Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
 |
Tento článek obsahuje informace, které nejsou ověřené. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámen, opravte, prosíme, nepřesnosti a doplňte prameny (literaturu apod.), které dokládají uvedená tvrzení. |
Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského byl založen jako jedna z nejstarších charitativních organizací na světě. Trvání původního řádu po roce 1830 a tedy i kontinuita stávající organisace nejsou bezvýhradně akceptovány. Současný řád je ekumenicky zaměřený a sdružuje křesťany všech vyznání, po většinu své novodobé kariéry je však rozštěpen do více frakcí.
Obsah |
Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století s cílem osvobodit Jeruzalém z rukou muslimů. Na rytíře a poutníky ze západní Evropy zde ale nečekala jen vytoužená Svatá země, ale také řada nebezpečí – válka, neznámé prostředí a nemoci. Jednou z nejobávanějších bylo malomocenství. Právě nemocní, vyvržení z ostatních rytířských řádů přišli s myšlenkou přetvořit bratrstvo v organizovaný duchovní řád s rytířskou složkou, která by se účastnila obrany Jeruzalémského království. Jejich symbolem se stal rovnoramený (tzv. řecký) zelený kříž (osmihrotý, tzv. maltézský kříž zavedl až v 16. století velmistr Jean de Lévis, 1564-1577). Velkým stoupencem řádu sv. Lazara byl jeruzalémský král Balduin IV. (1173-1184), sám trpící malomocenstvím, pod jehož velením Lazariáni vybojovali své nejslavnější bitvy. Po Balduinově smrti však byli křesťané v bitvě u Hattínu (1187) poraženi sultánem Saladinem, který záhy na to obsadil Jeruzalém. Území Jeruzalémského království se opět zvětšilo až po třetí křížové výpravě, ale hlavní město zůstalo v rukou Saladina a jeho nástupců. Centrem řádu sv. Lazara se proto stalo město Akkon, před jehož branou vyrostl nový špitál pro malomocné. Členy řádu byli původně jen nemocní leprou, ale postupem času se jejich podíl stále zmenšoval. Proto se také řád začal rychleji šířit, m.j. také do Evropy, kde začal pod papežskou ochranou zakládat komendy. Do Jeruzaléma se spolu s ostatními rytířskými řády vrátil až roku 1229, kdy město opět dobyl římský král Fridrich II. Šlo ale jen o krátkodobou epizodu, protože o patnáct let později, roku 1244, se metropole dostala do rukou Turků. Následná křížová výprava do Egypta (1249-1250) vedená francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým s cílem podkopat tureckou moc skončila katastrofou a královým zajetím. Následně křesťané ztráceli v zámoří jednu pozici za druhou a roku 1291 padla i jejich poslední velká bašta, město Akkon.
Po opuštění Svaté země Lazariáni se usadili nakrátko na Kypru, ale záhy našli své nové sídlo ve Francii, kde král Ludvík VII. již roku 1154 daroval řádu hrad Boigny. Další majetky měli Lazariáni v Anglii, Skotsku, Říši, Čechách a Uhrách. Po přesídlení do Evropy se také zcela proměnila orientace řádu, který se z vojenského bratrstva změnil na řád pečující o nemocné, zejména leprou. Roku 1308 vzal Lazariány pod svou ochranu francouzský král Filip IV. Sličný a tento patronát trval až do červencové revoluce roku 1830. 16. století přineslo pokles řádové moci a vlivu. Roku 1517 se od magistrátní komendy ve francouzském Boigny odtrhlo italské převorství v Capuy a založilo vlastní linii řádu, která se později sjednotila s řádem sv. Mořice v řád Sv. Mořice a Lazara. Zřejmě z toho důvodu se počátkem 17. století spojili s řádem Sv. Panny hory Karmel založeným roku 1607. Oba měli společného velmistra, rytíři však byli přijímáni odděleně a ke skutečnému splynutí řádů nikdy nedošlo. Novým symbolem se stal zeleno-červený osmihrotý kříž. Většina řádových rytířů byla tehdy šlechtického původu, ale za zásluhy se členy mohli stát i nešlechtici, což bylo např. u Maltézských či Německých rytířů nemožné. Roku 1649 došlo k zásadní úpravě řádových zákonů. Byla zřízena hodnost duchovního velkopřevora a Lazariánům byl svěřen vrchní dozor nad špitály a chudobinci Francie. Řád také vybudoval svou vlastní flotilu, která se snažila vyčistit Biskajský záliv od pirátů. Lazariáni se navíc zavázali dodávat dvanáct rytířů do osobní stráže francouzského krále. Další významné reformy byly prosazeny roku 1693, kdy se řád znovu otevřel cizincům a proto byly zřízeny nové komendy na území Španělska a Jižního Nizozemí (Belgie). Generální kapitula přesídlila z Boigny do Paříže.
Bulou papeže Klimenta XIV. z roku 1772 byl řád sekularizován, čímž ztratil svůj čistě duchovní charakter, ale zároveň Svatá stolice přišla o možnost zasahovat do jeho záležitostí. Již samostatný řád Sv. Lazara změnil se na čistě světský pod ochranou francouzských králů.
Do vývoje řádu zásadním způsobem zasáhla francouzská revoluce. Velmistr hrabě z Provence (od roku 1814 král Ludvík XVIII.) emigroval, roku 1791 byl majetek Lazariánů, stejně jako všech ostatních institucí, zabaven a řád Národním shromážděním zrušen. Obnoven byl až po Napoleonově porážce v letech 1814-1815, kdy opět získal charakter královského řádu. Po revoluci roku 1830 a pádu Karla X. ale Lazariáni protektorát ztratili.
Podle oficiálního tvrzení stávajícího řádu se po smrti Karla X. obrátili se členové řádu s žádostí o pomoc na řeckokatolického patriarchu Antiochie Maxima III., nejvyššího řeckokatolického představitele Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Patriarchova záštita napomohla Lazariánům překonat většinu obtíží a díky spolupráci s řeckokatolickým východem otevřelo cestu k šíření myšlenek ekumenismu.
Existence řádu v období 1830-1910 je však obtížně ověřitelná byť i z řádových zdrojů a někteří odbornící se v této souvislosti domnívají, že řád ve skutečnosti zanikl smrtí posledního ověřitelného rytíře Antoina Charry des Gouttes v roce 1857 (resp. v roce 1956 na základě ustanovení kanonického práva vyžadujících uplynutí sta let od smrti posledního člena takovéhoto sdružení).
Shoda naopak panuje v tom, že kolem roku 1910 se ve Francii objevila skupina osob vyvíjejících činnost pod názvem sv. Lazara pod protektorátem řeckokatolického patriarchy Antiochie Cirila VIII. V 1930 roku nejvyšší rada rozhodla zvolit provizorním generálním místodržícím dona Francisca de Borbón, vévodu ze Sevilly (1882-1953), který se roku 1935 stal novým řádovým velmistrem. V době druhé světové války zahájil novodobý/obnovený řád své špitální aktivity. Až do té doby, kdy se papežem stal Jan Pavel II. byl sv. Lazar explicitně jmenován mezi „údajnými řády“ jimž Svatý stolec upřel ze svého hlediska uznání.[1]
S ohledem na osobní animosity představitelů řádu bylo obtížné dlouhodobě udržovat jednotné vedení řádu. V roce 1967 byl ve Francii zvolen nový velmistr princ Charles Philippe d'Orléans, užívající titul vévody z Nemours, a dosavadní velmistr sesazen. Tento krok byl v rozporu s platnými řádovými předpisy (neboť původní velmistr mohl pouze zemřít nebo abdikovat, k čemuž nedošlo) a stal se základem roztržky mazi dvěma větvemi čili obediencemi - sevillskou a pařížskou. Pařížská obedience se dále rozštěpila ve věci přijímání nekatolíků a v roce 1969 byl „nejvyšší hlavou řádu“ (nikoli velmistrem; tím se formálně stal až roku 1986) zvolen vévoda z Brissacu. Původní „nemourská“ frakce se sídlem na Maltě se o čtyři roky později spojila se sevillskou obediencí, jež je od té doby nazývána maltskou.
V letech 1979-1986 došlo k neúspěšné snaze o vyřešení sporů a ustavení jednotného vedení s jediným velmistrem.
V únoru 2004 abdikoval vévoda z Brissacu z velmistrovství pařížské obedience a novým velmistrem byl o měsíc později zvolen — s cílem znovusjednotit dvě větve řádu — vévoda sevillský (stávající velmistr maltské obedience). V září 2004 byl však revoltující částí pařížské obedience, neuznávající ústavnost sevillské volby, zvolen dalším velmistrem Charles-Philippe d'Orléans, užívající titulu vévody z Anjou.[2]
Organisace tedy znovu existuje ve dvou větvích:
Ke znovuzrození řádu v českých zemích došlo v roce 1937. Iniciátorem byl Karel Schwarzenberg, který byl velmistrem jmenován prvním českým velkopřevorem v tehdejší ČSR a po r. 1948 v exilu. Díky jeho vlivu a aktivitě řád záhy získal nemalou popularitu. Jeho členy se stala řada předních osobností politického, kulturního a náboženského života a čeští Lazariáni proto mohli hned od počátku rozvinout aktivní charitativní činnost. V rámci řádu pracoval i historik a výtvarník Břetislav Štorm, který významně přispěl k rozvoji české heraldiky. Slibný vývoj ale přervala okupace českých zemí a druhá světová válka. Několik členů řádu bylo zatčeno, čtyři – kanovník a arcibiskupský kancléř Antonín Bořek-Dohalský, papežský komoří Vladimír Hruban, mjr. Karel Kříž a št.kpt. Oldřich Pilz – zahynuli v koncentračních táborech a mnoho dalších se účastnilo domácího či zahraničního odboje. Významným členem byl královéhradecký biskup Mořic Pícha, který založil tradici - jeho pokračovatelem v Řádu pak je arcibiskup Karel Otčenášek. Komunistický převrat v únoru 1948 jeho činnost v českých zemích opět na řadu let ukončil a České velkopřevorství přežilo pouze díky svým exilovým členům. Řada členů velkopřevorství byla vězněna po samostatném procesu s lazariány v padesátých letech. Ve své činnosti mohl řád sv. Lazara Jeruzalémského v České republice pokračoval až po roce 1989.
Je samozřejmé, že spory o velmistrovství zasáhly i české země. Exilové velkopřevorství — navrátivší se do českých zemí roku 1991 — se přihlásilo k pařížské obedienci, ale v souvislosti s rozkolem z roku 2004 se rozpadlo na dvě skupiny — vzájemně se popírající velkopřevorství původní (pod administrací Zdeňka M. Trefného), resp. nové (s velkopřevorem Janem Dobrzenským) pařížské obedience. Od roku 2000 pracuje v českých zemích i samostatná jurisdikce maltské obedience - Český velkobailivik (vedený Alešem Blumou), jenž se po roce 2004 v souladu s výsledky kapituly v Torontu sblížil s velkopřevorstvím původní pařížské obedience.
Pod patronací Českého velkopřevorství byl vybudován a r. 1998 otevřen hospic Štrasburk (Praha 8), který pracuje samostatně. V jeho správní radě pracuje několik členů Českého velkopřevorství (Sevilla). Hospic sv. Lazara v Plzni je provozován tamním magistrátem, ale v jeho správní radě je zastoupen člen Českého velkobailiviku. Pod záštitou Českého velkobailiviku pracuje několik samostatných občanských sdružení, například Lazariánský servis, Lazariánská pomocná služba a Sdružení pomocníků sv. Lazara. Posledně jmenovaná organizace se významnou měrou podílí na budování nových studní v suchých oblastech Afriky.
Dále České velkopřevorství dlouhodobě podporuje Dětský domov v Hoře sv. Kateřiny, sdružení slabozrakých v Plzni, Dětskou psychiatrickou léčebnu v Opařanech. Spolupracuje dále se skauty a také se členy humanitárního dětského hnutí „Stonožka - na vlastních nohou“.
 |
Související články obsahuje Portál Křížové výpravy |
http://st-lazarus.cz/ Stránky Českého velkobailiviku a Českého velkopřevorství sjednoceného řádu
Tento článek potřebuje doplnit či upravit bibliografii, tj. literární citace (reference). Můžete Wikipedii pomoci tím, že na konec článku přidáte (resp. upravíte) sekci „Literatura“, kde uvedete knihy, ze kterých lze o daném tématu čerpat více informací. Ideální formát údajů naleznete v článku Citace, návod pak na příslušné dokumentační stránce k šabloně užívané pro citace. Přidávejte knihy s rozmyslem – jak do kvantity (aby bibliografie nebyla nepřiměřeně dlouhá), tak do kvality (přidávejte jen knihy, které dané téma skutečně postihují).