Bělorusko

Běloruská republika Рэспубліка Беларусь (Respublika Belarus) Республика Беларусь (Respublika Belarus)
vlajka znak
Hymna: Мы, беларусы
Geografie
Hlavní město:	Minsk
Rozloha:	207 600 km² (84. na světě) z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod:	Dzjaržynskaja hara (345 m n. m.)
Časové pásmo:	+2
Obyvatelstvo
Počet obyvatel:	9 685 768 (78. na světě, 2008)
Hustota zalidnění:	46,9 ob. / km² (142. na světě)
HDI:	▲ 0,817 (vysoký) (67. na světě, 2007)
Jazyk:	běloruština a ruština
Národnostní složení	Bělorusové (81,2 %), Rusové (11,4 %), Poláci (3,9 %), Ukrajinci (2,4 %), ostatní (1,1 %)[1]
Náboženství	pravoslavní (60 %), uniaté (15 %), římští katolíci (8 %)
Státní útvar
Státní zřízení	republika
Vznik	25. srpna 1991 (postupný rozpad SSSR)
Prezident	Alexandr Lukašenko
Předseda vlády	Sjarhej Sidorski
Měna	Běloruský rubl (BYR)
HDP/obyv. (PPP)	11 991 USD (65. na světě, 2008)
Giniho koeficient	29,7 (2002)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	112 BLR BY
MPZ	BY
Telefonní předvolba	375
Národní TLD	.by

Bělorusko (oficiálním názvem Běloruská republika, bělorusky Рэспубліка Беларусь / Respublika Bělarus, rusky Республика Беларусь / Respublika Belarus) je vnitrozemský stát ve východní Evropě. Hraničí s Polskem (407 km), s Litvou (660 km) a Lotyšskem (167 km) na západě, Ruskem (900 km) na severu a východě a Ukrajinou (975 km) na jihu. Hlavním městem je Minsk.

Země má necelých 10 milionů obyvatel, z nichž většinu tvoří Bělorusové, nejpoužívanějším jazykem je však v současnosti ruština, která má stejně jako běloruština úřední status.

Bělorusko je nezávislé od roku 1991, kdy se stalo jednou z nástupnických republik Sovětského svazu. Je zakládajícím členem Společenství nezávislých států a zahraničně-politicky je silně orientováno na Rusko, s nímž roku 1997 vstoupilo do svazu.^[2] Od roku 1994 je prezidentem země Alexandr Lukašenko, který je západními zeměmi kritizován za nedemokratické postupy a potlačování opozice.

[editovat] Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Běloruska.

Příchod slovanských kmenů na území dnešního Běloruska se datuje do prvního století našeho letopočtu. Na tomto území se usadily tři slovanské kmenové svazy: Kriviči, Dregoviči a Radimiči. První zmínky o běloruských knížectvích však pochází až z 9. století. Konkrétně jde o Polocké knížectví, jeden ze tří hlavních celků Kyjevské Rusi; později vznikly i další mocné útvary: Turovské, Smolenské, Grodecké a Novogrodecké knížectví. Kolem roku 992 dorazilo do běloruských zemí křesťanství (misionáři vyslaní z kyjevského centra Vladimírem I. Svatým). Po zániku Kyjevské Rusi (definitivně 1240) pod náporem Mongolů začala do mocensky rozdrobeného prostoru pronikat litevská knížata. Území tzv. Černé Rusi (okolí Novogrodku) si podřídil už kníže, později král Mindaugas v polovině 13. století, po r. 1316 (nástup Gediminase) už litevští panovníci systematicky připojovali jednotlivé běloruské a ukrajinské země ke svému soustátí. Také vzrůstající tlak německých vojsk (Řád německých rytířů a Řád mečových rytířů) a nájezdy Tatarů/Mongolů přispěl k zformování litevsko-(bělo)ruské jednoty. Bílá Rus tvořila podstatnou část Velikého knížectví litevského (VKL). Hlavním městem byl zpočátku Novogrodek, od roku 1323 pak Vilnius (Vilno). Zlatá éra tohoto státního útvaru nastala zejména za vlády Vitolda Velikého. (Symboly tohoto státního celku, znak zvaný pahonja a bílo-červeno-bílá vlajka, jsou dnes v Bělorusku zakázány.)

Tradiční běloruský znak („pahonja“)

Tradiční běloruská červenobílá vlajka

Útoky moskevských vojsk na východní hranice země na konci 15. století si vynutily centralizaci státu a zvýšení finančních výdajů na vojsko. Na začátku 16. století, ztratila slábnoucí Litva východní část Bílé Rusi včetně města Smolenska (1514). V roce 1569 se Litva a sousední Polsko, do té doby spojené pouze osobou panovníka, sjednotily ve federativní stát nazvaný Rzeczpospolita. Pro Litvu a Bílou Rus to znamenalo ztrátu některých území na jihu (dnes Ukrajina) a podřízení se svrchovanosti polského království, také částečnou polonizaci (především šlechty a kléru) a katolizaci, ovšem díky sjednocení bylo možné až do poloviny 17. století vzdorovat tlaku Moskovie. V průběhu svého vývoje byla běloruština silně ovlivněna polštinou.

V letech 1772–1795 se dělením Polska země postupně stala součástí carského Ruska. Běloruština byla následně zakázána a byla povolena pouze pravoslavná církev. V letech 1830/31 pak propuklo v Polsku (tzv. Kongresovce), na Litvě a Bílé Rusi protiruské povstání, které ale bylo tvrdě potlačeno. Roku 1839 byla zahájena silná rusifikace. Koncem 19. století a začátkem 20. století zesílilo národní hnutí, které usilovalo o autonomii a opětovné zavedení běloruštiny.

Po zhroucení carského Ruska se v prosinci 1917 se konal Všeběloruský sjezd, na kterém byla zvolena vláda Běloruska. Toto jednání však bylo přerušeno Rudou armádou, která následně v březnu 1918 musela ustoupit německé armádě. Političtí představitelé museli uprchnout do zahraničí. Politického zmatku využila bolševická strana, která vyhrála volby a 25. března 1918 vyhlásila Běloruskou lidovou republiku. Rudá armáda opět dorazila do Minsku a bolševici 1. ledna 1919 vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Po Rusko-polské válce v roce 1921 připadla její západní část – tzv. Kresy (přibližně třetina území včetně Grodna a Brestu Litevského) Polsku, zbývající část včetně Minsku pak zůstala Běloruské SSR v rámci Sovětského svazu.

Alexandr Lukašenko, současný prezident Běloruska s autoritativními sklony

V roce 1939 byla i polská část Bílé Rusi obsazena Sovětským svazem, připojena k BSSR a byla zde zahájena kolektivizace. Druhá světová válka způsobila Bělorusku obrovské škody a ztrátu 2,2 miliónu lidských životů (okupační německá moc tu jako odpověď na velmi silné partyzánské hnutí uplatňovala taktiku spálené země). V roce 1945 byla ustanovena současná polsko-běloruská hranice a polská menšina na západě Běloruska se musela vystěhovat do sousedního Polska. Po válce byla poskytnuta Běloruské SSR hospodářská pomoc z Moskvy a významně pomohla k obnově ekonomiky. V 50. letech byla Běloruská SSR osídlována ruským národem a i dalšími národy z území SSSR. Dne 27. června 1990 vyhlásilo Bělorusko svou svrchovanost a v procesu rozpadu SSSR nakonec dne 25. srpna 1991 i plnou samostatnost. V současnosti Bělorusku vládne prezident Alexandr Lukašenko, který nečekaně zvítězil ve volbách v roce 1994 a od té doby posílil svou pozici. V prezidentských volbách v roce 2006 mu byli protikandidáty společný kandidát běloruské opozice Aljaksandar Milinkevič, Sjarhej Hajdukevič a další nezávislý kandidát opozice Aljaksandar Kazulin.

[editovat] Geografie

[editovat] Poloha

Bělorusko se rozkládá v nížinné oblasti v západní části Východoevropské roviny s nevelkými výškovými rozdíly. Nejvyšším bodem země je se svými 346 m vrch Dzjaržynskaja hara západně od Minsku.

[editovat] Vodstvo

Běloruská krajina s řekou Svisloč

Bělorusko leží na hranici povodí několika velkých evropských řek a současně na rozvodí Černého a Baltského moře. Celková délka řek (delších než 5 km) je 51 000 km. Hustota říční sítě je 0,2 až 0,28 km/km². Nejvýznamnější řeky jsou Dněpr (s přítoky Pripjať, Sož a Berezina), Západní Dvina, Němen (s přítokem Vilija) a na severovýchodě horní tok řeky Lovati (povodí Něvy). Zdroj řek je smíšený s převahou dešťového a sněhového. Pro všechny řeky jsou charakteristické vysoké stavy na jaře, v povodí Západní Dviny a Němenu i v zimě. Řeky se využívají pro lodní dopravu, splavování dřeva a v menší míře i jako zdroj energie. Mnohé řeky přijímají vodu z vysoušených bažin a mokřin, které jsou pro Bělorusko charakteristické. Splavné jsou Dněpr, Berezina a Němen. Po Pripjati lodě proplouvají do řeky Západní Bug přes Dněpro-bužský kanál.

Běloruská jezera jsou pozůstatkem po ustupujícím ledovci na konci poslední doby ledové. Nejvýznamnější hluboká jezera ledovcového původu rozmanitých tvarů pobřeží jsou charakteristické pro sever republiky. Největší z nich jsou jezero Narač (79,6 km²) a Asvějské jezero (52,8 km²). Ve středu Běloruska jsou jezera mělká a zarůstající, převážně říčního a krasovo-sufozního původu. Na jihu v Polesí je mnoho mělkých jezer uprostřed bažin, z nichž nejvýznamnější jsou Červené (43,6 km²) a Vyhanavské (26 km²). Nejhlubší jezera jsou Dlouhé (52,8 m), Riču (51,9 m) a Hiňkava (43,3 m).

[editovat] Klima

Klimatické podmínky v Bělorusku mají oproti střední Evropě výrazněji kontinentální charakter, s chladnější zimou. Průměrné lednové teploty se pohybují od -5,1 na západě do -7,5 °C na východě, v červenci je pak po celé zemi průměrná teplota kolem 18 °C. Průměrné roční srážky jsou 550 mm - 650 mm. Většina z nich připadá na jaro a léto. Vlhkost podnebí je důsledkem vlivu atlantského proudění a blízkosti Baltského moře.

[editovat] Flóra a fauna

Země má nadprůměrné zalesnění, zhruba 1/3 pokrývají lesy. Na severu převažuje smrk, borovice, jedle, bříza, na jihu pak dub, buk a jilm. Jehličnany jsou silně zastoupeny v Polesí.

Fauna se zde podstatně neliší od středoevropské. Běloruské lesy jsou mimořádně bohaté na živočišné druhy. Vyskytuje se zde los, rys, medvěd hnědý, méně často pak vlk. V polsko-běloruském národním parku Bělověžský prales lze pak spatřit zubry.

[editovat] Obyvatelstvo

Podle údajů k 30.6. 2009 žije v zemi 9 648 533 obyvatel. Poslední oficiální sčítání lidu z roku 1999 přineslo výsledek 10 045 237 osob.

Přestože v důsledku stalinské národnostní politiky přišlo do země mnoho Rusů a naopak mnoho Bělorusů bylo přesídleno zejména do Kazachstánu, tvoří Bělorusové 81,2 % obyvatel země. Největší menšinou jsou Rusové s 11,4 %, následováni Poláky (3,9 %), Ukrajinci (2,4 %) a Židy. Ostatní národnostní menšiny se dělí o zbývající 1 %: Patří sem Lotyši, Litevci, Romové, Arméni a další.

[editovat] Jazyková situace

Oficiálními jazyky státu jsou běloruština a ruština. Již v dobách carského Ruska byla však běloruština vystavena útlaku ve prospěch ruštiny. Současná běloruská vláda v tomto trendu pokračuje. Výsledkem je rusifikace Běloruska, tj. stav, kdy v běžné praxi a často i ve školství je užívána ruština, případně tzv. trasjanka (směs obou jazyků, obdoba suržyku na Ukrajině), zatímco spisovná běloruština, zvláště ve své předreformní podobě z 20. let 20. století (tzv. taraškevica), je znakem spíše národně-kulturně orientované inteligence a protilukašenkovské opozice, jejíž účast na společenském životě a vliv na něj jsou státním aparátem potlačovány.

[editovat] Náboženství

Zhruba 60 % věřících obyvatel se hlásí k pravoslaví, 15 % k uniatům, cca 8 % ke katolictví (především příslušníci polské menšiny). Zbylá procenta představují protestanti, židé a muslimové a dalších 20 církví. Rozšířen je i ateismus.

Původně (až do 16. století) byla drtivá většina obyvatelstva Bílé Rusi pravoslavná, ale postupem času sílily přestupy (hlavně šlechticů) k protestantským církvím a ke katolicismu. Vývoj vyústil ve vyhlášení brestlitevské unie roku 1596, čímž vznikla řeckokatolická církev (a pravoslaví bylo zároveň postaveno mimo zákon). Hrubé snahy o její všeobecné prosazení vyvolaly ohromný odpor (např. povstání ve Vitebsku) pravoslavného obyvatelstva i většiny duchovenstva, takže nakonec muselo být roku 1635 pravoslaví opět oficiálně povoleno. Přestože běloruský lid a nižší šlechta vnímali řecké katolictví jako vnucovanou víru, získávalo postupně v dalších staletích své stoupence i v těchto vrstvách a v 19. století začalo být uniatství chápáno a vyzdvihováno jako charakteristický rys běloruského národa. V důsledku vnucovaného – pro změnu – pravoslaví ze strany carské moci, však uniaté nezískali tak silné pozice jako na Malé Rusi/Ukrajině.

Původně početná židovská komunita utrpěla strašlivé ztráty za 2. světové války; množství ateistů je důsledkem protináboženské výchovy obyvatel v dobách Sovětského svazu.

[editovat] Ekonomika

Sídliště a památník ve tvaru rakety v Baranovičích

Chrám ve starobylém městě Polocku

Bělorusko je průmyslově-zemědělský stát se vzrůstající hospodářsko-politickou izolací. Hlavní průmyslová odvětví jsou strojírenství, těžba a zpracování draselných solí, papírenský, textilní, potravinářský a chemický průmysl. V zemědělství převažuje živočišná výroba zejména chov prasat, skotu, koní a drůbeže nad výrobou rostlinnou. Pěstují se brambory, ječmen, žito, cukrová řepa a len. HDP na obyvatele a rok je 11600 USD (2009). Převažuje tepelná energetika.

[editovat] Cestovní ruch

Přestože Bělorusko není příliš turisticky atraktivní zemí (což je však z velké části způsobeno minimální propagací a omezenými podmínkami pro rozvoj turistického ruchu), lze najít místa, která za pozornost určitě stojí. Hlavní město Minsk bylo bohužel za 2. světové války zničeno a jen nepatrná část se dočkala obnovy, takže se zde zachovalo jen málo ze staré architektury. Nejstarší budovy pocházejí ze 17. století (katedrála, bernardinský klášter). Pozornost návštěvníka by mohlo upoutat především Trojické předměstí na severozápadním okraji centra. Jinak je běloruská metropole skvělou ukázkou sovětského funkcionalistického stavebního stylu a urbanismu: velké funkcionalistické budovy, rozsáhlé parky a široké prospekty jsou typickým obrazem Minska, vytvořeným v poválečných desetiletích. Minsk je také kulturním centrem Běloruska: najdeme zde osm muzeí a šest divadel včetně opery.

Z dalších historicky či kulturně zajímavějších měst lze jmenovat Grodno (zachovaná část historické zástavby), Vitebsk, který je rodištěm Marka Chagalla, či Polock bohatý na sakrální památky. Zajímavou a přitažlivou krajinou je Polesí na jihu Běloruska. Jde o zalesněnou nížinu podél řeky Pripjať, jejíž jižní část leží již na Ukrajině. Řeka se zde pohybuje s téměř nulovým spádem, což způsobilo vytváření obrovských mokřin podél Pripjati a jejich přítoků. Národní park Bělověžský prales na hranici s Polskem také stojí za zhlédnutí.

Seznam aktuálního počasí

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

1. ↑ CIA - The World Factbook - Belarus
2. ↑ Договор от 2 апреля 1997 г. "Договор о Союзе Беларуси и России"
3. ↑ Monthly Averages for Minsk, Belarus [online]. The Weather Channel, [cit. 2008-09-01]. Dostupné online. (anglicky)
4. ↑ У Беларусі 14 гарадоў-стотысячнікаў Naša Niva, 15. května 2008.

[editovat] Literatura

• ŘEZNÍK, Miloš. Bělorusko. Praha : Libri, 2003. ISBN 80-7277-183-3.
• SAHANOVIČ, Hienadź. Dějiny Běloruska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-828-4.
• AKUDOVIČ, Valancin. Neznámé Bělorusko. Praha : Dokořán, Člověk v tísni - společnost při ČT, 2005. ISBN 80-903510-9-3.

[editovat] Související články

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	slovníková definice na Wikislovníku.
	dokument na Wikiknihách.
	původní text na Wikizdrojích.
	citáty na Wikicitátech.
	zprávy na Wikizprávách.

• Alexandr Lukašenko
• Bělověžský prales
• Černobyl
• Seznam měst v Bělorusku

[editovat] Externí odkazy

• (cs) Bělorusko.cz – vše o Bělorusku (včetně cestopisů), politicky neutrální
• (ru)(be)(en) Oficiální stránky prezidenta
• (cs)(be)(ru) Velvyslanectví České republiky v Bělorusku
• (ru)(en) Oficiální stránky Rusko-běloruského svazu
• (cs) Svobodné Bělorusko – stránky prodemokratického občanského sdružení
• (cs) Občanské Bělorusko (stránky prodemokraticky zaměřené)
• (cs) Ekonomická situace Běloruska na BusinessInfo.cz
• (ru)(en) Aktuální počasí v Bělorusku

z • d • e Státy a území v Evropě Nezávislé státy Albánie • Andorra • Arménie • Ázerbájdžán • Belgie • Bělorusko • Bosna a Hercegovina • Bulharsko • Černá Hora • Česko • Dánsko • Estonsko • Finsko • Francie • Gruzie • Chorvatsko • Irsko • Island • Itálie • Kazachstán • Kypr • Lichtenštejnsko • Litva • Lotyšsko • Lucembursko • Maďarsko • Makedonie • Malta • Moldavsko • Monako • Německo • Nizozemsko • Norsko • Polsko • Portugalsko • Rakousko • Rumunsko • Rusko • Řecko • San Marino • Slovensko • Slovinsko • Spojené království • Srbsko • Španělsko • Švédsko • Švýcarsko • Turecko • Ukrajina • Vatikán Teritoria, kolonie a zámořská území Akrotiri a Dhekelia (VB) • Faerské ostrovy (DEN) • Gibraltar (VB) • Guernsey (VB) • Jersey (VB) • Ostrov Man (VB) • Špicberky a Jan Mayen (NOR) Územní celky se sporným mezinárodním postavením Abcházie • Jižní Osetie • Kosovo (Kosmet) • Náhorní Karabach • Podněstří • Severní Kypr

z • d • e Společenství nezávislých států (SNS) Arménie • Ázerbájdžán • Bělorusko • Kazachstán • Kyrgyzstán • Rusko • Tádžikistán • Uzbekistán • Moldavsko Přidružené členství: Turkmenistán • Sporné členství: Ukrajina