Hledat:

Invia.cz Last minute Tunisko Dovolená v Chorvatsku Pojeďte do Egypta Bulharsko Last minute Kréta
 

Augustin Fibiger

Monsignor
Augustin Fibiger
Olejomalba Augustina Fibigera
Církev římskokatolická
Provincie česká
Diecéze litoměřická
Znak Znak
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
  • sekretář litoměřického biskupa (od roku 1902)
  • konzistorní rada (od roku 1929)
Zúčastnil se
Osobní údaje
Datum narození 20. listopadu 1868
Místo narození Bakov nad Jizerou, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí 8. května 1936 (ve věku 67 let)
Místo úmrtí Litoměřice, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo odpočinku Městský hřbitov, Litoměřice
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Msgre. Augustin Fibiger (20. listopadu 1868 Bakov nad Jizerou[1] č.p.11– 8. května 1936 Litoměřice) je synem Augustina Fibigera starosty a měšťana Bakova nad Jizerou a Marie Magdalény Fibigerové, byl český římskokatolický kněz litoměřické diecéze, sekretář litoměřického biskupa, konzistorní rada a tajný papežský komoří, představitel národní samosprávy Československa po roce 1918 a náboženský publicista.

Vlastenecký kněz[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům v Bakově nad Jizerou čp. 11

Jednalo se o českého vlasteneckého kněze. Po svém vysvěcení působil v duchovní správě nejprve jako kaplan v Varnsdorfu a Liberci. Po té byl sekretářem litoměřického biskupa Schöbela, a i nový biskup Josef Gross jej povolal za svého sekretáře. V Litoměřicích proslul tím, že vždy ve výroční den úmrtí Karla Hynka Máchy sloužil mši svatou za tohoto básníka s mohutnými národními konsekvencemi u českého obyvatelstva. Jeho litoměřický dům na Große Wenzelsgasse 10(50°32′ s. š., 14°7′38″ v. d.) se stal centrem litoměřických katolických spolků, zvláště těch, které usilovaly o českou národnostní myšlenku. Stal se také prvním starostou katolického sdružení Orel v Litoměřicích.
Dětství prožívá ve středočeském maloměstě Bakově nad Jizerou. Tam jeho rodina vlastnila dům na náměstí č.p. 11 (50°28′52″ s. š., 14°56′9″ v. d.). Byl prvorozeným synem starosty a kováře Augustina Fibigera, který měl se svou ženou Marii ještě mladší dceru Annu a syna Václava. Školní docházku absolvoval v letech 1875-1880 v obecné chlapecké škole v Bakově nad Jizerou (50°28′56″ s. š., 14°56′9″ v. d.), kde patřil k nejnadanějším žákům. Po té pokračoval v jednoroční školní docházce v měšťanské škole v České Lípě, aby se zdokonalil v německém jazyce. Jeho výborné školní výsledky, byly otcem odměněny tím, že umožnil jeho další studium na osmiletém gymnaziu v Mladé Boleslavi (50°24′58″ s. š., 14°54′24″ v. d.). Tato volba, se projeví jako správná, Fibiger zde v letech 1881-1889 opět dosáhl výtečných výsledků. Jako student, rád sledoval otce při jednání rady města a vedl s ním dlouhé diskuse o státní správě. Otec ho i jako budoucího úředníka pověřuje drobnými úkoly ve správě města. Tyto zkušenosti záhy zúročí. Po absolvování gymnasia, které ukončí v roce 1889 s vyznamenáním, se rozhodne pokračovat ve studiu. Rozpočet rodiny však zdaleka neodpovídá požadavkům na další studium. Jako nabídka z čistého nebe přichází možnost studia v Římě na bohoslovecké fakultě. Po delším váhání, rodiče svolili ke studiu. V říjnu roku 1889 nastupuje na vlak, který ho odvezl, za věděním do věčného města. Řím mladého chlapce přímo uchvátil. Teplý vzduch a ty vůně tak jiné než znal ve své domovině. Ubytoval se v klášteře Trinitářu na Via Sitina 73 (41°54′20″ s. š., 12°29′3″ v. d.), kam alumni přesídlili, teprve před rokem z lombardského papežského semináře svatých Ambrože a Karla (San Carlo al Corso), kde bydleli bohoslovci (v letech 18871888). Tím se stal chovancem Collegio Boemo – Bohemicum, kde začal studovat filozofii a teologii. Začaly mu nové povinnosti. V prvé řadě musel zvládnout italštinu, která je zde komunikačním jazykem a všechny úkoly, spojené se studiem. Do Bakova poslal mnoho dopisů, kde popisuje krásy duchovních i světských památek Říma a dalších italských měst. Zároveň z dopisů vyzařuje stesk po rodině. Den 24. září 1892 byl donucen studia přerušit, z důvodu nástupu vojenské služby. Po omilostnění císařem Františkem Josefem I. je propuštěn z armády a 31. prosince 1892 se vrátil do koleje k dokončení studii. 31. prosince 1893 byl vysvěcen na jáhna Svá studia v Římě završil 14. května 1894 vysvěcením na kněze. Z koleje odešel 25. června 1894. Od 1. srpna 1894 nastupuje svou dráhu v duchovní zprávě, jako kaplan chrámu sv. Petra a Pavla (50°54′43″ s. š., 14°37′13″ v. d.), který je nejstarším varnsdorfským kostelem, byl postaven na místě původního kostelíka ze 13. století. Základní kámen nového, tedy dnešního kostela, byl položen v roce 1766. Zde Fibiger působil, až do října 1896. Další jeho farností se stává Liberec, kde sloužil, jako kaplan v arciděkanském kostele svatého Antonína Velikého (50°46′10″ s. š., 15°3′23″ v. d.). Jedná se římskokatolický gotický kostel, jehož historie sahá až do roku 1579. V dubnu 1902 je povolán do Litoměřic jako tajemník biskupa Emanuela Jana Křtitele Schöbela (* 12.2.1824 – † 28.11.1909), který byl římskokatolickým knězem německé národnosti, 14. biskupem litoměřickým a 41. velmistrem Řádu křížovníků s červenou hvězdou. Fibiger je zároveň dómským kazatelem až do roku 1915. V roce 1905 je jmenován přísedícím a radou biskupské konzistoře, v 1908 tajným papežským komořím - monsignore II stupně a sekretářem biskupské konsistoře. Biskup Schöbel, umírá vyčerpán usilovnou prací a stářím († 28.11.1909). Na biskupský stolec potvrdil Pius X. dne 18.3.1910 Josefa Jindřicha Grosse (* 10.10.1866 – † 20.1.1931), který byl římskokatolickým knězem německé národnosti a 15. biskupem litoměřickým. Tento německý biskup velmi pozvedl, prostřednictvím spolku Schulverein, místní školství. Pověstné bylo jeho lpění na ceremonii. Je věrný stoupenec habsburské dynastie. Biskup Gross v září 1910 opět povolal Fibigera za svého tajemníka.

Aktivity během I. světové války[editovat | editovat zdroj]

Okenní vitráž z kostela Sv. Bartoloměje

Přestože, jeho nadřízený, biskup Gross byl německé národnosti, toleroval Fibigerovi české vlastenecké aktivity a to dokonce i v době I. světové války. Zvláště nebezpečné bylo, když se stal zpravodajem tzv. Maffie – českého odbojového protirakouského hnutí, podporovaného z exilu Tomášem Garrigue Masarykem. S tím se znal již z období před I, světovou válkou. Tomáš Garrigue Masaryk dokonce na jeho doporučení trávil se svojí rodinou, dovolenou v jeho rodném městě Bakově nad Jizerou č.p.54 (50°28′55″ s. š., 14°56′4″ v. d.) a to po dva roky 1895 a 1896. Období I. světové války nebylo pro Augustina Fibigera, ani pro český národ jednoduché. Mnoho mladých mužů den co den umíralo na bojištích, nebo se léčilo ze zranění i mnoho jeho přátel padlo, nebo bylo nezvěstných. V roce 1916 však přichází zpráva, která ho hluboce zasáhne a ovlivní jeho činnost po zbytek života. Umírá jeho sestra Anna (41), zůstává po ni šest sirotků Augustin (15), Hana (14), Jaroslav (12), Štěpánka (10), Marie (6) a Anička (2). Švagr Josef je na bojišti Velké války. Augustin vyřizuje vše potřebné a jeho domácnost v Litoměřicích získává nové přírůstky Jaroslava, Štěpánku, Marii a malou Aničku. Přes velkou vytíženost vše zvládá, jen malá Anička je nad jeho síly. Na pomoc přichází jeho sestřenice Anna Kučerová, která je bezdětná, a se svým manželem Josefem se o Aničku postarají. Později ji adoptují a z vděčnosti na památku této události dají v bakovském kostele sv. Bartoloměje (50°28′56″ s. š., 14°56′9″ v. d.) zhotovit okenní vitráž, která bude tuto událost připomínat. Všichni sourozenci Kameníkovi budou na Monsignora po zbytek života s láskou a úctou vzpomínat: „Vždyť z nás vychoval slušné lidi“.

Slib věrnosti Československé republice[editovat | editovat zdroj]

8. září 1918 zorganizoval velkou pouť z Litoměřic do Doksan, která se stala národní manifestací za svobodu. Po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 se postavil do čela místního Národního výboru československého v Litoměřicích. Národní výbor nového státu měl až do konce roku 1918 sídlo v jeho soukromém domě. Zároveň se v Litoměřicích 29. října vytváří německá Národní rada pro město a okres. Měla 36 členů a 8 z nich bylo v exekutivním výboru. Týž den také vydala prohlášení, ve kterém se přihlásili k právě vzniklé provincii Deutschböhmen. Také v něm žádali obyvatelstvo o zachování klidu a pořádku, aby přechod ze starých poměrů do nových proběhl co nejrychleji a bez problémů. Biskup Gross k novému československému státu zastával velmi opatrné a vyčkávací stanovisko. Situace v Litoměřicích, nově narozené republice nepřeje, armáda je na straně protivníka a demografická čísla hovoří jasně 87% němců k 13% čechů. Více než jasná role aucajdra pro české zájmy, ale Fibigerova vize o českém státě je jasná a neotřesitelná. Je na čase zúročit vědomosti získané od svého otce a studiem, proměnit vizi v realitu i v Litoměřicích. Jedná se zástupci armády, hovoří k prostým vojákům, neúnavně oslovuje vlivné i prosté občany dobře ví, že v masách je síla. Zároveň se stará o tři jemu svěřené děti, kterým nadšeně veškeré dění popisuje, vždyť rodina je základ státu. Téměř nespí, nadčení střídá beznaděj. Konečně přichází den, kdy kráčí v čele terezínské posádky, která osvobozuje město Litoměřice. Přijímá slib věrnosti nové republice od místních českých úředníků. Díky jeho prozíravosti Litoměřice přešly bez ozbrojeného boje v prosinci 1918 do moci českých úřadů. Obsazením města československou armádou končí působení německé Národní rady a Fibigerova vize o českém státě dosahuje naplnění.

Fibigerův dům v Litoměřicích

V roce 1929 byl v Litoměřicích jmenován konzistorním radou. . 30 léta jsou pro něho těžkým obdobím. V sousedním Německu nastupuje nový „kazatel“ – Adolf Hitler, který svou „nacistickou vírou“ nakazí i mnoho farníků v Litoměřicích. Národnostní nesnášenlivost dostává zelenou. Do správy statní i duchovní jsou v Litoměřicích pověřováni zástupci německé „menšiny“ prý, aby nedráždily sousedního „kazatele“ a uklidnila se situace v regionu. Po smrti biskupa Grosse († 20.1.1931) nastalo mezi Československou republikou a Svatým stolcem poměrně dlouhé dohadovaní o nástupci. Až 22. října 1931 potvrdil Pius XI. novým biskupem ThDr. Antonína Aloise Webera (* 24.10.1877 – † 12.9.1948), který byl římskokatolický knězem německé národnosti, 16. biskupem litoměřickým (19311947) a od 10.3.1947 titulárním arcibiskupem. Tento německý biskup, politicky nikdy nevystupoval a národnostně se nevyhraňoval, naopak národnostní protiklady v diecézi mírnil a důraz kladl na náboženskou výchovu, sociální a charitativní činnost. K stupňujícím se německým požadavkům mínil: „Snad neznají české přísloví: s jídlem roste chuť“. Fibigera těší snad už jen rodina tam je všechno, jak má být. Jeho svěřenci si nacházejí životní partnery a Fibiger vždy přijíždí do Bakova nad Jizerou, aby se stal oddávajícím knězem. Při svatbách nezapomene vždy připomenout: „Vždyť i vaše rodiče, už jsem v roce 1899“. Největší radost mu přináší narození Vladimíra (1930), Marie (1933), Hany (1934) a Františka (1934); vždyť Fibiger je vlastně „dědou“. Jeho poslední setkání s celou rodinou, bylo 17.10.1935 v Bakově nad Jizerou, kdy oddával nejstaršího ze svých svěřenců Augustina Kameníka, tam byl „Děda“ Fibiger mezi svými, ti mu rozuměli a byl snad naposled opravdu šťastný. Když jej v dubnu 1936 v Litoměřicích naposled navštívila rodina, smutně hleděl na obraz mementa Bílé hory, který visel v jeho pracovně, jako by tušil, co bude následovat. Krátce po rodinné návštěvě 8. května 1936 ve věku 67 let v Litoměřicích zemřel.

Národní manifestace při pohřbu[editovat | editovat zdroj]

Hrob Msgr. Augustina Fibigera na městském hřbitově v Litoměřicích

Jeho smrt v roce 1936 se stala národní manifestací proti sílícímu tlaku ze strany německy mluvícího obyvatelstva v Sudetech. Nad jeho hrobem 50°31′59″ s. š., 14°7′2″ v. d., na litoměřickém hřbitově poblíž hrobky litoměřických biskupů, promluvil při pohřbu Dr. Lešer jménem Národního výboru a přečetl poslední odkaz Fibigera: "Poněvadž byl jsem činným i mimo obor svého životního povolání, prohlašuji, že chci zemřít jako pravý, svědomitý katolický kněz, a jsem přesvědčen, že proto miloval jsem vždy upřímně a nezištně svůj drahý národ, jehož práva vždy jsem hlásal a hájil proti všem jeho nepřátelům a škůdcům, a mohu s čistým svědomím se zapřísahati, že nikdy a v ničem národa svého jsem nezradil, ani svou katolickou církev nikdy a v ničem nezapřel. Jsem přesvědčen, že církev katolická má v úctě lásku k národu, která jest darem Božím, a proto právě tak jsem přesvědčen, že učení Kristovu bude v národě našem nejlépe poslouženo, když český kněz bude horlivých Čechem a když český lid bude k Bohu veden knězem z jeho krve. Mé národní přesvědčení se někomu snad nelíbilo, ale ten nechť se dotáže svého svědomí, zda jeho nelibost nebyla vyvolána národním přesvědčením a zda tudíž to, co mi vytýkal, sám nepěstoval. Komu pak se zdálo, že nejevil jsem snad dosti národního přesvědčení, ať se dotáže sama sebe, zda dostalo se mu tolik ústrků pro jeho národnost jako mně, a zda tak nevděčně mu bylo naměřeno jako mně. Nehledal jsem ovšem vděku ani od národa, ani od vrchnosti, ač jsem se snažil pracovati pro církev a národ, ale zažil jsem tolik nevděku že doufám, že mi Bůh, který zkoumá srdce a ledví, proto milostivě odpustí, čím jsem se snad prohřešil. A proto také ze srdce odpouštím všem, kteří se budou domnívati, že mi snad ublížili, ano, já jim za to děkuji, poněvadž doufám, že mi tím dopomohli k dosažení odpuštění u Boha samého. Svému milovanému národu přeji zdárného rozkvětu jeho národní a státní samostatnosti, a prosím Boha, aby od něho odvrátiti ráčil vše, co by mu mohlo přivoditi druhou Bílou horu. Sv. Václave, kníže náš, kníže český, nedej mu zahynouti. Krleš, Krleš, Krleš. Naší menšině dávám ,S Bohem' a vřele ji doporučuji, aby byla svornější než dnes a vděčnější těm, kteří pro ni pracovali." Po přečtení tohoto odkazu nadšeného vlasteneckého kněze Msgre. Fibigera zazněla nad hrobem, po obvyklých církevních zpěvech československá národní hymna: "Kde domov můj" v českém jazyce. Existovala totiž také v Sudetech používaná německá jazyková verze československé hymny. Tato národní manifestace však byla v německy mluvícím prostředí záměrně přehlížena a ignorována.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Augustin_Fibiger&oldid=15301675
Stránka byla naposledy upravena 9. 9. 2017 v 06:16. Editovat celý článek Augustin Fibiger.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy