Řečtina

Řečtina (řecky: Ελληνική (γλώσσα) – Elliniki, tj. řecký (jazyk)) je indoevropský jazyk používaný v Řecku a na Kypru. Je přímým pokračovatelem starořečtiny a nepatří k žádné širší jazykové skupině.^[1]

[editovat] Historie

Nejstarším jazykem řecké jazykové větve je mykénština (Kréta a pevninské Řecko); zpočátku byla zapisována pomocí (dosud nerozluštěného) lineárního písma A. Zhruba od 14. století př. n. l. se začalo používat lineární písmo B, kterým jsou psány první dochované písemné památky (tabulky z Knóssu). Lineární písmo B rozluštil roku 1952 Michael Ventris. Po něm pokračovali John Chadwick a Antonín Bartoněk.

Další podoba řečtiny pochází z 8. století př. n. l. z Itálie a Řecka.

Během 5. a 4. století př. n. l. dosáhla řečtina své klasické verze. Neexistuje však jednotná podoba, starořečtina je spoluvytvářena jednotlivými dialekty. Každý kmen pěstuje ve svém nářečí určitý literární druh:

• Dórové → dórština (sborová lyrika)
• Attičané → attičtina (tragédie, fil., politologická próza)
• Iónové → ionština (epika, historiografická próza)
• Aiolové → aiolština

Moderní (nová) řečtina (novořečtina) má své počátky v řečtině období helénistického, kdy na základě hlavně attického dialektu postupně vznikal tzv. koiné dialektos – obecný řecký jazyk, dnes nazývaný dhimotikí ghlósa.

Ve srovnání se starou řečtinou docházelo v této době (3. století př. n. l. – 3. století n. l.) ke změnám ve výslovnosti: melodický přízvuk se měnil v dynamický, zanikly rozdíly mezi krátkými a dlouhými samohláskami, dvojhlásky se začaly vyslovovat jednoslabičně. K podstatným změnám došlo i v tvarosloví, během vývoje jazyka se prosazují tendence analytické (řada časů se u sloves vyjadřuje opisy, ve skloňování dochází k redukci pádů atd.).

Tyto tendence zesílily zejména po 6. století, kdy se řečtina v mnohonárodnostní byzantské říši stala nejen jazykem kultury, jako dosud, ale také jazykem církve a úředním jazykem, který zcela vytlačil latinu. Jazykové změny se vyznačují i silnými místními zvláštnostmi, protože v různých oblastech působily odlišné ekonomické a kulturní vlivy. Přes všechny vlivy okolního světa a přes všechny své vnitřní obměny zůstala podstata slovního fondu řečtiny až do současnosti nezměněna.

Od starořečtiny neexistovala jednotná forma, byla však sjednocena v tzv. Κοινή = přepsáno do latinky: (koiné) = „starší řečtina“ a na základě ní vznikla: Ελληνική (γλώσσα) = přepsáno do latinky: Helléniké (glóssa), tj. doslova v překladu z novořečtiny do češtiny: Řecký (jazyk) = to je název pro dnešní novořečtinu.

Ve světě byla záhy používána latina - lingua latina = tj. doslova jazyk latinský = latina.

Přídechy se v řečtině píší před samohláskou na začátku slova.

• ostrý – ˙ [h]- ˙Aνα; ˙α; ˙ρ; α˙υ; ε˙υ; ο˙υ
• jemný - ̉ [] - ̉Aθηναι; ̉αλφα; α̉υ; ε̉υ; ο̉υ

Novořečtina (neoelliniko glossa) nezná infinitiv u sloves. Fráze jako např. "Chci vědět" se řeknou doslova jako "Chci vím" (druhé sloveso je podle pádu osoby, pro kterou to říkáme), tedy řecky Thelo (chci) na (pom. spojka) xero (vím).

Přízvuk: bývá vyznačen čárkou nad daným písmenem, u jednoslabičných slov se obvykle nepíše (kromě některých výjimek jako člen feminima / spojka nebo či "že" a "kde"). U velkých písmen přízvuk vyznačen nebývá, ani když je věta začínající velkým písmenem. Začíná-li slovo velkým písmenem a nad ním má přízvuk, čárka se vyznačí před písmeno (např. ´E).

Zákl. pravidla čtení pro novořečtinu: ai = e oi = i ou = u ei = i eu = ef nebo ev (záleží na dalším písmenu) gg = obv. ng b = v mp = b či mb

Je-li dvojtečka nad i, pak pravidla výše neplatí a čte se normálně jako je napsáno.

V řečtině se většinou přivlastňovací zájmena píší za substantiva. Tedy např. Můj život bude I zoi MOU (mou (výsl. mu) je můj, moje) nebo to kipos mas (naše zahrada; mas je náš). Místo otazníku se v řeckém textu užívá pro otázku středník, náš český středník je jako povýšená tečka. Středník se v řečtině téměř neužívá. Často se apostrofem zkracuje pokud jsou dvě slova, kde jedno končí a druhé začíná stejným písmenem. Např. mono gia se ena - mono gia s´ena NEBO gia afto - gi´afto.

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

1. ↑ DOSTÁLOVÁ, Růžena; FRANC-SGOURDEOU, Catherine, et al. Základní kurz novořeckého jazyka. Praha : Set Out, 2004. 498 s. ISBN 80-86277-39-9. S. 6.

[editovat] Související články

• Starořečtina

[editovat] Externí odkazy

• Starořecké gramatiky a učebnice v pdf (anglicky)
• Online gramatika novozákonní koiné

Tento lingvistický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.

Související články obsahuje Portál Jazyk