Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
| Arcidiecéze pražská Archidioecesis Pragensis |
|
|---|---|
 |
|
| Základní údaje | |
| Arcibiskup: | Miloslav kardinál Vlk |
| Pomocný biskup: | Václav Malý |
| Pomocný biskup: | Karel Herbst |
| Emeritní biskup: | Jaroslav Škarvada |
| Církevní provincie: | česká |
| Vikariátů: | 14[1] |
| Farností: | 247[2] |
| Počet kněží: | 260, z toho 98 řeholních[3] |
| Rozloha: | 8 990 km2[4] |
| Počet obyvatel: | 2,1 mil.[5] |
| Počet katolíků: | 365 000[6] |
| Počet kaplí a kostelů: | 757[7] |
| Stránky: | http://www.apha.cz/ |
Arcidiecéze pražská je římskokatolická arcidiecéze ve středních Čechách. Sídlem arcibiskupa je Praha, sídelním kostelem katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Současným arcibiskupem je kardinál Vlk, pomocní biskupové jsou Jaroslav Škarvada, Václav Malý a Karel Herbst.
Pražská arcidiecéze je nejstarší existující diecézí v České republice (založena 973, na arcidiecézi povýšena 1344) a metropolitní arcidiecézí České církevní provincie, k níž mimo ni náleží ještě diecéze českobudějovická, královéhradecká, litoměřická a plzeňská. Arcibiskup pražský je zároveň primasem - formální hlavou katolické církve v České republice.
Vznikla v roce 973 jako diecéze podřízená řezenskému arcibiskupství, prvním pražským biskupem byl Dětmar, druhým pak sv. Vojtěch.
Na arcidiecézi ji povýšil 30. dubna 1344 papež Klement VI.; prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic.
Nástup Ferdinanda I. vedl postupně ke zlepšení katolické církve v Čechách. V roce 1561 jmenoval Ferdinand I. pražským arcibiskupem Antonína Bruse z Mohelnice (1561-1580). Byl to vynikající kandidát pro poměry vládnoucí v Čechách. Byl smířlivý a nedráždil zbytečně utrakvisty a vyjednal pro ně na tridentském koncilu přijímání pod obojí, které sám klidně podával. Jeho naděje na návrat utrakvistů do lůna katolické církve se ale nenaplnily, většina z nich se čím dál více klonila k protestantismu Martina Luthera.
Velkou výhodou nového arcibiskupa bylo jeho hmotné zabezpečení - byl velmistrem poměrně bohatých Křižovníků s červenou hvězdou a použil majetek řádu ke konsolidaci finančních poměrů zbídačené arcidiecéze. Přesto trpěl nedostatkem finančních prostředků, díky kterému například nemohl založit diecézní seminář. Spojení postu pražského arcibiskupa a velmistra řádu se ukázalo být natolik výhodným, že s jedinou malou přestávkou přetrvalo 120 let. Řádu dodalo prestiž a arcibiskupství peníze.
Další osobou, která spojila úřady arcibiskupa pražského a velmista Křižovníků s červenou hvězdou, byl Martin Medek z Mohelnice (1581-1590). Stejně jako za jeho předchůdce byl řád hlavním sponzorem husitskými válkami ožebračeného arcibiskupství a tento model se osvědčil natolik, že Medkovi nástupci spojili oba úřady formální personální unií, která definitivně zanikla až v roce 1694. I přes snahu arcibiskupa a jeho spolupracovníků, jako byl například Jiří Bertold Pontán z Breitenberku (později pomocný biskup pražský), zůstával stav arcidiecéze daleko za ideálem, např. arcidiecézní kněží, kterých byl zřetelný nedostatek, se museli vzdělávat v ústavech řádu.[8]
Martin Medek pokračoval v práci svého předchůdce Antonína Bruse. Za pomoci císaře Rudolfa II. prosadil v Čechách přijetí gregoriánského kalendáře (změna byla provedena v roce 1584) a v roce 1588 nechal přenést ostatky svatého Prokopa ze Sázavy do kolegiátního kostela Všech svatých na Pražském hradě.
Nástupcem Martina Medka se stal Zbyněk Berka z Dubé a Lipé (1592-1606), taktéž křižovník, který svolal do Prahy synodu, která měla projednat praktické otázky spojené s dekretům prováděním Tridentského koncilu, k němuž konečně přistoupil. Synody se pravděpodobně účastnil i olomoucký biskup kardinál Ditrichštejn. V jím nastoupeném směru se snažil postupovat i jeho nepříliš schopný nástupce Karel z Lamberka (1607-1612), který však nebyl zrovna nejúspěšnější a pro nemoc arcidiecézi řídil spíše teoreticky. Úlohu hlavy katolické církve za něj často plnil kardinál Ditrichštejn, který místo něj provedl dokonce i korunovaci Matyáše českým králem, arcidiecézi zase řídil jeho pomocný biskup a později i biskup koadjutor s právem nástupnictví, premonstrát Jan Lohelius (1612-1622).
Lohelius byl jednak přísný asketa a muž svaté pověsti, jednak nesmlouvavý nepřítel reformace. Jako arcibiskup pracoval na postupném potlačování protestantismu a utrakvismu, v roce 1617 nechal zbořit kostel v Hrobě. Po propuknutí Českého stavovského povstání byl vypovězen z Čech, do Prahy se vrátil až po bitvě na Bílé hoře. V roce 1622 zakázal na území Českomoravské provincie podávat přijímání podobojí.
V osobě hraběte Arnošta Vojtěcha z Harrachu (1623-1667) stanula v čele arcibiskupství a křižovníků osobnost, která měla schopnosti, čas, prostředky a podmínky k realizaci zamýšlených reforem. a stal se rádcem Habsburků s téměř stejným vlivem, jako měl jeho konkurent.
Harracha zastihlo zvolení v Římě (9. litopadu 1922), zde papež Řehoř XV. potvrdil jeho zvolení (6. ledna 1923) a jeho nástupce Urban VIII. jej nejprve vysvětil na biskupa (1924) a poté i jmenoval kardinálem. V jeho osobě byla obnovena vážnost arcibiskupského úřadu, která za jeho předchůdců vybledla ve prospěch olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna. Harrach se stejně jako on stal významným rádcem Habsburků, nicméně jeho politický vliv se naplno prosadil až po Ditrichštejnově smrti.
Po porážce Českého stavovského povstání vedl rekatolizaci v Čechách. Jako císařský rádce prováděl spolu s Ditrichštejnem provedl závěrečné redakce Obnoveného zřízení zemského. Stejně jako kardinál Ditrichštejn nesouhlasil s násilnou rekatolizaci a vyhánění nekatolíků z Čech a pro svůj postoj nalézal podporu místodržícího knížete Lichtenštejna, ovšem Ferdinand II. i Ferdinand III. vyžadovali tvrdý postup a téhož názoru byli i císařští rádci a papežští nunciové a Harrachovy možnosti zmírňovat císařská nařízení byly velice omezené. Situaci navíc značně komplikovala v první polovině jeho úřadu třicetiletá válka a pohyb vojsk po Čechách.
Kardinál z Harrachu se snažil přeuspořádat církevní správu ve své arcidiecézi. Chtěl obyvatele přivést zpět ke katolické víře nenásilnými prostředky, což ovšem vyžadovalo kvalitně vzdělané kněze, kteří budou zároveň schopnými kazateli. Proto jednak maximálně podporoval činnost jezuitů, jednak založil v roce 1935 Svatováclavský seminář. Na druhé straně s jezuity vedl i vleklé spory, neboť ti si přisvojovali i privilegia, která považoval za svá, například si nárokovali vrchní správu nad pražskou univerzitou. Taky si nárokovali přednostní výběr adeptů na kněžství, což zřízení arcibiskupského semináře velice omezilo. Jezuité jej kvůli tomu účelově očerňovali a obviňovali jej z jansenismu. Zároveň se se vší autoritou svého úřadu stavěl proti násilí na nekatolících ve své diecézi. Jeho kněží i jezuité dosahovali při rekatolizaci poměrně velkých úspěchů, často však byly pouze povrchní, takže v době vpádu švédských vojsk do Čech se řada obrácených znovu vrátila k protestantskému vyznání.
S koncem třicetileté války a uzavřením vestfálského míru zahájil arcibiskup znovu nenásilné rekatolizační úsilí a reorganizaci arcidiecéze, ovšem zároveň rostl vliv těch, co požadovali tvrdý postup. V roce 1649 byly vydány přísné protireformační dekrety, které měl u císaře prosadit pražský generální vikář a pomocný biskup Caramuel z Lobkovic. Kardinál za pomoci jezuitů dosáhl posléze jejich zmírnění, nicméně k obracení obyvatel pouhými kázáními se už praxe nevrátila a obyvatelé byli k přestupu nuceni i ekonomickým tlakem a vyháněním. Reorganiazci diecéze zakončil kardinál tím, že prosadil vznik dvou nových biskupství. Z území pražské arcidiecéze tak byly vyděleny diecéze litoměřická (1655) a diecéze královéhradecká (1664).
Po smrti kardinála z Harrachu byl jeho nástupcem zvolen hrabě Jan Vilém Libštejnský z Kolovrat (1667-1668), který však zemřel dříve, než stihl diecézi reálně převzít. Převzal ji až další nástupce, benediktin Ferdinand Sobek z Bílenberka (1669-1675), který pokračoval v konsolidaci hospodaření a správy arcidiecéze. Došlo k reformě liturgie, opravě katedrály, založení Dědictví svatováclavského a znovuzískání příbramského Arcibiskupského zámku. Díky šlechtickým dárcům byly založeny františkánský klášter v Hájku u Hostivic (dnes součást obce Červený Újezd a karmelitánský klášter v Havlíčkově Brodě. Arcibiskup se snažil o založení plzeňského biskupství, ale pro odpor místních samospráv (které se obávaly omezení svých pravomocí) se je nepodařilo prosadit.
Rozhodnutím papeže Pavla VI. ze dne 28. června 1972 bylo z území arcidiecéze vyňato území Kladska a včleněno do vratislavské arcidiecéze.[9]
