Arabština

Arabština je semitský jazyk. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky (např. egyptskou, syrskou, iráckou, marockou hovorovou arabštinou). Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka Koránu, ale aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutaly románské jazyky od kdysi jednotné latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly jen v malé míře projevují v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodů je několik - arabské písmo nezachytí změny v krátkých samohláskách, pozměněné souhlásky si zase ponechávají původní zápis (např. znak ج, běžně přepisovaný a čtený jako [dž], se v Egyptě vyslovuje [g], ale píše se pořád stejně).

[editovat] Historie

Nejstarší nápisy pocházejí ze 4. století. Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii (6. - 7. století) a v Koránu (7. století). Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejali islám (Turci, Peršané aj.). Kromě poezie zahrnuje klasická arabská literatura také řadu děl naučných (historických, geografických, lékařských, filozofických aj.) Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké.

[editovat] Gramatika

Arabština je flexivní jazyk, což znamená, že ohýbá slova pomocí předpon, přípon a zejména změnami uvnitř kmene, v indoevropských jazycích nepříliš obvyklými:

• kitáb = kniha, kutub = knihy (kmen KTB)
• rasala = poslal, ursila = byl poslán
• kabír = velký, akbar = větší

Časy má arabština pouze dva (nedokončený a dokončený) a má 3 pády (nominativ, genitiv a akuzativ). Lze tedy říct, že arabština je vidový jazyk, neboť je založena na protikladu ukončeného a neukončeného děje. Českému minulému času přibližně odpovídá arabské perfektum, které tvoří pouze jeden způsob (indikativ - oznamovací způsob). Naproti perfektu je imperfektum (přibližně český přítomný a budoucí čas). Imperfektum tvoří pět způsobů (indikativ, subjunktiv, apokopát, energikus, imperativ). kataba = napsal (perfektní tvar) jaktubu = píše (imperfektní tvar) všimněte si, že kořen KTB je vždy stejný, nemění se ani zde: uktub = napiš kátib = píšící kátib = spisovatel kuttáb = spisovatelé kitáb = kniha, psaní

Kořeny slov jsou v arabštině velmi důležité, neboť se s nimi hodně pracuje. Jiná ukázka: (kořen SKN:) sakana = bydlel (perfektní tvar) jaskunu = bydlí (imperfektní tvar) sákin = bydlící, obyvatel sukkán = obyvatelé sakan = bydliště, bydlení

Ukázka časování:

askun (bydlím)

taskunu (bydlíš - muži)

taskunína (bydlíš - ženě)

jaskunu (bydlí - on)

taskunu (bydlí - ona)

V arabštině se rozlišují dva rody - mužský a ženský. Rodově se mohou lišit podstatná i přídavná jména. Například „džamíl“ znamená hezký, když přidáme koncovku -a „džamíla“ znamená to hezká.

Čísla má arabština tři (singulár, duál, plurál). Duál se tvoří jednoduše koncovkou "-áni" bez ohledu na rod:

dars = lekce darsáni = dvě lekce

Množné číslo se dělí na dva typy - vnitřní a vnější. Vnitřní se tvoří samohláskovými změnami uvnitř slova, někdy i souhláskovými. Vnější se tvoří koncovkami podle rodu:

mudarris = učitel mudarrisún = učitelé

tilmídha = žákyně tilmídhát = žákyně (plurál)

[editovat] Abeceda a výslovnost

Hlavní článek: Arabské písmo

Arabština používá řadu hlásek, které se v češtině, ani žádném jiném evropském jazyce nevyskytují. Používá např. emfatické souhlásky t, d, z, s (které mají i svůj neemfatický protějšek). Tyto souhlásky se vyslovují s tzv. emfatickým důrazem - jazyk je při nich lžícovitě prohnut směrem dolů, podobně jako při ruském tvrdém "l". Dále má například písmeno „ajn“ - ع, které je asi nejobtížnějším zvukem v arabštině. Jednoduše se mu říká hrdelní "a" - vyslovuje se v zadní části dutiny ústní, někdy až v hrdle. Jedná se o silnou hrtanovou hlásku (laryngálu), jejíž vyslovení připomíná zvuk podobný zvracení. Jeho hlasnější protějšek, obyčejně přepisovaný jako „ghajn“ se vyslovuje někdy jako [g], jindy jako [gh], ve spisovné arabštině ale jako francouzské [r]. Zvláštností ve výslovnosti je určitě také „hamza“, neboli hlasový ráz, který se může vyskytovat jak na začátku či uprostřed slova, tak na jeho konci. Výslovnost se může lišit mezi jednotlivými zeměmi - např. v Maroku se říká "žamíl" (=krásný), zatímco v Egyptě "gamíl" a spisovně je to "džamíl".

Arabské písmo vychází z nabatejské varianty kurzívy aramejského písma. Arabské písmo je tedy kurzivní, tzn. že nerozlišuje tiskací či psací písmo, a dokonce, jako je tomu ve starých písmech zvykem, ani malá a velká písmena. Ačkoli tedy vychází z původního starosemitského - fénického písma (stejně jako hebrejština či řecká alfabeta či latinka), není vůbec podobné evropským písmům (určité podobnosti se ale vyskytují mezi arabským písmem a hebrejskou kurzívou). Píše se zprava doleva a zpravidla se nepíší znaky pro samohlásky.

Ve spisovné arabštině se vyskytují samohlásky tři: a, i, u + jejich dlouhé varianty. Ty se liší přidáním písmene k samohláskovému znaménku. V případě a + alif se celý znak vysloví jako á, v případě i + j se vysloví jako í, a u + wáw se vysloví jako ú. Tyto znaky slouží v řadě případů v nevokalizovaném textu jako mater lectionis. V nespisovných verzích arabštiny se vyskytují i samohlásky e a o.

Podoba písmen se liší dle jejich postavení ve slově. Každý znak má svou podobu samostatnou, na začátku slova, uprostřed a na konci. Je šest písmen (ا, د, ذ, ر, ز, و), které se neváží, tzn. že sama se dají připojit k předchozímu písmenu, ale nemůže se za ně připojit další písmeno, takže tvoří pouze koncovou a samostatnou formu (např. rá (ر) ve slově noha رجل). Další zvláštností na písmu jsou tzv. ligatury (znaky usnadňující psaní určitých skladeb znaků, v arabštině existuje jediná povinná ligatura, a to lám + alif (lá) - لا) a zvláštní psaní některých vazeb znaků (např. alif + lám + mím, alif + lám + chá, apod.).

[editovat] Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

[editovat] Související články

• Lingvistika
• Arabské písmo
• Arabská Wikipedie