Agrese

Agrese je v psychologicko-sociologickém pojetí chování, které vědomě a se záměrem ubližuje, násilně omezuje svobodu a poškozuje jiné osoby nebo věci. Agrese, ať již fyzická či verbální, může vzniknout v afektu nebo se může jednat o agresi instrumentální (úmyslný faul při sportu).

Agresivita lze pozorovat u každého jedince. Jedná se o sklon k útočnému jednání a transformuje se do různých podob.

[editovat] Druhy agrese

Rozeznáváme více typů agrese:

• myšlenková, verbální, fyzická
• afektivní, instrumentální
• zaměřená proti osobám, věcem, na jiný objekt, než podnětový
• přesunutá, zadržovaná

[editovat] Teorie vzniku agrese

Existují tři teorie vysvětlující původ agrese. V reálném životě se vzájemně prolínají a doplňují. Samostatně však nejsou 100% prokazatelné.

[editovat] Vrozená agrese

V první polovině 20. st. prezentuje Freudova psychoanalytická koncepce vznik agrese na základě existence dvou soupeřících instinktů v lidské osobnosti - Libido a Thanatos. Základní zdroje energie soupeří mezi sebou, čímž způsobují konflikty a rozpory v lidském chování. V roce 1950 na základě etologických studií ptáků a ryb Konrad Lorenz shledává původ agrese v genetických faktorech. Také je autorem tzv. hydraulického modelu katarze. Pokud hromadění agresivní energie není kompenzováno společensky akceptovatelnou agresivitou (sport, umění…), dojde ke katarzi, kterou se člověk očistí od negativní energie a jeho agrese je redukována. Tento přístup pokusy popírají např. Buss (1966), Loew (1967), Bandura (1973). Teorie z roku 1965 od Jacobse, Bruntona a Melvilla založena na abnormalitě chromozomů, též nebyla doložena dostatečnými důkazy.

[editovat] Reaktivní teorie agrese

Agrese je reakcí na vnější nebo vnitřní podněty. Dollard sestavil nejproslulejší hypotézu frustrace-agrese, kdy je agrese důsledkem frustrace a frustrace vede k agresi. Kritika Bandury odkazuje na odlišnost reakcí jedince na frustrující situace při dosahování cílů (mohou i motivovat). Selingman poukazuje, že dlouhodobá frustrace může vést naopak k pasivitě (případně ke stavu tzv. naučené bezmocnosti ). Tato teorie upozornila na případ nastávájící při nemožnosti překonání zdroje agrese - orientaci agresivity na jiný objekt tzv. obětního beránka.

[editovat] Naučené chování

Agrese je naučeným vzorcem sociálního chování. Způsob reagování na opakující se situaci je naučený a vyvolává agresivní chování za účelem zisku. Průkopníkem této teorie je Bandura (70. léta 20.st.), který empiricky i experimentálně doložil význam tří činitelů při učení se agresivních vzorců chování:

• averzivní zkušenost
• předvídané zisky
• pozorování jiných agresorů

Teorie vyvolala mnoho otázek a experimentů ohledně prezentace agrese a násilí v masmédiích (Bandura, Walters, Hicks, Parke, Leifer).

[editovat] Další faktory působící na agresi

• hlučné prostředí
• horko (dlouhé letní večery v centrech měst, na silnicích…)
• tělesná (fyzická) nepohodlnost
• dav (městská hromadná doprava, fotbaloví fanoušci)
• více různých faktorů dohromady
• skupiny a mocenské struktury
• vzrušení (vztek, afekt, bezmocnost a jiné emoce)
• narušení osobní a intimní zóny jedince
• anonymita
• hlad, žízeň

[editovat] Reference

• Univerzita Karlova. Velký sociologický slovník. I, A-O. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1996. 747 s. ISBN 80-7184-164-1.
• JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha : Portál, 2001. 286 s. ISBN 80-7178-535-0.
• HAYESOVÁ, Nicky. Základy sociální psychologie. Přel. Irena Štěpaníková. 2. vyd.Praha : Portál, 2000. 165 s. ISBN 80-7178-415-X.

Tento psychologický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.