Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
| Šestidenní válka | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: | |||||||||||
 9. - 10. června 1967, golanské výšiny |
|||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
 Izrael |
 Egypt Sýrie Jordánsko.svg){kind=small} Irák Saudská Arábie |
||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
| Moše Dajan, Jicchak Rabin, Ariel Šaron, Uzi Narkiss, Israel Tal, Mordechaj Hod |
 Abdel Hakim Amer, Abdul Munim Riad, Zaid ibn Shaker, Hafez al-Assad |
||||||||||
| Síla | |||||||||||
| 264 000 (s 50 000 pravidelnými jednotkami); 197 letadel | Egypt 150 000; Sýrie 75 000; Jordánsko 55 000; Saudská Arábie 20 000; 812 letadel | ||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| 779 padlých, 2 563 zraněných, 15 zajatců, 19 letadel (oficiální ztráty) |
21 000 padlých, 45 000 zraněných, 6 000 zajatců přes 400 letadel (odhady) |
||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||
Šestidenní válka (resp. Třetí arabsko-izraelská válka) bylo vojenské střetnutí mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska v červnu 1967. Propukla 5. června úderem izraelského letectva proti leteckým základnám Egypta a skončila 10. června, kdy Izrael ukončil bojové akce. Arabská koalice v ní utrpěla zdrcující porážku - Egypt ztratil Gazu a celý Sinaj, Jordánsko Východní Jeruzalém a celý Západní břeh Jordánu a Sýrie Golanské výšiny.
Obsah |
Obecně se soudí, že Izrael se v té době nacházel, z vojensko-obranného hlediska v beznadějné situaci. Hranici se Sýrií tvořily Golanské výšiny, z jejíchž vrcholů mohlo syrské dělostřelectvo bez omezení ostřelovat osady v Izraeli. Syrsko-izraelská hranice byla zároveň místem, kudy do Izraele pronikali radikální palestinští ozbrojenci z Fatahu. Nespokojenost ze syrské strany byla zejména s dobudováním izraelského zavlažovacího systému (Integrovaný národní distribuční systém), který odváděl vodu z Galilejského jezera. Další problematickou hranicí byla hranice izraelsko-jordánská. Jeruzalém, izraelské hlavní město bylo rozděleno a polovinu ovládalo právě Jordánsko. Přestože byl Jeruzalém tzv. demilitarizovanou zónou, byli zde přítomní jak izraelští tak jordánští vojáci. Relativně nejbezpečnější hranici měl Izrael s Egyptem, neboť na egyptské straně hranice byly od roku 1956 rozmístěny jednotky UNEF (United Nations Emergency Forces).[1]
Z geopolitického hlediska byla nejbližším izraelským spojencem Francie, která Izraeli poskytovala hospodářskou a vojenskou pomoc výměnou za to, že Izrael v době bojů Francie proti alžírským snahám o osamostatnění na sebe vázal velkou část arabských armád. Po opětovném nástupu de Gaulla k moci a zahájení francouzsko-arabského sbližování, ale došlo k ochlazení francouzsko-izraelských vztahů.
Hlavní postavou arabských států sousedících s Izraelem byl egyptský prezident Násir. Ten již od Suezské krize usiloval o vytvoření jednotné protiizraelské koalice na Blízkém východě. Vztahy mezi Sýrií a Egyptem byly v první polovině 60. let 20. století rozporuplné (což vyvrcholilo v roce 1961 vystoupením Sýrie ze Sjednocené arabské republiky), neboť syrská vláda Násirovi nedůvěřovala; problémem bylo zejména založení OOP v roce 1964 v Egyptě, díky níž, dle Sýrie, Egypt ovládal Palestince a využíval je pro své cíle. Proto Sýrie začala podporovat LFOP založenou též v roce 1964. Od poloviny 60. let docházelo k dalšímu egypto-syrskému sbližování (obě země spojovalo i spojenectví se SSSR), které bylo 6. listopadu 1966 deklarováno uzavřením egyptsko-syrské obranné smlouvy (díky níž si Násir sliboval větší vliv na syrskou politiku).
Další z arabských států, Jordánsko, stálo v té době víceméně stranou syrsko-egyptského spojenectví. Jordánský král Husajn netoleroval útoky Palestinců proti Izraeli ze svého území (což se ostatním arabským zemím nelíbilo). Jordánsko navíc, na rozdíl od Sýrie a Egypta nespolupracoval se Sovětským svazem a jeho armáda používala západní vojenskou techniku. Kromě toho oficiální jordánská propaganda říkala, že Násir je vůdce arabského světa schovaný za jednotky UNEF. Přesto nechtělo Jordánsko, v atmosféře očekávaného útoku proti Izraeli zůstat stranou a proto byla 30. května 1967 podepsána jordánsko-egyptská obranná smlouva.
Ke koalici se 3. června přidal Irák (do Jordánska vstoupila jedna irácká brigáda a irácké letectvo se soustředilo u jordánsko-irácké hranice) a verbálně Maroko a Saudská Arábie.[2]
Přestože za oficiální datum zahájení Šestidenní války je považován 5. červen 1967, k prvním střetů došlo již 7. dubna, kdy Izrael odpověděl na syrské ostřelování leteckým úderem proti syrským cílům. Při tomto úderu došlo k přímému střetu izraelských a syrských letadel. Při vzájemných leteckých soubojích bylo sestřeleno 6 syrských MiGů a izraelské stíhací letouny provedly demonstrativní přelet nad syrským hlavním městem Damaškem. Díky tomuto incidentu vzniklo napětí mezi Sýrií a Egyptem, neboť Sýrie obvinila Egypt z nedodržení smlouvy o vzájemné vojenské pomoci. Egypt nařčení odmítl a odvolal se na znění smlouvy, kde bylo výslovně řečeno, že smluvní země musí být cílem generálního útoku. [3] V tomto případě ale útočníkem byla Sýrie. Začátkem května byla Sovětským svazem Sýrii předána informace o hromadění izraelských sil na syrsko-izraelské hranici. Izrael tuto informaci vzápětí popřel (dokonce pozval sovětského velvyslance na prohlídku izraelského pohraničí, nabídka však byla odmítnuta). Kolem vzniku dezinformace kolují různé dohady; někteří historici se domnívají, že ji vypustil samotný Izrael, aby eskaloval napětí, podle jiných byli autoři Sověti, kteří se snažili do počínajícího konfliktu hlouběji zapojit Egypt z obav, že by pod izraelským tlakem mohlo dojít k zhroucení prosovětského baasistického režimu v Sýrii.[4][5] 13. a 14. května izraelští představitelé znovu varovali Sýrii, že na provokace na hranicích odpoví IOS tvrdě. Tyto prohlášení jsou považována za důvod, proč se Násir 14. května rozhodl vyzvat jednotky OSN (UNEF) k částečnému stažení ze Sinaje. 16. května byl egyptským jednotkám vydán rozkaz k překročení Suezu a obsazení Sinaje. Tehdejší generální tajemník OSN U Thant odpověděl, že částečné stažení není možné. Násir proto 18. května vyzval k úplnému stažení jednotek OSN ze Sinaje. Pozice jednotek UNEF zároveň začaly obsazovat příslušníci egyptské armády. 20. května byla v Izraeli vyhlášena částečná mobilizace. 21. května egyptská armáda obsadila Šarm eš-Šejch a den na to Egypt uzavřel Tiranskou úžinu pro izraelské lodě (a zároveň pro neizraelské dopravující do Izraele strategický materiál)a tím i vstup do Akabského zálivu. Izrael tak byl odříznut od hlavních obchodních tras. Odříznutím přístavu Ejlat byl Izrael zároveň připraven o přísun ropy. Uzavření Tiranské úžiny bylo aktem agrese z hlediska mezinárodního práva a USA v poselství zaslaném do SSSR upozornily, že Izrael má právo na vojenskou odpověď.
Obecně se soudí, že ani v tomto okamžiku si žádná ze stran nepřála otevřenou válku (Egypt Izraeli nabídl obnovení gentlemanské dohody, podle které by izraelským lodím, které by při plavbě Tiranskou úžinou stáhly izraelskou vlajku a vyvěsily vlajku neutrálního státu umožnil proplout, to však Izrael odmítl). [6] Nepřál si ji Násir, neboť třetina jeho armády byla umístěna v Jemenu (kde podporovala republikány v občanské válce), Izrael (politické vedení státu v čele s L. Eškolem preferovalo, narozdíl od velení armády zdrženlivost)[7] ani SSSR, který ačkoliv chtěl zatáhnout Egypt do izraelsko-syrských problémů, obával se přímé konfrontace s USA a ztráty vojenského a politického vlivu v regionu v případě pádu spřátelených režimů v arabských zemích, zejména v Sýrii.
Uzavření Tiranské úžiny Izrael použil jako casus belli pro pozdější vojenské akce (Egypt byl tímto aktem klasifikován jako agresor). Egypt se navíc řídil podmínkou, kterou dostal 22. května od SSSR; totiž že podpora Sovětského svazu arabským zemím je možná pouze za předpokladu, že Egypt nezaútočí první. 30. května navštívila syrská delegace Moskvu a požadovala záruky ochrany, ale nedosáhla ničeho.
Poněkud stranou sporu stálo Jordánsko, které mělo s Izraelem korektní vztahy (Jordánsko zároveň nepatřilo mezi režimy blízké SSSR). Zároveň ale jordánská propaganda, společně s dalšími arabskými zeměmi kritizovala Násira za ustupování Izraeli, takže egyptský vůdce byl do konfrontace s Izraelem tlačen, jinak by ztratil svou pozici panarabského vůdce, kterou si pracně budoval. 30. května byla v Káhiře proto podepsána jordánsko-egyptská smlouva o vzájemné obraně a jordánská armáda byla podřízena egyptskému velení.
1. června byl na post izraelského ministra obrany jmenován Moše Dajan, zastánce politiky tvrdého úderu proti Násirovi. Zároveň byl do vlády přizván i dlouholetý vůdce izraelské opozice Menachem Begin a vznikla izraelská celonárodní koalice. Diskuse v této koalici o tom, jak reagovat na uzavření Tiranské úžiny vyústily ve vyhlášení tzv. Vyčkávacího období (waiting period) od 1. června po dobu 14 dnů. Izrael se tím chtěl vyhnout unáhlené vojenské akci a následné protiakci jako v roce 1956, kdy při Suezské krizi stály v OSN všechny státy, včetně USA proti Izraeli. Vyčkávací období bylo ale předčasně ukončeno na zasedání izraelské vlády v noci ze 3. na 4. června; důvodem bylo uzavření jordánsko-egyptské smlouvy a přistoupení Iráku do arabské koalice. Zároveň již bylo zřejmé, že iniciativa USA na vytvoření mezinárodní flotily a následné diplomatické řešení sporu ztroskotala.
Krátce před samotným střetnutím spolu telefonicky egyptský prezident Násir a jordánský král Husajn. Husajn se v tomto rozhovoru zmínil o tom, že očekává, že Izrael brzy zahájí boj, a že nepochybně v první řadě povede úder proti egyptskému letectvu. Násir jej ubezpečil, že přesně s tím počítá a je na to připraven. Egypt skutečně očekával letecký úder Izraele a podnikl i určitou přípravu na jeho včasné zachycení a odražení, ale šlo o amatérská opatření, která se ukázala být naprosto neúčinná.[8]
| Arabsko-izraelské války |
Díky Šestidenní válce získal Izrael rozsáhlá území: Sinajský poloostrov (izraelské jednotky stály na břehu Suezského zálivu a Egypt by v případě dalšího útoku proti Izraeli byl nucen tuto vodní překážku překonat a dobývat i Sinajský poloostrov, než by byl schopen vstoupit do Izraele, což se stalo v průběhu Jomkipurské války) a Golanské výšiny (skončilo syrské ostřelování Izraele a naopak byla Sýrie z Golanských výšin lehce zranitelná).[11] Zisk Západního břehu byl problematický, neboť s územím "získal" Izrael i více jak 1 milión Arabů.
Došlo k všobecnému poklesu důvěry v Násirovu osobu i k poklesu důvěry v armádu. V tisku se objevila do té doby nebývalá kritika vojenského velení. 23. července Násir prohlásil Šestidenní válku z hlediska Egypta za vyhranou, neboť cíle izraelské agrese, zničení egyptské revoluce nebylo dosaženo. Z hospodářského hlediska byl Egypt nucen se obrátit na ostatní arabské státy (zejména Saudskou Arábii) s žádostí o pomoc (z důvodu přítomnosti izraelské armády na východním břehu Suezského průplavu a jeho zablokování přicházel Egypt o nemalé částky). Ta však nebyla velká a proto se Egypt obrátil na Sovětský svaz. Odtud obdržel dodávky a to zejména vojenského charakteru. Kvůli tomu byl ale nucen opustit svou politiku "nezúčasněnosti" a stal se členem sovětského tábora.
Z důvodu ztráty Golanských výšin a v podstatě likvidace syrského letectva došlo k vzájemnému obviňování mezi vládnoucí stranou Baas a syrskou armádou o míře viny za prohru. Nejdůležitějším argumentem armády bylo, že se vedení státu rozhodlo ponechat nejlepší jednotky syrské armády na obranu Damašku, v důsledku čehož byly Golanské výšiny hájeny hůře vyzbrojenými a vycvičenými jednotkami. Také pro Sýrii znamenala prohra v Šestidenní válce ještě větší příklon k SSSR.
Izraelské vítězství znamenalo posílení pozice USA v regionu. Zároveň Izrael a USA ještě více upevnili své vztahy, Spojené státy se staly velmocenským garantem izraelské bezpečnosti.
Pro Sovětský svaz znamenala porážka arabských zemí prohru. Ukázalo se, že Izrael (i příklonem k USA) se stal zemí, proti níž nemá Sovětský svaz žádné páky, a pokus o jeho zničení by vedl ke konfrontaci se Spojenými státy. Výsledkem války sice znamenal příklon části arabských zemí k Sovětskému svazu, ale představitelé SSSR si byli vědomi, že vyzbrojují země, které z politického hlediska nedokáží ovládat a jejichž touha po zničení Izraele by mohla vést až k nechtěnému americko-sovětskému konfliktu.
Z hlediska mírových rozhovorů se ukázaly stěžejními dvě události; přijetí Rezoluce OSN č. 242 a summit arabských zemí v Chartúmu v srpnu 1967. Rezoluce č. 242 byla, z hlediska OSN kompromisem, ale ukázala se jako nepřijatelná pro všechny strany. Izrael, který vyklizení okupovaných území podmiňoval uzavřením mírových smluv rezoluci odmítal proto, že v ní ani jednou nebylo zmíněno slovo Izrael. Navíc Izrael vyklizení obsazených území podmiňoval bezpečnostními zárukami (svobodné proplouvání Tiranskou úžinou a Suezským průplavem a nedotknutelnost hranic). Arabské země naproti tomu odmítali rezoluci přijmout, protože z jejího kontextu vyplývalo, že jednou ze stran je právě Izrael. Přijetím rezoluce by tedy rovnalo uznání Státu Izrael. Kromě toho summit arabských zemí v Chartúmu výslovně zakazoval arabským státům vyjednávat s Izraelem (summitu se nezúčastnila Sýrie).
|
Související články obsahuje Portál Izrael |