Baruch Spinoza

Baruch (de) Spinoza

Baruch (lat. Benedictus) Spinoza (24. listopadu 1632, Amsterdam – 21. února 1677, Haag) byl nizozemský židovský filozof, který mj. kriticky rozvinul Descartovu nauku o dvou substancích. Mezi současníky byl jeden z nejdůslednějších racionalistů a jeden ze zakladatelů kritického studia Bible.

[editovat] Život

Narodil se v Amsterodamu v židovské rodině, která přišla do Holandska z Portugalska. Jeho jméno Baruch se podle tehdejšího zvyku latinizovalo na Benedictus. Obojí znamená totéž : Požehnaný. Žil v atmosféře poměrné náboženské snášenlivosti. Byl vzděláván v náboženských a filozofických tradicích judaismu. Již v útlém dětství byl veden ke znalosti hebrejštiny a Starého zákona, talmuda a kabaly.Plynně hovořil portugalsky, španělsky a hebrejsky, později taky latinsky. Díky svému nadání byl už v dětství určen pro dráhu rabína, ale dostal se do sporu se židovskou obcí svého domovského města. Příčinou byly jeho kritické poznámky ke Starému zákonu, který se mu zdál být plný protikladů a nesrovnalostí, takže nemohl uznat, že je ve všech svých částech úplně pravdivý. Když selhaly pokusy židovské komunity přesvědčit mladého filozofa o jeho omylech, byl ve věku 24 let (27.7. 1656) slavnostně proklet a vyobcován ze synagogy. Spinoza pak prožil osamělý život na různých místech Holandska, naposledy v Haagu. Živil se broušením optických skel, všechny volné chvíle věnoval psaní filozofických spisů. Zemřel na tuberkulózu ve 44 letech. Jeho filozofie byla (zřejmě z ideologických důvodů) dlouho prohlašována za bezcennou. Za Spinozova života vyšla pouze jeho tři díla, načež největší zájem a současně odpor vzbudilo třetí z nich, kterým byl „Teologicko-politický traktát“ vydaný v roce 1670. Spinoza zde upozorňuje na to, že víra v Boha může být zneužita k úniku z tíživého osudu nebo k mocenským účelům. Sotva „Teologicko-politický traktát“ vyšel, byl okamžitě zakázán, a to univerzitami, církvemi i státními úřady. Holandský místodržící přísně zakázal tisk i rozšiřování této knihy. Případnému nakladateli hrozila pokuta 3000 guldenů a 8 let vězení. Spinozovo hlavní dílo „Etika“ bylo vydáno v roce 1677, krátce po filozofově smrti. Při četbě této knihy je patrné, že byl výrazně ovlivněn myšlenkami Reného Descarta, jehož dualismus se pokusil překonat svým filozofickým monismem. Podle Spinozy jsou duch a hmota dvě stránky téže podstaty (substance), která se někdy jeví jako duchovní, jindy jako hmotná. Spinozovou hlavní filozofickou tezí je „Bůh čili příroda“ (lat. Deus sive natura). Bůh, resp. příroda, je totožný s nekonečnou, všeobsahující substancí, která má dvě vlastnosti nebo aspoň tyto dvě její vlastnosti si uvědomujeme – myšlení a rozlehlost. Podle Spinozy lze také každou lidskou bytost pozorovat z těchto dvou hledisek. Mezi myslí a tělem neprobíhá žádná interakce, jsou to pouze dva různé projevy téže podstaty. Zvláště patrné je to u afektů. Z tohoto pojetí vzájemného vztahu těla a mysli vyplývá psychofyzický paralelismus, resp. jeho zvláštní varianta, tzv. monistický paralelismus. Z psychologického hlediska je zřejmě nejzajímavější III. část „Etiky“, která má název „O původu a přirozenosti afektů“. Spinoza zde rozlišil tři základní afekty, a to radost, smutek a touhu. Tyto afekty vyplývají ze žádosti, což je Spinozův termín k označení různých lidských motivů: „Názvem žádost rozumím libovolné lidské snahy, úsilí, pudy a chtění, které bývají podle různého uzpůsobení téhož člověka různé.“ Lidská mysl si přitom tyto pohnutky nemusí uvědomovat. Součástí žádosti je vedle snahy o sebezachování také touha po zdokonalení sebe sama. Např. „radost je přechod člověka od menší dokonalosti k větší. Smutek je přechod člověka od větší dokonalosti k menší.“ Spinoza dále dokazuje, že všechny lidské afekty lze vyložit ze tří citů základních; různé afekty se liší především idejemi či předmětem, s nimiž se pojí. Např. „nějakou věc budeme milovat nebo nenávidět jen proto, že si představujeme, že je podobná předmětu, který obyčejně vyvolává v naší mysli radost nebo smutek.“

Spinoza se také pokusil objasnit příčinu citové ambivalence1: „Jestliže si představujeme, že věc, která nás obvykle podněcuje k afektu smutku, obsahuje v sobě něco, co je podobné jiné věci, která nás obvykle podněcuje k stejně velkému afektu radosti, budeme tuto věc současně nenávidět i milovat.“ Podle Spinozy existuje tolik druhů radosti, smutku, lásky či nenávisti, kolik je druhů předmětů, které v nás tyto afekty vyvolávají. Silné afekty (vášně), jsou škodlivé  poživačnost, opilství, smyslnost, lakota, ctižádost. Podle jeho mínění nejsou ničím jiným než nezřízenou žádostí po hostinách, pití, sexuálnímu styku, bohatství a slávě. Člověk je však schopen tyto vášně mírnit  střídmost, střízlivost, zdrženlivost. Spinoza se v „Etice“ potýká s problémem lidské svobodné volby. Na jedné straně považuje člověka za součást Boha čili přírody, která v sobě nese pevný řád. Současně ovšem připouští, že člověk je schopen své vášně ovládat a žít pod vedením rozumu. TAKOVÝ ČLOVĚK JE VNITŘNĚ SVOBODNÝ.

[editovat] Nauka o dvou substancích

Podle Spinozy jsou obě substance (res cogitans, neboli duch, a res extensa, neboli matérie) v tom smyslu, že z rozlehlosti a myšlení učinil pouhé atributy jediné substance, jež disponuje a projevuje se nekonečným počtem atributů, z nichž jsou nám lidem nejsnáze přístupny právě rozlehlost (identická s matérií) a myšlení (jež představuje jakoukoliv aktivitu mysli od smyslového čití, přes imaginaci, afekty až po ideje).

Substance je nepodmíněným předpokladem, tj. je tím, co nemůže nebýt, tím co leží v základu a s čím se setkáváme jako s tzv. „jsoucnem“, aniž by však substance byla nějakou konkrétní jednotlivou neboli konečnou věcí (omnis determinatio negatio est), jelikož jsoucna neboli věci jsou jen modifikacemi jediné substance, která je neměnná, nedělitelná, nekonečná. Je-li substance jediná, nemá zdůvodnění mimo sebe a pokud musí být zdůvodněna, poskytuje sama faktem své jednosti a nutnosti (je tím, co nemůže nebýt) své zdůvodnění neboli je causa sui (příčinou sebe sama). Pro to Spinoza volí označení Deus - Bůh. Bůh je tedy předpokladem a základem všeho, co jest, aniž by sám byl v čemkoliv obsažen - Spinoza není z tohoto důvodu panteistou, jak obecně míní učebnice filosofie. Mezi bohem a věcmi panuje ontologická diference: bůh je základem věcí, ale není ve věcech; věci neskládají dohromady boha, ale nemohou bez něho existovat.

[editovat] Dílo

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Baruch Spinoza

Spinoza předložil svou metafyzickou koncepci v díle Etika (přel. K. Hubka). Dále napsal komentář k Principům filosofie Reného Descarta doplněné o dodatek Metafyzické myšlenky. Předstupněm Etiky je nedokončené dílko Pojednání o nápravě rozumu: a o cestě, kterou je veden přímo k pravému poznání věcí.

Další díla: Principy karteziánské filosofie, Teologicko-politická rozprava, Rozprava politická, Etika po geometricku vyložená, Krátké pojednání o Bohu, člověku a jeho blahu, Listy

[editovat] Externí odkazy

• HEMELÍK, Martin. Spinoza : Doba, život a myšlenky novověkého filosofa. Praha : Filosofia, 2006. ISBN 80-7007-245-8.

Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma

Baruch Spinoza

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Baruch Spinoza

Související články obsahuje Portál Filosofie

• Spinozova základní chyba