoupl její vliv a v parlamentních volbách roku 1992 získala Československá sociální demokracie 16 mandátů.

Na sjezdu v roce 1993 změnila strana název na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) a novým předsedou strany byl zvolen Miloš Zeman. V parlamentních volbách v červnu 1996 se ČSSD stala druhou nejsilnější stranou Česka. V následujících dvou letech zůstala v opozici a tolerovala menšinovou vládu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA (druhá Klausova vláda). Miloš Zeman byl zvolen do čela Poslanecké sněmovny. V předčasných parlamentních volbách v červnu 1998 zvítězila a sestavila menšinovou vládu (opět pod Zemanovým předsednictvím), jejíž čtyřleté působení umožnila tzv. opoziční smlouva, uzavřená mezi ČSSD a ODS v červenci 1998. O čtyři roky později znovu zvítězila v parlamentních volbách a sestavila vládu v koalici s KDU-ČSL a US-DEU, která ovšem disponovala pouze těsnou většinou (101 hlasů). Předsedou vlády se stal Vladimír Špidla, jenž v dubnu 2001 na XXX. sjezdu vystřídal Miloše Zemana v čele strany. Stranu provázela nejednota v koalici i v samotné straně. Po neúspěchu v eurovolbách odstoupil z čela strany a vlády Vladimír Špidla. Nový premiér Stanislav Gross vydržel ve funkci necelý rok a odstoupil kvůli bytové aféře. Dalším premiérem se stal Jiří Paroubek, který stranu sjednotil a zlepšil její postavení (nárůst preferencí - získání hlasů voličů jak KSČM, tak nerozhodnutých). Strana se však před parlamentními volbami v roce 2006 potýkala s mnoha aférami. Ve volbách samých pak strana skončila i přes svůj historicky nejlepší volební výsledek druhá za ODS.

[editovat] Dělení a slučování ČSSD

• Asociace sociálních demokratů - Odchod skupiny členů okolo Rudolfa Battěka 1

• České sociálně demokratické hnutí - Vznik v září 1999 odchodem skupina více vlastenecky založených sociálních demokratů, dnes se jejich politické hnutí jmenuje České hnutí za národní jednotu

• Strana přátel piva - Původně strana recese, roku 1998 se sloučila s ČSSD a někteří ze členů, kteří se sloučením nesouhlasili, dnes ve svých aktivitách pokračují dále jako Sdružení přátel piva

[editovat] Významné osobnosti Sociální demokracie

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam předsedů strany sociálně demokratické.

• Josef Boleslav Pecka-Strahovský - zakladatel
• Josef Hybeš - spoluzakladatel
• Ladislav Zápotocký-Budečský - spoluzakladatel
• Ferdinand Schwarz - spoluzakladatel
• Josef Steiner
• Karla Máchová-Kostelecká - bojovnice za politická práva žen
• Charlotta Garrigue-Masaryková - manželka T.G. Masaryka
• Bohumír Šmeral - předseda strany (1916-1917)
• Vlastimil Tusar - sociálně demokratický předseda vlády
• Bohumil Laušman - předseda strany (1947-1948)
• Václav Majer - 2.exilový předseda (1948-1972)
• Zdeněk Fierlinger - předseda strany (1945- 1947)
• Jiří Horák - první porevoluční předseda obnovené strany (1990- 1993)
• Miloš Zeman - předseda (1993-2001)
• Vladimír Špidla - předseda (2001-2004)
• Stanislav Gross - předseda (2004-2005)
• Bohuslav Sobotka - místopředseda a dočasný předseda strany (2005-2006)
• Jiří Paroubek - předseda (od roku 2006)

[editovat] Vedení

V březnu 2007 bylo na XXXIV. sjezdu v Brně zvoleno vedení strany v tomto složení:

• Jiří Paroubek - předseda
• Bohuslav Sobotka - statutární místopředseda
• Zdeněk Škromach - místopředseda
• Milan Urban - místopředseda
• Petr Vícha - místopředseda
• Jana Vaňhová - místopředsedkyně
• Martin Starec - předseda Ústřední kontrolní komise

[editovat] Ekonomická orientace strany

ČSSD se nachází na levé části politického spektra. Dle svých slov vychází z myšlenek keynesiánství, ale v praxi však neusilovala o splácení státního dluhu v době hospodářské konjunktury. Výsledky ekonomiky v jejím druhém volebním období 2002 - 2006 však byly velmi dobré (pravděpodobně především díky úspěšnému přilákání zahraničních ivestic).^[zdroj?]

[editovat] Kritika

Protest proti Jiřímu Paroubkovi

ČSSD je často kritizována, především pravicovou veřejností a pravicovými politiky, za svoji, ač nepřímou, spolupráci s komunisty při prosazování některých zákonů v roce 2006; namítají, že situace se podobá stavu z roku 1948, kdy se tehdejší KSČ sloučila právě se sociální demokracií. Přestože tzv. Bohumínské usnesení oficiálně zakazuje straně spolupráci s KSČM na vládní úrovni, těch ostatních se netýká. Příznivci ČSSD namítají, že komunisté jsou naopak jedinou silou, která je schopná a ochotná podpořit levicové návrhy strany. ^[zdroj?]

Po skončení její vlády v roce 2006 byla politiky ODS obviněna ze zneužívání policie k politickým cílům.^[3] ODS k tomuto nepředložila žádný důkaz.

[editovat] Volební výsledky strany

[editovat] 1907-1911

[editovat] Poslanecká sněmovna říšské rady

[editovat] Čechy

[editovat] Morava

[editovat] 1920-1935

[editovat] Poslanecká sněmovna

[editovat] Senát

[editovat] 1946

[editovat] 1990-

[editovat] Sněmovna lidu

[editovat] Sněmovna národů

[editovat] Národní rada/Poslanecká sněmovna

[editovat] Senát

• 1996 25 mandátů

• 1998 3 mandáty

• 2000 1 mandát

• 2002 7 mandátů

• 2004 0 mandátů

• 2006 6 mandátů

• 2007 1 mandát

[editovat] Komunální volby

[editovat] Krajské volby

[editovat] Evropský parlament

[editovat] Vývoj názvu

• Sociálně-demokratická strana českoslovanská v Rakousku (1878–1893, součást rakouské sociální demokracie)
• Českoslovanská sociálně demokratická stranu dělnická (1893–1918, jako samostatná strana)
• Československá sociálně demokratická strana dělnická (1918–1938)
• Národní strana práce (1938–1941; jednotná levicová strana sociálních demokratů a národních socialistů)
• Československá sociální demokracie (1945–1948)
• 1948–1989 - Sociální demokracie sloučena s KSČ, paralelně v zahraničí fungovala také exilová strana s centrálou v Londýně
• Československá sociální demokracie (1990–1993)
• Česká strana sociálně demokratická (od roku 1993)

Současný, poněkud kostrbatě a archaicky znějící název byl pravděpodobně zvolen kvůli zachování stejné zkratky po přejmenování strany po rozdělení Československa.

[editovat] Související články

• Československá sociální demokracie
• Socialistické strany v Česku
• Historie českých politických stran

[editovat] Reference

1. ↑ Steinerova éra: Osamostatňování, vyzrávání a vzrůst (1890 - 1914) na webu www.cssd.cz
2. ↑ http://www.volbycr.cz/download/Dlouhodoby-program.pdf Dlouhodobý program
3. ↑ BARTONÍČEK, Radek, lja; jba Vláda: Policie odposlouchává politiky i novináře [online]. iDNES.cz, 2006-09-20, [cit. 2008-06-01]. Dostupné online.

[editovat] Externí odkazy

[editovat] Externí odkazy - oficiální stránky

• www.cssd.cz – Oficiální stránky
• Socialistická internacionála
• Strana evropských socialistů

[editovat] Externí odkazy - kraje a místní organizace

• Pražský kraj
• Jihočeský kraj
• Jihomoravský kraj
• Kraj Vysočina
• Karlovarský kraj
• Královohradecký kraj
• Liberecký kraj
• Olomoucký kraj
• Moravskoslezský kraj
• Pardubický kraj
• Plzeňský kraj
• Středočeský kraj
• Ústecký kraj
• Zlínský kraj
• Místní organizace

[editovat] Externí odkazy -historie strany

• Historie strany
• Seznam sjezdů

[editovat] Externí odkazy - ostatní

• Dlouhodobý program, PDF

• „Sociální demokracie se nám rozpadá pod rukama“ - Zvukové záznamy ze zasedání ÚVV ČSSD a pádu Vladimíra Špidly dne 26. 6. 2004

České politické strany zastoupené v Parlamentu ČR a Evropském parlamentu
Poslanecká sněmovna (2006)	Občanská demokratická strana (81) • Česká strana sociálně demokratická (74) • Komunistická strana Čech a Moravy (26) • Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová (13) • Strana zelených (6)
Senát (2006)	ODS (41) • ČSSD (13) • KDU-ČSL (v klubu 11, z toho 1 zvolený jako nezávislý) • Klub otevřené demokracie (7 – po 1 US-DEU*, SOS*, CZ*, ODA, SZ*, LiRA*, SD SN*) • Senátorský klub SNK (6 – SNK ED 3, NEZÁVISLÍ 1*, HNHRM 1, NSK 1*) • nezařazení KSČM (3)
Evropský parlament (2004)	ODS (9) • KSČM (6) • SNK ED (3) • ČSSD (2) • KDU-ČSL (2) • NEZÁVISLÍ (2, rozpad na Politika 21 a Nezávislí demokraté (Předseda V. Železný) po 1)
(poslední volby)	Zdroj: ČSÚ, Senát (křesla; * pro senátory malých volebních stran, kteří nejsou jejich členy)