Alexandr II. Nikolajevič

Alexandr II. Nikolajevič

Alexandr II. Nikolajevič, ruský car v letech 1855-1881 z rodu Romanov-Holstein-Gottorp, se narodil 29. dubna 1818 v Petrohradě jako syn cara Mikuláše I. Za jeho vlády došlo k částečné liberalizaci ruského samoděržaví.

V mládí se Alexandru II. dostalo skvělého vzdělání - hovořil několika jazyky, byl vzdělán v oblasti práv, politických věd i ve vojenských záležitostech. Na ruský carský trůn pak Alexandr II. Nikolajevič usedl v roce 1855 po otcově smrti.

Na carský trůn Alexandr II. Nikolajevič usedl v nezáviděníhodný čas - Rusko bylo na pokraji porážky v krymské válce (nakonec bylo i poraženo), po pařížském míru (1856) bylo pak otřeseno postavení Ruska jako evropské velmoci - toto postavení se pak v následujících desetiletích car Alexandr II. snažil obnovit: Rusko expandovalo do střední Asie a na Kavkaz, během berlínského kongresu mu pak bylo potvrzeno vlastnictví Besarábie. Poměrně úspěšně si Alexandr II. Nikolajevič počínal ve válce s Tureckem (1878-1879). V rámci ruské říše pak Alexandr II. poskytl poměrně rozsáhlou autonomii Finsku, polské národní povstání v roce 1863 ale bylo krvavě potlačeno. Roku 1867 pak Alexandr II. prodal Spojeným státům americkým Aljašku.

Daleko zajímavější je pak pohled na jeho počínání v politice vnitrostátní. Alexandr zavedl za své vlády do té doby nevídané reformy samoděržaví: s pomocí mnoha poradců, kteří měli rozsáhlé kompetence, se rozhodl změnit Rusko ze zaostalého zemědělského státu v moderní průmyslovou velmoc. V roce 1861 bylo carským výnosem zrušeno nevolnictví (tento krok znamenal svobodu pro více než dvacet milionů ruských rolníků), o tři roky později byla pak zavedena soustava zemstev, regionálních vlád, které rozhodovaly o místních záležitostech (dosud bylo toto rozhodování v rukou ústřední vlády). Došlo též k reformě právního a soudního systému, který je oddělen od výkonné moci, značnou proměnou pak v sedmdesátých letech 19. století prochází i ruská armáda.

Pomník Alexandra II. v Moskvě

Základy ruského samoděržaví ale odstraněny nebyly - všechna moc i nadále zůstala v rukou panovníka (cara), parlamentní systém byl pro Rusko zatím zcela v nedohlednu. Většina ruské vesnické společnosti přivítala tyto reformy netečně, protože jim ani nerozumněla. Vzdělanější vrstvy byly s rozsahem reforem nespokojeny a domnívaly se, že Rusko by mělo pokračovat v reformách podle vzoru západních států. Nejradikálnější složky se pak sdružovaly v tajných revolučních organizacích a násilně se snažily odstranit cara a vyvolat revoluci.

Alexandr II. Nikolajevič zemřel 13. března roku 1881 (podle Juliánského kalendáře tehdy platného v Rusku 1. března) na následky bombového atentátu, který byl spáchán krajně levicovou organizací Narodnaja volja (Svoboda lidu).

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Alexandr II. Nikolajevič

Předchůdce Mikuláš I.

Ruský car 1855 - 1881

Nástupce Alexandr III.