Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Ludwig van Beethoven (pravděpodobně 16. prosince 1770 Bonn – 26. března 1827 Vídeň) byl významný německý hudební skladatel, dovršitel vídeňského klasicismu. V průběhu svého života rozvinul klasicistní slohové a formové prostředky do svého individuálního hudebního stylu a otevřel tak dveře nové hudební epoše – romantismu.
K jeho nejslavnějším dílům patří 3., 5., 6., a 9. symfonie, řada klavírních skladeb (Císařský koncert, sonáty Měsíční svit, Apassionata, Patetická), monumentální mše Missa solemnis, opera Fidelio a řada dalších.
Obsah |
Ludwig van Beethoven se narodil pravděpodobně 16. prosince 1770 v Bonnu, přesné datum jeho narození není známo, pouze datum pokřtění 17. prosince. Byl druhorozeným synem Johanna van Beethovena a Marie Magdaleny Keverich Leymové; z jejich sedmi dětí se dožili dospělosti pouze Ludwig a jeho dva mladší bratři:[1] Kaspar Karl a Johann.[2] Ludwigova rodina byla hudebně založená; děd byl kapelníkem v rodném Vlámsku,[3] odkud později odešel do Bonnu, rodina splynula s německým životem ve službách kurfiřta arcibiskupa kolínského.[1] Beethoven prožil dětství v neradostném ovzduší: jeho otec, který byl dvorním tenoristou, propadl alkoholu,[3] Beethovenovo vzdělání bylo zanedbáváno, přičemž otec využíval jeho hudebního talentu jako zdroj příjmů.[1]
Prvním učitelem mladého Ludwiga byl jeho otec, po několika letech despotické výchovy a nucení do hraní na klavír dostal Ludwig větší volnost. Pro rozvoj jeho talentu bylo klíčové, že i přes zkušenosti s otcovou krutostí získal k hudbě i ke hře na klavír velmi pozitivní vztah. Teprve v devíti letech dostal řádného a odpovědného učitele, byl jím Christian Gottlob Neefe,[1] tehdy dvorní varhaník v Bonnu, který se později stal jeho přítelem a rádcem. Uvedl ho zejména do Bachova umění a umožnil vydání jeho prvních skladeb. Tento svobodomyslný protestant v něm také silně podporoval touhu po umělecké a tvůrčí svobodě, která se neslučovala se slepou poslušností vůči svým mecenášům.
V období dospívání nalezl Beethoven azyl u vdovy po bonnském archiváři a dvorním radovi Emanuelu Josefu Breuningovi, která k němu byla velmi laskavá a chápavá. V jejím domě nacházel přátele, vyučoval hře na klavír její děti a později se i scházel s uměnímilovnou mladou bonnskou společností. Zde také objevoval a napravoval své nedostatky ve vzdělání a společenském chování.
V sedmnácti letech v roce 1787 se Ludwig odebral do Vídně potom, co Neefe vymohl tuto cestu u kurfiřta Maxe Františka. Zde se měl setkat s Wolfgangem Amadeem Mozartem (o jejich setkání však neexistují písemné dokumenty), někteří autoři uvádějí, že se nakrátko stal jeho žákem.[4] Mladý nadějný Beethoven se ovšem brzy musel vrátit zpět do Bonnu, neboť jeho matka umírala na tuberkulózu. Po její smrti připadla starost o výživu rodiny včetně výchovy dvou mladších bratrů sedmnáctiletému Ludwigovi.[1]
Ludwig van Beethoven žil od roku 1792 trvale ve Vídni a studoval zde u význačných hudebních skladatelů: Josepha Haydna, Antonia Salieriho, Johanna G. Albrechtsbergera a Johanna Schenka.[5] Díky své oblibě u místní aristokracie (a díky její finanční podpoře) se mohl živit jako svobodný umělec,[5] což bylo značně neobvyklé: v té době byli hudebníci typicky zaměstnaní na dvoře určitého šlechtického rodu či u církevních hodnostářů (např. Joseph Haydn byl dlouhou dobu kapelníkem u šlechtické rodiny Esterházy, Wolfgang Amadeus Mozart část svého mládí strávil ve službách arcibiskupa salzburského). Jeho nejvýznamnějšími patrony byli Lichnovští, Lobkovicové, Kinští a Esterházy, žil také z honorářů za koncerty a příjmů z výuky žáků.
Přibližně od roku 1795 se začínaly projevovat jeho problémy se sluchem:[5] trpěl závažnou formou tinnitu (ušního šelestu), kdy mu v uších neustále zněly nepříjemné zvuky. Používal řadu pomůcek, od různých druhů naslouchátek po speciální tyč připevněnou k ozvučné desce klavíru, kterou skousl a mohl tak lépe vnímat zvukové vibrace. Sluch se mu však neustále zhoršoval, podle výpovědi jeho žáka Carla Czerného mohl bez větších obtíží slyšet hudbu a konverzaci do roku 1812,[6] již v roce 1816 ale úplně ohluchl.[5] Jeho mimořádný hudební génius mu však nezabránil vytvořit svá největší díla v době, kdy byl zcela hluchý. Od roku 1815, po smrti bratra Carla, vedl dlouhodobé soudní spory se svou švagrovou Johannou o poručnictví nad synovcem Karlem. Ten se nakonec stal jeho jediným dědicem.
Existuje mnoho domněnek o Beethovenových chorobách. Odborníci uvažují o syfilidě, cirhóze jater nebo chronickém zánětu tračníku. Po laboratorní analýze vzorku vlasů, který patrně odstřihl mrtvému skladateli Ferdinand Hiller, se jeví jako reálná otrava olovem.[7]
Po dlouhodobých potížích podstoupill Beethoven v prosinci 1826 operaci břicha a o čtyři měsíce později zemřel ve věku 56 let. Na pohřeb přišlo 10 000 až 20 000 lidí a nosítka s jeho rakví nesli významní hudebníci: Eybler, Gänsbacher, Gyrowetz, Hummel, Kreutzer, Seyfried, Weigl a Würfel.[8] Jeho ostatky uložili na hřbitově ve Währingeru. Roku 1888 byly exhumovány a přemístěny na Wiener Zentralfriedhof.
Johann Wolfgang von Goethe patřil mezi Beethovenovi oblíbené básníky i přes jejich rozdílné názory na vztahy s aristokracií.[9] V jeho básních cítil sílu a vůli po svobodě a vzpouře. Mimo jiné napsal roku 1810 hudbu k jeho tragédii Egmont a věnoval mu zhudebnění básně Klidné moře a šťastná plavba. [10] Oba umělci se setkali pouze jednou, v lázních Teplice roku 1812.
V průběhu let zaujímal Beethoven k tomuto francouzskému politikovi protichůdné postoje. [11] Kolem roku 1803 uvažoval o věnování své Třetí symfonie právě Napoleonovi. Existují názory, že to měla být záminka k možnému osobnímu setkání. [12] V roce 1809 mu Jerome Bonaparte nabídl místo v Kasselu, které však odmítl.
Beethovenovo dílo je možné rozdělit do tří hlavních období.[13] V prvním z nich, trvajícím přibližně do roku 1800, navazuje na tradici Haydna a Mozarta, převládá v něm klasické schéma, vyvážená melodika a často divertimentový charakter skladeb.[4] Do této doby spadají mj. jeho rané klavírní koncerty a symfonie č. 1 a 2.
Ve středním období, které končí okolo roku 1815, se Beethovenův sloh vyhraňuje k naprosté individualitě. Dospívá k novým strukturám a formám, záměrně ruší zavedené hudební konvence a pracuje s ostrými kontrasty melodiky, rytmiky i dynamiky, přesto jeho skladby vytváří vyvážený celek.[4] Nejvýznačnější díla tohoto období jsou mj. symfonie Eroica, Osudová a Pastorální, 3. – 5. klavírní koncert, opera Fidelio či houslový koncert.
V pozdním období vrcholí Beethovenovo tvůrčí úsilí, chce dát svým myšlenkám co největší intenzitu, jeho díla se stávají stále komplikovanější jak ze skladatelského, tak z interpretačního pohledu.[13] Nejvýznamnější díla pozdního období jsou Missa solemnis, 9. symfonie, poslední klavírní sonáty či pozdní smyčcové kvartety.
Komponování oper bylo pro Beethovena problematické.[14] Dokončil pouze operu Fidelio, kterou několikrát revidoval. Celkem projevil zájem o dalších 54 témat.[15] Jednalo se mimo jiné o Macbetha (1809, libreto Heinrich Joseph von Collin), Janu z Arku (1823, libreto Friedrich Kind a Carl Joseph Bernard), Bruta (1816, libreto Eduard von Bauernfeld) nebo Klaudinu z Villy Bella (1826, libreto Johann Wolfgang von Goethe).
 |
Související články obsahuje Portál Hudba |
