Bell P-39 Airacobra

Bell P-39 Airacobra
Bell P-39F-1BE Airacobra (sériové číslo 41-7224)
Typ:	stíhací letoun
Výrobce:	Bell Aircraft Corporation
První let:	6. dubna 1939[1]
Zaveden:	1941
Hlavní uživatel:	USAAF SSSR, RAF
Vyrobeno:	9558 ks

Bell P-39 Airacobra byl americký stíhací letoun bojově nasazený v druhé světové válce. Jeho hodnocení je velmi rozporuplné - v letectvu USA a Velké Británie mělo velmi špatnou pověst, naopak sovětskými letci bylo hodnoceno výborně. Jednalo se o stroj velice neobvyklé a zajímavé koncepce. Motor byl umístěn až za pilotní kabinou, blízko těžiště stroje, přičemž malé momenty zlepšovaly obratnost letounu. Přitom vrtule v přídi letounu byla hnána přes dlouhý spojovací hřídel, procházející pod pilotem. V „prázdné“ přídi tak mohla být soustředěna hlavňová výzbroj. Dalším nezvyklým prvkem bylo použití příďového podvozku. Tyto prvky (ač z druhé strany znamenaly jistý prodělek na hmotnosti prázdného letounu) zaujaly potenciální kupce — vojenská letectva, zvláště když firma Bell (nováček mezi leteckými výrobci, ovšem velice průbojný a dravý) v reklamních materiálech slibovala velice zajímavé výkony — maximální rychlost se měla u sériových letounů pohybovat kolem 400 mph (miles per hour, tj. mil za hodinu), tedy kolem 644 km/h! (Z tohoto také vycházelo typové označení P-400, které bylo použito u původně britských Airacober, které po útoku na Pearl Harbour Američané neprodleně zabavili a zařadili do výzbroje USAAF.)

[editovat] Vývoj

První prototyp letounu XP-39 vzlétl na 6. dubna 1939. Dne 27. dubna 1939 objednalo velitelství US Army Air Corps předsérii 12 letounů YP-39. Neozbrojený prototyp poháněný motorem s turbokompresorem, bez pancéřování a ochranných (samosvorných) obalů nádrží, byl velice rychlý a dobře stoupal. Firma Bell hleděla jeho úspěchů využít a spustila přehnanou reklamní kampaň. Armádní letectvo letouny objednalo, ale později, kvůli potížím s doposud nevyzrálou konstrukcí turbokompresoru firmy General Electric, trvala na použití přeplňovaného motoru bez turbokompresoru. Než se továrna propracovala k podobě skutečného sériového stroje, narostla váha a tím se pochopitelně snížily se výkony. Po malé sérii P-39C následovala verze D, která byla shodně s verzí C vyzbrojena čtyřmi kulomety ráže 7,62 mm, dvěma kulomety ráže 12,7 mm a kanónem ráže 37 mm, ale navíc dostala (na základě bojových zkušeností z Evropy) pasivní ochranu — pancéřování a samosvorné nádrže. Výkony tohoto stroje byly nad 5000 m slabé. I když v pozdějších letech docházelo k různým obměnám a modifikacím, stroj nedosahoval takových výkonů, jaké byly od něho očekávány. Výroba Airacober skončila v září roku 1944. Celkem bylo postaveno 9 558 Airacober všech verzí.

[editovat] Bojové použití

Zájem o nákup Airacobry projevila Francie a Velká Británie, avšak nakonec je odebrali pouze Britové, kteří je do služby v RAF zařadili pod bojovým jménem Airacobra Mk.I. Tato verze byla téměř identická s verzí P-39D s tím rozdílem, že v letounu byl zabudován kanón ráže 20 mm a motor Allison V-1710-E4 s výkonem 1150 hp (ten je ovšem identický s motorem V-1710-35 — jedná se pouze o firemní označení firmy Allison, která tytéž motory dodávala americkému letectvu, které pro ně používalo výše zmíněné označení), šest kulometů mělo ráži 7,7 mm. Britové však s těmito stroji nebyli spokojeni, i když oceňovali jejich manévrovací schopnosti. Proto byly roku 1941 staženy z bojových akcí a 212 kusů odesláno do SSSR. Letectvo USA používalo Airacobry zejména v Tichomoří, na Aljašce, v Itálii a na Islandu, další stroje koupilo australské a portugalské letectvo. Letouny používalo též letectvo Svobodné Francie a později i spojenecké Itálie. V Sovětském svazu se staly Airacobry oblíbenými stroji a piloti zde s nimi dosahovali pozoruhodných bojových úspěchů. Spočívalo to zejména v tom, že boje na východní frontě se vedly v nižších letových hladinách a uspěly zejména ty letouny, které byly dobře manévrovatelné. Proto s nimi létala řada sovětských es jako např. Alexandr Ivanovič Pokryškin, Grigorij Andrejevič Rečkalov, Alexandr Fjodorovič Klubov, Vladimir Dmitrijevič Lavriněnkov, Vladimir Ivanovič Bobrov, Nikolaj Dmitrijevič Gulajev, Alexej Vasilevič Aleljuchin, Dmitrij Borisovič Glinka, Alexej Semjonovič Smirnov, Sultan Amet-Chan, Michail Stěpanovič Tveleňov, Arkadij Vasilevič Fjodorov, Fjodor Fjodorovič Archipenko, Pavel Josifovič Čepinoga, Čičiko Kajsarovič Bendeliani, Boris Borisovič Glinka a další. Sovětský svaz nakonec odebral největší počet strojů - 4578 kusů.

[editovat] Specifikace (P-39L)

Data podle^[1]

[editovat] Technické údaje

• Posádka: 1 (pilot)
• Rozpětí: 10,36 m
• Délka: 9,19 m
• Výška: 3,63 m
• Plocha křídla: 19,79 m²
• Plošné zatížení: kg/m²
• Prázdná hmotnost: 2540 kg
• Vzletová hmotnost : 3530 kg
• Pohonná jednotka: 1 × kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec typu Allison V-1710-63
• Výkon pohonné jednotky: 1325 hp (988 kW)

[editovat] Výkony

• Maximální rychlost: 612 km/h ve výšce 3350 m
• Dolet: 2360 km (s přídavnou nádrží s kapacitou 283 l při rychlosti 256 km/h)
• Dostup: 10 650 m
• Počáteční stoupavost: 1220 m/min (udáváno také 19 m/s)

[editovat] Výzbroj

• 1 × kanón Oldsmobile M4 ráže 37 mm s 30 náboji
• 2 × synchronizovaný kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm v trupu (200 nábojů na hlaveň)
• 4 × kulomet Browning ráže 7,62 m v křídlech (1000 nábojů na hlaveň)

[editovat] Uživatelé

• Francie, Itálie, Portugalsko, SSSR, USA, Velká Británie

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

1. ↑ ^{a b} SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA. 2. vyd. Plzeň : Fraus, 1992. ISBN 80-85784-01-7.

[editovat] Prameny

• VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc : Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9.

[editovat] Externí odkazy

• (cs) Článek o typu, fotografie, kamufláže

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Bell P-39 Airacobra

Související články obsahuje: Portál Letectví