Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
| Součást seriálu |
| Víra a praktiky |
|
Jedinost Boha |
| Hlavní osobnosti |
|
Mohamed |
| Texty & zákony |
| Větve islámu |
| Sociopolitické aspekty |
|
Umění • Architektura |
| Podívejte se také na |
|
Slovníček islámských pojmů |
Ší'itský islám, též ší'a (z arabského شيعة, zkrácenina z Ší'at Alí شيعة علي neboli Strana Alího či Přívrženci Alího), je jedním ze dvou hlavních proudů islámu (druhým je sunna). Stoupenci ší'iy se označují jako ší'ité. V rámci islámského světě tvoří menšinu, majoritní skupiny ší'itů se nacházejí v Íránu, Ázerbajdžánu, Bahrajnu a Iráku.
Za ší'ity jsou považováni ti muslimové, kteří za legitimní vůdce islámské obce považují jen potomky Muhammadovy rodiny v linii počínající jeho bratrancem a zetěm Alím ibn Abú Tálibem. Ší'ité po Muhammadově smrti roku 632 neuznali za právoplatného chalífu Abú Bakra ani jeho následníky Umara a Uthmána. Teprve Alí, který se stal čtvrtým voleným chalífou, je podle ší'itů pravý vůdce muslimů, imám, a po něm další z jeho rodu.
V průběhu let se ší'a rozdělila do mnoha větví, největší co do počtu stoupenců je isná ašaríja. Méně početnými ší'itskými skupinami jsou zejména ismáí'líja (z níž se vznikli např. asasíni nebo alawité) a zajdíja.
Obsah |
Počet stoupenců ší'itského islámu je odhadován na 10–15% z celkové muslimské populace, což čítá okolo 130–190 milionů muslimů.[1] Velká část ší'itů žije na Blízkém východě. Majoritní náboženské skupiny tvoří ší'ité v Íránu (89% z celkového počtu 98% muslimů[2]), Bahrajnu, Iráku a Ázerbajdžánu.
Menší komunity žijí v Libanonu, Sýrii, Indii, Pákistánu, Afghánistánu, Turecku, Albánii, Jemenu a Saúdské Arábii (převážně Východní provincie; 10–15% z celkové populace[3]). Další poměrně početné ší'itské komunity žijí v menších státech okolo Perském zálivu, jsou to především Katar, Kuvajt (ší'ité tvoří 30% z celkového počtu 85% muslimů[4]) a Spojené arabské emiráty. Existují i menšinové komunity po celém světě.
Zakladatel islámu, prorok Muhammad, zemřel roku 632. Nikdy se nezmínil o tom, kdo by měl vést muslimskou obec (umma) po jeho smrti, proto byli jeho následovníci náhle postaveni před problém Muhammadova nástupnictví. Bylo patrné, že to byla především Muhammadova osobnost, která držela ummu pohromadě.[5] Ten, kdo by se stal Muhammadovým nástupcem (chalífou, následovníkem), by získal moc a výsadní postavení mezi všemi muslimy. Už v této době vystoupili stoupenci Alího ibn Abí Táliba, kteří požadovali zachování pokrevní příbuznosti s Prorokem.[6] Alí byl Muhammadův bratranec a manžel Muhammadovy dcery Fátimy a podle islámské tradice byl po Chadídže vůbec druhým člověkem, který přijal islám.[7] Alí byl později zvolen vůdcem rodu Banú Hášim, a to zejména díky jeho blízkému kontaktu s Muhammadem, manželství s Prorokovou dcerou a díky jeho rané konverzi k islámu.[8] Alího stoupenci též tvrdili, že Muhammad během své poslední cesty do Mekky určil Alího jako svého nástupce.[9]
Nárok na vedení obce si však dělali i další muslimové, především pak Abú Bakr, Muhammadův tchán, otec jeho ženy Á'iši. Ve prospěch Abú Bakra hrála skutečnost, že mu Muhammad svěřoval vedení modliteb v době své nemoci a vedení muslimů při výroční pouti v roce 631.[5]
Již v den, kdy Muhammad zemřel, se začaly scházet medínské kmeny v čele s kmeny Aus a Chazradž. Tyto kmeny byly proslulé vzájemnou znesvářeností, a to i v době Muhammadova příchodu do Mekky. Této vzájemné rivality obou kmenů využil Abú Bakr a jeho společníci Umar ibn al-Chattáb a Abú Ubajda. Získali na svou stranu kmen Aus, jehož příslušníci společně s mekkánnskými muhádžiry následně zvolily Abú Bakra jako nového vůdce muslimů a prvního chalífu.[10] Abú Bakr dokázal lépe využít situace než Alí, který postrádal dostatečnou schopnost rychle a účinně zasáhnout do volebního procesu. Ti, kteří prosazovali Alího nároky na vedení obce, se začali nazývat ši'at Alí, doslova „strana Alího“.[6] I když s rozhodnutí volby Abú Bakra nesouhlasili, prozatím jej přijali, po Fátimině smrti pak Abú Bakra uznal i sám Alí.[11]
.jpg)
Po smrti Abú Bakra v roce 634 se dalším voleným chalífou stal Umar. Po jeho vraždě na jeho místo nastoupil Uthmán. Ten však brzy zemřel násilnou smrtí, což otřáslo muslimskou obcí.[12] Dalším, v pořadí čtvrtým chalífou se sice stal Alí, ale jeho postavení bylo především formální.[11] Nárok na vedení obce si dělal i rod Umajjovců, hlavním oponentem Alího se stal místodržitel Sýrie Mu'ávija. Alí dal vzniknout armádě, která měla všechny vzbouřence porazit. Když se jeho vojsko střetlo v roce 657 s armádou Mu'áviji v bitvě u Siffínu, k boji nedošlo. Na popud Mu'áviji se Alí totiž rozhodl, že výsledek boje se má rozhodnout nikoli silou, ale pomocí argumentů obou stran. Část Alího vojska s tímto nesouhlasila, odešla a dala vzniknout sektě cháridža. Argumentační sezení následně nezvolilo ani Mu'áviju ani Alího.[11] Napjatá situace v muslimské obci byla vyhrocena v roce 661, kdy byl Alí zavražděn příslušníkem cháridžy Abd ar-Rahmánem Ibn Muldžimem u mešity v Kúfě.[13]
Po smrti Alího byli jeho stoupenci v Kúfě přesvědčeni, že jej může nahradit jen příslušník Muhammadova rodu.[14] V úvahu připadli zejména Alího synové Hasan a Husajn. Mu'ávija však s al-Hasanem vyjednal jeho odstoupení do ústraní odměnou za jeho doživotní finanční zajištění. Po Mu'ávijově smrti se měl dalším chalífou stát jeho syn Jazíd. Kúfští ší'ité však začali al-Husajnovi posílat dopisy do Medíny, ve kterých mu vyjádřili svou podporu v případě, že by se vedení obce ujal.[15] Husajn se proto i se svou rodinou vydal na cestu do Kúfy, kam však již nedorazil. Na cestě jej napadli Jazídem vyslaní vojáci, kteří po krátkém boji zabili Husajna, celou jeho rodinu i jejich nepočetný vojenský doprovod.[16] Tento den se nazývá ašúrá a dodnes si jej ší'ité připomínají coby den mučednické smrti Husajna a jeho rodiny.
Ší'itský islám se v průběhu své existence rozdělil do mnoha směrů, z nichž každý většinou uznává jiné imámy.
Příslušníci isná ašaríji jsou dnes nejpočetnější skupinou v rámci ší'itského islámu. Tvoří až 80% všech ší'itů.[17] Jsou též známí jako dvanáctníci, a to podle skutečnosti, že uznávají dvanáct imámů. Jejich pořadí je následující:
Poslední, 12. imám se již v raném věku měl ztratit či se uchýlit do ústraní. Podobně jako u dalších šíitkých sekt, i učení isná ašariji předpokládá příchod 12. imáma v soudný den.
Svůj původ má ismá'ílija v době, kdy působil jako šestý imám Džafar as-Sádik. As-Sádik byl ve své době velký učenec a znalec islámského práva. Poté, co měl předat imámát svému synovi, rozhodl se porušit stávající tradici jmenování staršího syna a jako dalšího imáma jmenoval mladšího syna Músu al-Kázima. Proti tomuto rozhodnutí se postavilo mnoho jiných ší'itů, kteří požadovali, aby se dalším imámem stal nejstarší syn Ismá'íl ibn Džafar, jak tehdy bývalo zvykem. Spor měl za následek odštěpení imáí'líjců od hlavního proudu ší'iy. Asi největšího rozmachu se ismá’ílíji podařilo dosáhnout v době vlády dynastie Fátimovců.
Příslušníci ismá’ílíjy tvoří po isná ašaríji druhou největší šíitskou skupinu.[18]
Zakladatelem sekty zajdíjů byl Zajda ibn Alí, vnuk al-Husajna. Ten se vzepřel proti nerozhodnosti pátého imáma Alího ibn Husajna a podnítil v Kúfě proti němu povstání, které bylo potlačeno a sám Zajda zabit.[19] Patří k umírněnějším šíitským sektám. Prosadit se jim povedlo v 10. století v Jemenu, kde zajdíjovci vládli až do roku 1962. Převážně v Jemenu se vyskytují dodnes.
