Alexandr Něvský

Socha Alexandra Něvského v Petrohradě

Alexandr Jaroslavič Něvský (rusky Александр Ярославич Невский) (zřejmě 30. května 1220, Perejaslavl Zalesskij – 14. listopadu 1263, Goroděc na Volze) byl ruský státník, kníže novgorodský (1236–1252) a později veliký kníže vladimirský (1252–1263).

Pro svá vojenská vítězství se stal legendou a je považován za jednoho z největších panovníků v historii Ruska. Porazil švédská vojska v bitvě na řece Něvě (15. července 1240) a jednotky řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě na Čudském jezeře (5. dubna 1242). Brzy po Alexnadrově smrti napsal jeden z jeho mladších současníků Žitije (legendu), ve kterém ho oslavil jako světce. Současně začal být uctíván v místě uložení ostatku (Vladimir nad Kljazmou). Později, za Ivana Hrozného, byl roku 1547 prohlášen za svatého pravoslavné církve. Počátkem 18.století nechal Petr Veliký přenést tyto jeho ostatky do nově založeného kláštera v Petrohradě, který byl Alexandru Něvskému zasvěcen. Kníže se stal vedle sv. Petra a Pavla ochráncem nově založeného města.

[editovat] Boje se Švédy a německými rytíři

V době Alexandrova nástupu na novgorodský knížecí stolec byla severovýchodní Rus ohrožena expanzivními snahami Švédska a livonské větve Řádu německých rytířů. Roku 1240 se Švédové vylodili pod vedením jarla Birgera v ústí Něvy, ale byli poraženi novgorodským vojskem v čele s Alexandrem a donuceni k ústupu. Alexandr získal čestný přídomek Něvský, ale brzy odešel kvůli sporům s bojary z města. Nedlouho nato ho Novgorodští povolali nazpět.

V koordinaci se švédskými vojsky zaútočili totiž na Rus také němečtí rytíři z Livonska a zmocnili se pevnosti Izborsk. Poté jim otevřel svoje brány Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu (Pskov byl dosud součástí novgorodské země). Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Alexandr Něvský proto vyrazil urychleně na sever, kde dobyl křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal s pomocí svého bratra Andreje a vladimirsko-suzdalského vojska řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. „Ledová“ bitva ukončila s definitivní platností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec.

[editovat] Vztah k tatarským dobyvatelům a katolické církvi

Přestože si někteří novgorodští bojaři přáli spolupracovat s řádem proti Tatarům, kteří v té době opanovali ostatní ruská knížectví, rozhodl se Alexandr Něvský pro opačnou politickou orientaci. Jeho vítězství proti Švédům a křižáckým vojskům ocenil chán Zlaté hordy Bátú jako obranu území svého státu, potvrdil Alexandrova otce Jaroslava Vsevolodoviče na vladimirském velkoknížecím stolci a předal mu Kyjev. Po jeho smrti se stal velikým knížetem sám Alexandr a z titulu této funkce podřídil roku 1257 Zlaté hordě dosud samostatný Novgorod. Roku 1259 vypuklo ve městě proti Tatarům povstání, které Alexandr na přání baskaků potlačil. Poté se Novgorod podřídil.

Zdánlivě rozporuplné jednání ruského národního hrdiny bylo v podstatě velmi pragmatické. Kníže měl zřejmě představu, že tatarská nadvláda je jen dočasnou záležitostí, zatímco spojenectví s řádem by mohlo vést k podřízení ruské církve Římu a nastolení unie, jejímž byl rozhodným odpůrcem. Po náboženské stránce byli totiž Tataři tolerantní (Bátú byl pohanem, jeho bratr a nástupce Berke prvním mongolským chánem, který přijal islám), pravoslavnou církev nepotlačovali, naopak využívali ortodoxní duchovenstvo k ovlivňování nižších vrstev obyvatelstva. Vést společný boj proti Tatarům, jak mu nabídl v roce 1247 papež Inocenc IV., proto Alexandr odmítl.

Tento článek o světci je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.

Související články obsahuje Portál Středověk

Související články obsahuje Portál Křížové výpravy