Bajkal

Bajkal
satelitní snímek
Rozměry
Typ:	tektonický
Rozloha:	31 500 km²
Délka:	636 km
Šířka:	79,4 km
Objem:	23 000 km³
Povodí:	557 000 km²
Max. hloubka	1680 m
Ostatní
Nadm. výška:	456 m
Pobřeží:	2100
Přítok vody:	Selenga, Barguzin, Horní Angara, Turka, Sněžnaja.
Odtok vody:	Angara
Ostrovy:	Oľchon, Velký Uškanij
Sídla:	Sljudjanka, Bajkalsk, Babuškin
Státy:	Rusko (Burjatsko, Irkutská oblast)
Světadíl:	Asie

Bajkal (rusky Байкал) je jezero v jižní části Východní Sibiře v Rusku. Obvyklé vysvětlení původu jména Bajkal je z turkického Баикуль - bohaté na ryby. Není však vědecky doložené. Je možné, že se jedná o slovo mongolského původu. Rozkládá se v Burjatské republice a v Irkutské oblasti. Je to největší jezero na Sibiři a po Kaspickém moři druhé největší jezero v Rusku. Je nejhlubší na Zemi. Bajkal je tvořen hlubokou příkopovou propadlinou na rozhraní dvou tektonických desek (eurasijské a amurské), které se každým rokem rozestupují zhruba o 2 cm. Jde o nejstarší jezero na Zemi, jeho stáří se odhaduje na 25 až 30 milionů let. Je obklopený horskými hřbety vysokými až 2000 m nad jeho hladinou. Má rozlohu 31 500 km². Je 636 km dlouhé a šířka se pohybuje v rozmezí od 27 do 79,4 km. Průměrnou hloubku má 730  m a maximální 1680 m (ve střední části, kotliny). Rozloha povodí je 557 000 km². Celkový objem vody je 23 000 km³. V Bajkalu je soustředěna jedna pětina světových zásob povrchové sladké vody. Průměrná nadmořská výška hladiny jezera je 456 m.

[editovat] Pobřeží

Pobřeží jezera Bajkal

Pobřeží je jen mírně členité. Je přibližně 2100 km dlouhé. Jeho největší záhyby jsou zálivy Barguzinský, Čivyrkujský a Velký Proval, zátoky Ajaja a Frolicha a poloostrov Svatý nos.

[editovat] Dno

Kotlina jezera se rozkládá přímo uprostřed Bajkalské riftové soustavy. Podle geofyzikálního výzkumu se pod vodní masou v různých částech kotliny nacházejí usazené vrstvy o tloušťce až 6000 m. Za začátek vytváření bajkalské propadliny a jejího zaplňování vodou považuje většina vědců konec paleocénu a raný neocén (tzn. celkový věk jezera je přibližně 25 milionů let). Tektonické pohyby pokračují i v současné době, o čemž svědčí mnohá zemětřesení v oblasti, která jsou někdy doprovázena viditelným propadem částí břehů a dna jezera. V roce 1862 se v severní části delty Selengy propadl do hloubky 10 m pod vodu kus pobřežní souše o rozloze 200 km² a na jeho místě vznikl záliv Velký Proval.

Kotlina Bajkalu se vyznačuje nesouměrností příčného řezu. Velká prudkost pobřežních a podvodních svahů na západním břehu je v kontrastu s mírnějšími východními břehy s nevelkými plochami mělčin. Pobřežní části s hloubkou do 50 m tvoří pouze okolo 8 % rozlohy dna.

[editovat] Ostrovy

Ostrov Oľchon

Na jezeře je 27 ostrovů, z toho 22 stálých a 5 periodicky zaplavovaných. Největší jsou ostrovy Oľchon (730 km²) a Velký Uškanij (9,4 km²).

[editovat] Vodní režim

Do Bajkalu ústí 336 řek a říček, z nichž největší jsou Selenga, Barguzin, Horní Angara, Turka a Sněžnaja. Odtéká z něj Angara (Dolní Angara), která ústí do Jeniseje. Roční množství srážek uprostřed jezera a na severu je 200 až 350 mm, na jihu 500 až 900 mm. Je zde mnoho horkých pramenů, z nichž některé se využívají (Gorjačinsk, Chakusy).

Bajkal

Hlavní roli ve vodní bilance hrají přítok říčních vod (58,24 km³) a srážky (9,26 km³), odtok přes Angaru (60,07 km³) a odpařování (9,45 km³). Rozdíl připadá na přítok podzemních vod. Přibližně 50 % ročního přítoku připadá na Selengu. Nejvyšší úroveň hladiny jezero dosahuje v srpnu a září a nejnižší v březnu a dubnu. Průměrná roční hodnota kolísání hladiny činí 0,8 m, stoletá 3 m. Průměrná dlouhodobá úroveň hladiny jezera stoupla přibližně o 1 m po postavení Irkutské přehrady.

Kotlina jezera leží v centru Asie, kde je ryze kontinentální klima. Velký vodní objem jezera má zmírňující dopad na klima na pobřeží. Sezónní a denní kolísání teploty a vlhkosti vzduchu je mírně sníženo. Ve srovnání s okolními oblastmi je u Bajkalu mírnější zima a chladnější léto. Průměrná teplota vzduchu v lednu a únoru je okolo - 19  °C a v srpnu okolo 11 °C.

Oblast Bajkalu je charakteristická složitým systémem větrů. Převládají západní a severozápadní větry z břehu na jezero (gornaja a v oblasti ostrova Oľchon sarma). Na podzim a na začátku zimy dosahují větry rychlosti uragánu 30 až 40 m/s. Jižní a jihovýchodní větry se nazývají šelonnik, podélné větry ze severovýchodu věrchovik a barguzin, z jihozápadu kultuk. Větrné vlny dosahují většinou výšky 1 až 3 m, ale někdy 4 až 5 i více. Konvektivní a turbulentní promíchávání zachvacuje horní vrstvy vody až do hloubky 250 m, hlouběji promíchávání slábne. V důsledku větrů v létě dochází k pohybu povrchové teplé vody k protilehlému břehu a ke vzestupu hlubinné chladné vody u břehů od kterých fouká vítr.

[editovat] Vlastnosti vody

Teplota vody na povrchu je v srpnu na odkryté části 9 až 12 °C a u břehu někdy až 20 °C. Sezónní kolísání teploty se projevuje do hloubky 250 až 300 m. Hlouběji je teplota stálá 3,2 až 3,5 °С. Ve vrstvách u dna, ve velkých hloubkách byl zaznamenán vzestup teploty vody v důsledku ohřevu vnitřním teplem Země. Bajkal zamrzá většinou v lednu a rozmrzá v květnu. Tloušťka ledu je 70 až 115  cm.

Voda je velmi průzračná (až 40 m), málo mineralizovaná a mírně alkalická. Celkový obsah soli nepřevyšuje 150  mg/l. Iontové složení je obdobné jako v přítocích. Voda je bohatá na kyslík ve všech vrstvách až do nejhlubších míst. Jeho obsah neklesá pod 9 až 10 mg/l.

Chemické látky obsažené ve vodě Bajkalu a jeho přítoků (několikaletý průměr v mg/l.) jsou hydrogenuhličitany (66,5/79,3), sírany (5,2/6,7), chloridy (0,5/0,8), vápník (15,2/20), hořčík (3,1/4,3), sodík (3,8/3,4), draslík (2,0/1,7), křemík (1,1/4,2), železo (0,02/0,16) a organické látky (3,2/10,3).

[editovat] Fauna a flóra

Ryby omul na trhu

Rostlinný a živočišný svět jezera je velmi bohatý. Od hladiny až po nejhlubší místa ho obývá 600 druhů rostlin a 1 200 druhů živočichů. Tři čtvrtiny druhů se vyskytují pouze zde. Z rostlin je to především mnoho druhů rozsivek. Z prvoků zde žije mnoho druhů nálevníků (okolo 300 druhů). Svérázní jsou bajkalští houbovci. Dále zde žije velké množství červů, měkkýšů, chrostíků a především korýšů. Právě korýši jsou významnou složkou jídelníčku ryb.

V jezeře žije 50 druhů ryb ze 7 řádů. Nejpočetněji je zastoupena skupina hlaváčovitých (25 druhů). Hlavní průmyslový význam z lososovitých má omul, který představuje ⅔ celkového ročního výlovu. Dále následují lipani a sízy. Největší představitel vodní fauny je jeseter, který dosahuje délky až 180  cm a váží 100 až 120  kg. Z ryb, které se průmyslově neloví, je nejznámější holměnka velká, živorodá ryba, která patří k endemickému řádu. Ze savců zde žije tuleň.

Z savců je nejznámější něrpa – tuleň bajkalský, v současné době kriticky ohrožený nezákonným lovem.

[editovat] Využití

[editovat] Doprava

Na jezeře je rozvinutá místní lodní doprava a splavování dřeva.

[editovat] Osídlení pobřeží

Na pobřeží leží města Sljudjanka, Bajkalsk a Babuškin, dále přístavy a obydlená místa Bajkal, Tanchoj, Vydrino, Usť-Barguzin, Nižněangarsk, Chužir a další. Většina z nich se nachází na jižním a jihovýchodním břehu. Ve vesnici Listvjanka je limnologický ústav a ve vesnici Velké Koty hydrobiologická stanice. Na břehu se rovněž nacházejí turistické chaty. V oblasti Bajkalu je rozvinutý těžební a papírenský průmysl, výstavba lodí, zpracovávání ryb a rybolov.

[editovat] Sport

• Dálkoví plavci na Bajkalu — Jan Novák (plavec), první člověk, který přeplaval Bajkal.

[editovat] Historie

Mapa jižní části Bajkalu od Semjona Remezova

Bajkal k sobě odjakživa poutal pozornost. První vědomosti o jezeře byly získány v polovině 17. století (Kurbat Ivanov, Vasilij Kolesnikov, Ivan Pochabov aj.). Ve 2. polovině 17. století bylo jezero poprvé geograficky popsáno a byly učiněny první pokusy o vytvoření mapy (Nikolaj Spafarij, Fjodor Golovon, Ides Izbrandt, Semjon Remezov aj.). V letech 1771 až 1772 provedli účastníci expedice Ruské akademie věd I. Georgi a Aleksander Puškarjov vyměření jezera a v roce 1773 sestavili mapu.

Velkou roli pro výzkum jezera sehrálo založení Východosibiřského oddělení Ruského geografického ústavu (1851), která stála v čele výzkumu Sibiře a Přibajkalí. Známé jsou práce V. Dybovského, V. Godlevského, I. Čerského aj. V letech 1896 až 1902 sestavila hydrografická expedice pod vedením F. K. Driženka atlas a lodní mapu.

V roce 1916 byla sestavena trvalá komise pro výzkum Bajkalu při akademii věd (N. V. Nasonov, V. Č. Dorogostajskij, I. I. Mesjacev, G. J. Vereščagin). Systematický celkový průzkum byl zahájen v roce 1925 stacionářem bajkalského oddělení Akademie věd SSSR, které bylo v roce 1928 reorganizováno na limnologickou stanici v Listvjance. Ta se v roce 1961 změnila na Limnologický ústav Sibiřského oddělení Akademie věd SSSR. V lednu 1969 rada ministrů SSSR přijala speciální usnesení o ochraně a racionálním využití přírodního bohatství povodí Bajkalu.

Roku 1996 bylo jezero Bajkal zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.

[editovat] Literatura

• (ru) V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Байкал“.

[editovat] Externí odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Bajkal

• (ru) Jezero Bajkal - Irkutsk
• (ru) Jezero Bajkal
• (ru) Mapa jezera
• (en) Lake Baikal (UNESCO)
• (cs) Bajkal - obrázky a informace (fotogalerie)

Ruská jezera

Bajkal | Bílé jezero | Boloň | Bustach | Čany | Červené jezero | Čudsko-pskovské jezero | Čukčagirské jezero | Chanka | Chantajské jezero | Ilmeň | Imandra | Janisjarvi | Jessej | Kaspické moře | Kereť | Keta | Kizi | Kovdozero | Kronocké jezero | Kubenské jezero | Kulundinské jezero | Kungasalach | Labaz | Lača | Ladožské jezero | Lama | Lovozero | Manyč-Gudilo | Melkoje | Mogotievo | Něrpičje (Kamčatka) | Něrpičje (Sacha) | Ňuk | Oněžské jezero | Orel | Pekuľnejské jezero | Pjaozero | Pjasino | Pjuhjajarvi | Sjamozero | Sartlan | Segozero | Seliger | Střední Kujto | Tajmyrské jezero | Telecké jezero | Topozero | Ubinskoje | Udyľ | Umbozero | Uvs núr | Vivi | Velké mořské jezero | Vodlozero | Vože | Vygozero přírodní jezera v Rusku s plochou větší než 200 km² (bez ruských přehrad)