České stavovské povstání

Druhá pražská defenestrace, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum

České stavovské povstání v letech 1618–1620 bylo jednou z klíčových událostí českých i evropských dějin. Vzešlo z původně náboženských sporů mezi katolíky a protestanty, brzy se však propojilo s konfliktem zastánců absolutismu a stavovských práv v zemích Koruny české. Obě strany hledaly oporu v zahraničí a byly to právě tyto vazby, které tuto v zásadě lokální rebelii nakonec přeměnily v úvodní konflikt třicetileté války.

[editovat] Začátek povstání

Čeští stavové byli geograficky především Češi, nicméně zde bylo mnoho německy mluvících lidí (tedy Němců z dnešního pohledu), dále se do povstání zapojili i stavové z dalších zemí Koruny české, tedy Slezané a Lužičtí Srbové. Poněkud později, až v roce 1619, se do povstání zapojili i Moravané. Nábožensky se jednalo především o utrakvisty, luterány a příslušníky Jednoty bratrské. Poté co byl v roce 1619 zvolen nový český král Fridrich, tak do Čech vstoupilo také mnoho kalvinistů.

Povstání započalo tzv. druhou pražskou defenestrací dne 23. května 1618. Předáci šlechtické opozice se shromáždili na Pražském hradě, kde vtrhli do královských kanceláří. Shodili z okna přítomné místodržící císaře Matyáše. Následně si stavové zvolili vlastní vládu třiceti direktorů a začali sbírat vojsko. Prozatím ale ještě nezbavili vlády habsburského císaře.

[editovat] Průběh

Teprve po smrti císaře Matyáše (březen 1619) odmítli přijmout na český trůn již dříve zvoleného krále (1617) arcivévodu Ferdinanda II. Štýrského. Místo něho si zvolili za nového panovníka předáka německých kalvinistů (stál v čele protestantské unie v říši) Fridricha Falckého.

O výsledku povstání se však rozhodovalo v poli. Z počátku měli převahu stavové, kteří dokázali dokonce dvakráte ohrozit habsburskou rezidenci ve Vídni. Na úspěšné završení války jim však chybělo odhodlání a peníze. Císař si dovedl zajistit podporu Španělska, papeže a především katolické ligy. Během vojenské kampaně v roce 1620 již byla převaha strany císaře Ferdinanda II. zřetelná stejně jako izolace českých povstalců.

Bitva na Bílé hoře

Císařsko-ligistická armáda porazila špatně placené vojsko stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Král Fridrich Falcký s nejvýznamnějšími představiteli povstání ze země raději uprchl a tím povstání v Čechách fakticky skončilo. Fridrich Falcký uprchl do Anglie, kde se stále prokazoval titulem Českého krále.

[editovat] Následky

Moc v zemi převzala císařská armáda a úředníci (Karel I. z Lichtenštejna, Pavel Michna z Vacínova, Adam z Valdštejna, Albrecht z Valdštejna či Karel Bonaventura Buquoy). Stavové, kteří se povstání zúčastnili a neutekli nebo se jinak nedohodli s císařem o omilostnění, byli v roce 1621 popraveni na Staroměstském náměstí.

[editovat] Další související články

• 27 českých pánů
• François Hotman
• Třicetiletá válka

[editovat] Bibliografie

Projekt Wikiknihy nabízí knihu na téma:

České stavovské povstání

• ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha : Rybka Publishers, 2004. 380 s. ISBN 80-86182-79-7.