Bolívie

Bolivijský mnohonárodnostní stát Estado Plurinacional de Bolivia Buliwya Mama llaqta Wuliwya Suyu Tetã Volivia
vlajka znak
Hymna: Bolivianos, el hado propicio
Geografie
Hlavní město:	Sucre (oficiální) La Paz (sídlo vlády)
Rozloha:	1 098 581 km² (27. na světě) z toho 1,29 % vodní plochy
Nejvyšší bod:	Nevado Sajama (6 542 m n. m.)
Časové pásmo:	-4
Obyvatelstvo
Počet obyvatel:	8 857 870 (86. na světě, odhad 2005)
Hustota zalidnění:	7 ob. / km² (211. na světě)
HDI:	▲ 0,723 (střední) (111. na světě, 2007)
Jazyk:	španělština, kečujština, ajmarština, guaraníjština a dalších 31 indiánských jazyků (všechny úřední)
Náboženství	římští katolíci 92 %, baháisté 3 %, jiní 5 %
Státní útvar
Státní zřízení	prezidentská republika
Vznik	6. srpna 1825 (nezávislost na Španělsku)
Prezident	Evo MORALES Aima (od 22. ledna 2006)
Viceprezident	Álvaro GARCÍA Linera (od 22. ledna 2006)
Měna	boliviano (BOB)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	068 BOL BO
MPZ	BOL
Telefonní předvolba	+591
Národní TLD	.bo

Bolívie (španělsky Bolivia, kečuánsky Buliwya, ajmarsky Wuliwya, guaraní Volívia), oficiálně Bolivijský mnohonárodnostní stát (španělsky Estado Plurinacional de Bolivia, kečuánsky Buliwya Mama llaqta, ajmarsky Wuliwya Suyu, guaraní Tetã Volivia), je vnitrozemský stát Jižní Ameriky. Na západě hraničí s Peru a Chile, na jihu s Argentinou, na jihovýchodě s Paraguayí a na východě a severu pak s Brazílií. Své jméno má po prvním prezidentu Simónu Bolívarovi.

[editovat] Geografie

Mapa Bolívie

Salar de Uyuni je největší solná pláň na světě

Země se nachází v centrální části Jižní Ameriky na ploše 1 098 581 km². Bolívie ztratila přístup k pobřeží Tichého oceánu v tzv. válce o ledek v roce 1879. Největšími městy jsou La Paz (v českém překladu Mír), El Alto, Santa Cruz de la Sierra a Cochabamba. Hlavní města Sucre a La Paz patří mezi nejvýše položená hlavní města světa.

Severní část země je odvodňována systémem řek Beni a Mamoré do Amazonky. Oblast Gran Chaco na jihovýchodě je v povodí řeky Paraná (Paraguay).

[editovat] Geologie

Bolivijské Andy jsou v podstatě náhorní plošinou, ohraničenou vysokými horskými hřbety. Na jihozápadě je Altiplano vyplněno slaným jezerem Poopó a slanými močály Salar de Uyuni a Salar de Coipasa. Při hranicích s Peru na severozápadě zasahuje na území Bolívie pánev jezera Titicaca, které je tektonického původu. Altiplano lemují na západě Západní Kordillera (zde leží nejvyšší vrchol Bolívie, vulkán Nevado Sajama s 6542 m) a na východě Centrální Kordillera. Na bolivijsko-chilsko-argentinském trojmezí ční nejvýše Cerro Zapaleri s vrcholem 5653 m n. m. Směrem k severu a severovýchodu sestupují Andy až do Amazonské nížiny, na jihovýchodě do Gran Chaca. Přechodná oblast andského předhůří se nazývá Yungas.

[editovat] Podnebí

Bolivijské Altiplano

Altiplano a Západní Kordillera jsou suché, spadne zde méně než 150 mm srážek a v Centrální Kordilleře jsou srážky bohatší, např. v La Pazu je průměrný roční úhrn srážek 570 mm. Průměrná teplota v nejteplejším měsíci lednu je v La Pazu 11,5 °C, v nejstudenějším červenci 7 °C. Podnebí Yungas je teplé s vydatnými srážkami – Concepción, průměrné měsíční teploty se pohybují mezi 20 °C a 25 °C, 1 150 mm srážek za rok. Amazonská nížina je teplejší – teploty kolem 26 °C, a vlhčí – až 3 000 mm srážek.

[editovat] Dějiny

[editovat] Dějiny do získání nezávislosti

Sluneční brána v Tiwanaku

Bolívie byla domovem Tiwanaků, jedné z prvních významných andských kultur. Tato civilizace byla soustředěna kolem města Tiwanaku a trvala přibližně do roku 1000 n. l. Do 15. století bylo toto území nejprve pod kontrolou Ajmarů a pak Inků. Ve 30. letech 16. století smetli španělští dobyvatelé inckou civilizaci a začala dvousetletá éra španělské nadvlády. V roce 1545 bylo objeveno na jihozápadě země největší naleziště stříbra na světě. V oblasti bylo vystavěno město Potosí, které se stalo ekonomickým centrem oblasti. V roce 1809 vypuklo povstání okolo měst Sucre a La Paz. V roce 1824 porazila armáda vedená Bolívarovým poručíkem Antonio José de Sucre španělské vojsko u Ayacucha v Peru. Rok na to se osadníci odtrhli od Španělska a pojmenovali svou zemi po velkém hrdinovi jihoamerických bojů za nezávislost, Venezuelci Simónu Bolívarovi, Bolívie. Prvním prezidentem se stal Simón Bolívar, druhým už zmíněný poručík de Sucre.

[editovat] Nezávislost

Územní ztráty Bolívie

Od získání nezávislosti je bolivijská historie ve znamení válek, nepokojů a vojenských vlád. V letech 1836–1839 byla Bolívie v konfederaci s Peru. Konfederace se rozpadla, když jí Chile vyhlásilo válku. V letech 1879–1883 proběhla pacifická válka. Bolívie po boku Peru bojovala proti svému dlouholetému nepříteli Chile. Chile zcela neutralizovalo peruánské loďstvo a vtrhlo do Bolívie a Peru. Válka skončila pro Bolívii a Peru katastrofou. Chilská armáda se dostala až k hlavnímu městu Peru, k Limě. Obě země ztratily část svého území. Bolívie ztratila provincii Atacama, její jediný přístup k moři a největší naleziště ledku na světě.

[editovat] Současnost

V roce 1900 byla objevena velká ložiska cínu. Země se začala ekonomicky rozvíjet. V letech 1932–1935 vedla Bolívie válku s Paraguayí. Výsledkem byla ztráta území Chaco na jihovýchodě země. Od roku 1943 následuje série krvavých pučů a vojenských diktatur. V roce 1952 byli vojáci zbaveni moci, jíž se chopila civilní vláda. Byly znárodněny cínové doly a indiáni dostali poprvé volební právo. Další vlna vojenských vlád začala v roce 1964 a skončila až v roce 1982, kdy se k moci opět dostali civilisté. Prezidentem se stal Sánchez de Lozada. V letech 1993–2001 začal intenzivní rozvoj ekonomiky a infrastruktury. Země se zařadila mezi demokratické státy. Avšak stálým problémem je velký rozdíl mezi bohatým východem a chudým západem země. V roce 2007 vyhlásily východní departementy vedené největším a nejbohatším departementem Santa Cruz autonomii, aby mohly snáze kontrolovat své nerostné bohatství. Vláda vedená prezidentem Evo Moralesem tento akt neuznala a ani následné referendum v roce 2008 nebrala na vědomí. Tato situace je příčinou napětí v oblasti.

[editovat] Přehled nejvyšších představitelů

• 16.5.1825-18.8.1825 – Antonio José Francisco de Sucre y Alcalá – vojenský guvernér, vrchní velitel osvobozenecké armády; voj.
• 18.8.1825-29.12.1825 – Simón José de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios – osvoboditel vybavený nejvyšší výkonnou mocí; voj.
• 29.12.1825-25.5.1826 – Antonio José Francisco de Sucre y Alcalá – vojenský guvernér, vrchní velitel osvobozenecké armády; voj.
• 25.5.1826-28.5.1826 – José Joaquín Casimiro Olañeta y Güemes – předseda Všeobecného ústavodárného kongresu
• 28.5.1826-19.6.1826 – Antonio José Francisco de Sucre y Alcalá – výkonná moc; voj.
• 19.6.1826-12.8.1828 – Antonio José Francisco de Sucre y Alcalá – prezident; voj.
• 18.4.1828-12.8.1828 – José María Pérez de Urdininea y Gurruchaga – úřadující prezident pro A. J. F. de Sucreho y A.; voj.
• 12.8.1828-18.12.1828 – José Miguel de Velasco y Franco – úřadující prezident za Josého Andrése de Santa Cruz, který se neujal funkce; voj.
• 18.12.1828-31.12.1828 – Pedro Blanco Soto – prozatímní prezident; voj.
• 18.12.1828-26.12.1828 – José Ramón de Loayza Pacheco Salgado – úřadující prezident pro P. Blanca S.
• 31.12.1828-31.1.1829 – José Miguel de Velasco y Franco – úřadující prezident; voj.
• 31.1.1829-15.8.1831 – José Andrés de Santa Cruz y Villavicencio y Calumana – prozatímní prezident; voj.
• 31.1.1829-24.5.1829 – José Miguel de Velasco y Franco – úřadující prezident pro J. A. de Santa Cruze y V. y V.; voj.
• 15.8.1831-20.2.1839 – José Andrés de Santa Cruz y Villavicencio y Calumana – prezident; 28.10.1836-20.2.1839 také nejvyšší protektor Peruánsko-bolivijské konfederace; voj.
• 20.2.1839-16.6.1839 – José Miguel de Velasco y Franco – prozatímní nejvyšší šéf; voj.
• 16.6.1839-15.8.1840 – José Miguel de Velasco y Franco – prozatímní prezident; voj.
• 15.8.1840-10.6.1841 – José Miguel de Velasco y Franco – prezident; voj.
• 10.6.1841-9.7.1841 – Sebastián de Ágreda – prozatímní šéf; voj.
• 9.7.1841-22.9.1841 – Manuel Enrique Calvo Cuéllar – úřadující prezident; voj.
• 27.9.1841-15.8.1844 – José Ballivián Segurola – prozatímní prezident; voj.
• 15.8.1844-23.12.1847 – José Ballivián Segurola – prezident; voj.
• 23.12.1847-2.1.1848 – Eusebio Guilarte Mole – prozatímní prezident; voj.
• 6.1.1848-18.1.1848 – Manuel Isidoro Belzu Humérez – prozatímní prezident; PP
• 18.1.1848-6.12.1848 – José Miguel de Velasco y Franco – prozatímní prezident; voj.
• 13.10.1848-6.12.1848 – Manuel Isidoro Belzu Humérez – prozatímní prezident; vzbouřenecký; PP
• 6.12.1848-15.8.1850 – Manuel Isidoro Belzu Humérez – prozatímní prezident; PP
• 15.8.1850-15.8.1855 – Manuel Isidoro Belzu Humérez – prezident; PP
• 15.8.1855-21.10.1857 – Jorge Córdova – prezident; PP
• 9.9.1857-21.10.1857 – José María Linares y de Lizarazu Beaumont y Navarra – prozatímní prezident; vzbouřenecký; Rojo
• 21.10.1857-14.1.1861 – José María Linares y de Lizarazu Beaumont y Navarra – prozatímní prezident; Rojo
• 14.1.1861-4.5.1861 – Ruperto Fernández, José María de Achá Valiente, Manuel Antonio Sánchez (do 9.4.1861) – junta; voj.
• 4.5.1861-15.8.1862 – José María de Achá Kliente – prozatímní prezident; voj.
• 15.8.1862-28.12.1864 – José María de Achá Valiente – prezident; voj.
• 28.12.1864-15.8.1870 – Manuel Mariano Melgarejo – prozatímní prezident; voj.
• 15.8.1870-15.1.1871 – Manuel Mariano Melgarejo – prezident; voj.
• 26.11.1870-15.1.1871 – Pedro Agustín Morales Hernández – nejvyšší šéf revoluce; vzbouřenecký; PL
• 15.1.1871-21.1.1871 – Pedro Agustín Morales Hernández – nejvyšší šéf revoluce; PL
• 21.1.1871-25.8.1872 – Pedro Agustín Morales Hernández – prozatímní prezident; PL
• 25.8.1872-27.11.1872 – Pedro Agustín Morales Hernández – prezident; PL
• 27.11.1872-28.11.1872 – Juan de Dios Bosque – úřadující prezident; bezp.
• 28.11.1872-9.5.1873 – Tomás Francisco Frías Ametller – prezident; PL
• 9.5.1873-14.2.1874 – Adolfo Ballivián Coll – prezident; voj.
• 14.2.1874-4.5.1876 – Tomás Francisco Frías Ametller – prezident; PL
• 4.5.1876-28.12.1879 – Hilarión Daza Grosellé – prozatímní prezident; voj.
• 28.12.1879-17.1.1880 – Uladislao Silva – předseda junty; voj.
• 19.1.1880-31.5.1880 – José Narciso Campero Leyes – prozatímní prezident; PC
• 31.5.1880-19.6.1880 – Aniceto Arce y Ruiz de Mendoza – úřadující prezident; PC
• 19.6.1880-6.8.1884 – José Narciso Campero Leyes – prezident; PC
• 6.8.1884-4.9.1884 – José Narciso Campero Leyes – prozatímní prezident; PC
• 4.9.1884-15.8.1888 – José Gregorio Pacheco Leyes – prezident; PC
• 15.8.1888-11.8.1892 – Aniceto Arce y Ruiz de Mendoza – prezident; PC
• 11.8.1892-19.8.1896 – José Mariano Baptista Caserta – prezident; PC
• 19.8.1896-12.4.1899 – Severo Fernández Alonso Caballero – prezident; PC
• 12.12.1898-12.4.1899 – Serapio Reyes Ortiz Aguilar – předseda federální junty; vzbouřenecký; PL
• 12.4.1899-25.10.1899 – Serapio Reyes Ortiz Aguilar – předseda federální junty; PL
• 25.10.1899-6.8.1904 – Jaun José Manuel Inocencio Pando Solares – prezident; PL
• 6.8.1904-14.8.1904 – Jaun José Manuel Inocencio Pando Solares – prozatímní prezident; PL
• 14.8.1904-12.8.1909 – Ismael Montes Gamboa – prezident; PL
• 12.8.1909-14.8.1913 – Eliodoro Villazón Montaño – prezident; PL
• 14.8.1913-15.8.1917 – Ismael Montes Gamboa – prezident; PL
• 15.8.1917-12.7.1920 – José Gutiérrez Guerra – prezident; PL
• 12.7.1920-13.7.1920 – Rosa Bautista Saavedra Mallea – nejvyšší politický šéf; PR
• 13.7.1920-28.1.1921 – José María Escalier Villegas (PR), Rosa Bautista Saavedra Mallea (PR), José Manuel Ramírez – junta
• 28.1.1921-3.9.1925 – Rosa Bautista Saavedra Mallea – prezident; PR
• 3.9.1925-10.1.1926 – Felipe Segundo Guzmán – prozatímní prezident; PR
• 10.1.1926-28.5.1930 – Mariano Hernando Siles Reyes – prezident; PR
• 28.5.1930-25.6.1930 – Alberto Díez de Medina Lértora, Germán Antelo Arauz (do 17.6.1930), Franklin Mercado, José David Toro Ruilova, José Aguirre Achá, Fidel Vega, Carlos Banzer Alias, Ezequiel Romecín Calderón (od 17.6.1930) – úřadující rada ministrů
• 28.6.1930-5.3.1931 – Carlos Blanco Galindo – předseda rady ministrů vojenské junty; voj.
• 5.3.1931-27.11.1934 – Daniel Domingo Salamanca Urey – prezident; PR
• 28.11.1934-17.5.1936 – José Luis Tejada Sorzano – prezident; PL
• 17.5.1936-20.5.1936 – Germán Busch Becerra – předseda prozatímní junty; voj.
• 20.5.1936-13.7.1937 – José David Toro Ruilova – předseda junty; voj.
• 13.7.1937-28.5.1938 – Germán Busch Becerra – předseda junty; voj.
• 28.5.1938-23.8.1939 – Germán Busch Becerra – prezident; voj.
• 23.8.1939-15.4.1940 – Carlos Quintanilla Quiroga – prozatímní prezident; voj.
• 15.4.1940-20.12.1943 – Enrique Peñaranda del Castillo – prezident; voj.
• 20.12.1943-5.4.1944 – Gualberto Villarroel López – předseda junty; voj.
• 5.4.1944-6.8.1944 – Gualberto Villarroel López – prozatímní prezident; Radepa-MNR
• 6.8.1944-21.7.1946 – Gualberto Villarroel López – prezident; Radepa-MNR
• 21.7.1946-22.7.1946 – Nestor Guillén Olmos – vrchní soudce; bezp.
• 22.7.1946-15.8.1946 – Néstor Guillén Olmos – předseda prozatímní junty; bezp.
• 15.8.1946-10.3.1947 – Tomás Monje Gutiérrez – předseda prozatímní junty; bezp.
• 10.3.1947-22.10.1949 – José Enrique Hertzog Garaizábal – prezident; PURS
• 7.5.1949-22.10.1949 – Mamerto Urriolagoitia Harriague – úřadující prezident pro J. E. Hertzoga G.; PURS
• 22.10.1949-24.10.1949 – Mamerto Urriolagoitia Harriague – úřadující prezident; PURS
• 24.10.1949-16.5.1951 – Mamerto Urriolagoitia Harriague – prezident; PURS
• 16.5.1951-11.4.1952 – Hugo Ballivián Rojas – předseda vojenské junty; voj.
• 11.4.1952-12.4.1952 – Hernán Siles Zuazo – prozatímní prezident; MNR
• 12.4.1952-16.4.1952 – Hernán Siles Zuazo – úřadující prezident; MNR
• 16.4.1952-6.8.1956 – Ángel Víctor Paz Estenssoro – prezident; MNR
• 6.8.1956-6.8.1960 – Hernán Siles Zuazo – prezident; MNR
• 6.8.1960-4.11.1964 – Ángel Víctor Paz Estenssoro – prezident; MNR
• 4.11.1964-5.11.1964 – Alfredo Ovando Candía – předseda vojenské junty; voj.
• 5.11.1964 – Alfredo Ovando Candía, René Barrientos Ortuño – spolupředsedové vojenské junty; voj.
• 5.11.1964-26.5.1965 – René Barrientos Ortuño – předseda vojenské junty; voj.
• 26.5.1965-4.1.1966 – René Barrientos Ortuño (voj./MPC), Alfredo Ovando Candía (voj.) – spolupředsedové vojenské junty
• 4.1.1966-6.8.1966 – Alfredo Ovando Candía – předseda vojenské junty; voj.
• 6.8.1966-27.4.1969 – René Barrientos Ortuño – prezident; FRB
• 27.4.1969-26.9.1969 – Luis Adolfo Siles Salinas – prezident; PSD-FRB
• 26.9.1969-6.10.1970 – Alfredo Ovando Candía – prezident; voj.
• 6.10.1970-7.10.1970 – Efraín Guachalla Ibáñez, Fernando Sattori Ribera, Alberto Albarracín Crespo – vojenská junta; voj.
• 7.10.1970-21.8.1971 – Juan José Torres González – prezident; voj.
• 21.8.1971-22.8.1971 – Jaime Florentino Mendieta Vargas, Hugo Banzer Suárez, Andrés Selich Chop – junta; voj.
• 22.8.1971-21.7.1978 – Hugo Banzer Suárez – prezident; voj.
• 21.7.1978 – Víctor González Fuentes – předseda vojenské junty; voj.
• 21.7.1978-24.11.1978 – Juan Pereda Asbún – prezident; voj.
• 24.11.1978-8.8.1979 – David Padilla Arancibia – prezident; voj.
• 8.8.1979-1.11.1979 – Wálter Guevara Arze – prezident; MNRA
• 1.11.1979-17.11.1979 – Wálter Guevara Arze – prezident; odštěpenecký; MNRA
• 1.11.1979-16.11.1979 – Alberto Natusch Busch – prezident; voj.
• 17.11.1979-18.7.1980 – Lydia Gueiler Tejadová – úřadující prezidentka; PRIN
• 18.7.1980 – Luis García Meza Tejada, Waldo Bernal Pereira, Ramiro Terrazas Rodríguez – junta velitelů; voj.
• 18.7.1980-4.8.1981 – Luis García Meza Tejada – prezident; voj.
• 4.8.1981-4.9.1981 – Waldo Bernal Pereira, Celso Torrelio Villa, Óscar Jaime Pammo Rodríguez – junta velitelů; voj.
• 4.9.1981-19.7.1982 – Celso Torrelio Villa – prezident; voj.
• 19.7.1982-21.7.1982 – Natalio Morales Mosquera, Óscar Jaime Pammo Rodríguez, Ángel Mariscal Gómez – junta velitelů; voj.
• 21.7.1982-10.10.1982 – Guido Vildoso Calderón – prezident; voj.
• 10.10.1982-6.8.1985 – Hernán Siles Zuazo – prezident; MNRI
• 6.8.1985-6.8.1989 – Víctor Paz Estenssoro – prezident; MNR
• 6.8.1989-6.8.1993 – Jaime Paz Zamora – prezident; MIR
• 6.8.1993-6.8.1997 – Gonzalo Sánchez de Lozada Sánchez Bustamante – prezident; MNR
• 6.8.1997-7.8.2001 – Hugo Banzer Suárez – prezident; ADN
• 1.7.2001-7.8.2001 – Jorge Fernando Quiroga Ramírez – úřadující prezident pro H. Bánzera S.; ADN
• 7.8.2001-6.8.2002 – Jorge Fernando Quiroga Ramírez – prezident; ADN
• 6.8.2002-17.10.2003 – Gonzalo Sánchez de Lozada Sánchez Bustamante – prezident; MNR
• 17.10.2003-9.6.2005 – Carlos Diego Mesa Gisbert – prezident; bezp.
• 9.6.2005-22.1.2006 – Eduardo Rodríguez Veltzé – prezident; bezp.
• od 22.1.2006 – Juan Evo Morales Ayama – prezident; MAS

[editovat] Administrativní členění

Departementy Bolívie

Bolívie se člení na devět departementů/departamentos (v závorce uvedeno hlavní město):

• Departement Beni (Trinidad)
• Departement Chuquisaca (Sucre)
• Departement Cochabamba (Cochabamba)
• Departement La Paz (La Paz)
• Departement Oruro (Oruro)
• Departement Pando (Cobija)
• Departement Potosí (Potosí)
• Departement Santa Cruz (Santa Cruz de la Sierra)
• Departement Tarija (Tarija)

Departementy se dále dělí do 112 provincií (provincias), provincie se ještě člení do mnoha kantonů (cantones) a obcí (municipalidades).

[editovat] Hospodářství

Horníci v Potosí

Bolívie patří k nejchudším a nejméně rozvinutým zemím Jižní Ameriky. Vinou politické nestability země většina jejích obyvatel, a zejména indiánů, dodnes žije ve značné chudobě. Hlavním odvětvím hospodářství je těžba nerostných surovin. Bolívie disponuje nesmírným nerostným bohatstvím včetně rozsáhlých ložisek rud stříbra. Právě ta sem přivábila Španěly, kteří zemi vládli od 16. století až do chvíle, kdy povstala se zbraní v ruce a roku 1825 získala nezávislost. Dále se zde těží antimon, cín, wolfram, ropa, zemní plyn, zinek, olovo, zlato a lithium. Bolívie vyváží hlavně nerosty včetně cínu. Je střediskem rozsáhlého ilegálního obchodu s kokainem.

Prezident Evo Morales znárodnil ropný průmysl i těžbu plynu a cizí těžaře výrazně omezil. V současnosti usilují zejména japonské koncerny (Mitsubishi, Sumimoto) o získání licence na těžbu lithia, jehož se v Bolívii nachází polovina světových zásob a jež se využívá pro výrobu akumulátorů elektromobilů a hybridních motorů. Dozor nad těžbou lithia má státní agentura Comibol a cizince hodlá připustit nanejvýš jako minoritní společníky, raději jako zákazníky. Do konce roku 2009 má být otevřen první bolivijský lithiový důl Río Grande na Salar de Uyuni.^[1]

Hlavní odvětví průmyslu jsou potravinářství a petrochemie. Nejdůležitějšími zemědělskými plodinami jsou kukuřice, rýže, pšenice, ječmen, brambory, maniok, sója, cukrová třtina, banány, citrusy a káva. Živočišná výroba je orientována na chov skot, prasat, ovcí, lam, alpak a drůbeže. Důležitá je produkce surové vlny. Významná je těžba dřeva a sběr kaučuku.

Dopravní síť – silniční i železniční, je rozvinutá především v jižní polovině země. Důležitá je odbočka Panamerické dálnice, pro vývoz je využívaná železnice La Paz – Arica v Chile. Rozvíjí se cestovní ruch (400 000 turistů ročně), nejnavštěvovanější turistickou oblastí je hraniční jezero Titicaca s plovoucími ostrovy, obydlenými lidmi Uros, a největší solná pláň na světě Salar de Uyuni.

[editovat] Obyvatelstvo

Etnické skupiny v Bolívii

Lidé na venkově žijí spíše v malých společenstvích; pěstují jen tolik plodin a chovají jen tolik domácích zvířat, aby uživili své rodiny. Některé ženy zhotovují keramiku nebo tkají látky, aby si něco přivydělaly. Ve městech je většina lidí zaměstnaná v továrnách a žije v tzv. barrios, což jsou čtvrti chatrných domů, jež obklopují městské centrum a neustále se rozrůstají. Hrstka bohatých oproti tomu bydlí v moderních domech či bytech a často vlastní velké pozemky.

Bolívie je zvláštní tím, že více než polovinu jejího obyvatelstva (55 %) tvoří indiáni, zejména Kečuové (30 %) a Ajmarové (25 %). Ostatní lidé jsou převážně smíšeného (35 %) či španělského (7 %) původu. Úředními jazyky jsou španělština, kečujština, ajmarština, guaraníjština a dalších 31 indiánských jazyků – araona, ayoreo, baure, besiro, canichana, cavineño, cayubaba, chácobo, chimán, ese ejja, guarasu'we (pauserna), guarayu, itonama, leco, machineri, mojeño-trinitario, mojeño-ignaciano, more, mosetén, movima, pacawara, reyesano, sirionó, tacana, tapieté, toromona, uru-chipaya, weenhayek, yaminawa, yuki a yuracaré^[2], nejvíce se však používá španělština. Dominujícím náboženstvím je křesťanství (92 % obyvatel jsou římští katolíci).

Seznam aktuálního počasí

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

1. ↑ -rs-. Indiánský monopol na baterky. Týden, únor 2009, čís. 8/2009, s. 53.  
2. ↑ http://www.derechoteca.com/gacetabolivia/decreto-supremo-25894-del-11-septiembre-2000.htm

[editovat] Související články

• Hispanoamerika

[editovat] Externí odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	slovníková definice na Wikislovníku

Vláda a státní správa

• (es) Portál vlády Bolívie
• (es) Prezidentský úřad Bolivijské republiky
• (es) Místopředsednický úřad Bolivijské republiky, Předsednický úřad Národního kongresu
• (es) Soudní moc Bolivijské republiky
• (es) Národní kongres Bolivijské republiky
• (es) Národní volební soud
• (es) Národní statistický ústav
• (es) Politická ústava Bolivijské republiky

Obecné informace

• (cs) Bolívie na webu Ministerstva zahraničních věcí ČR
• (cs) Bolívie na webu zemepis.com

Média

• (es) Agencia Boliviana de Información (ABI)
• (es) Bolivia.com el portal de todos los bolivianos
• (es) Radio En Vivo desde La Paz Bolivia en FmBolivia
• (es) Energy Press
• (es) El Diario – La Paz
• (es) La Razón – La Paz
• (es) La Prensa – La Paz
• (es) La Jornada – La Paz
• (es) El Deber – Santa Cruz
• (es) El Mundo – Santa Cruz
• (es) El Nuevo Día – Santa Cruz
• (es) Los Tiempos – Cochabamba
• (es) La Patria – Oruro
• (es) Correo Del Sur – Sucre
• (es) El País – Tarija
• (es) Nuevo Sur – Tarija
• (es) El Potosí – Potosí
• (es) La Palabra del Beni – Beni

z • d • e Státy a území v Jižní Americe Nezávislé státy Argentina • Bolívie • Brazílie • Ekvádor • Guyana • Chile • Kolumbie • Paraguay • Peru • Surinam • Uruguay • Venezuela Teritoria, kolonie a zámořská území Falklandy (GB) • Francouzská Guyana (F) • Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy (GB)