Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto článku mohou být specifikovány na diskusní stránce.
| Borotín | |
|---|---|
 |
|
|
vlajka |
|
| status: | městys |
| NUTS 5 (obec): | CZ0317 552101 |
| kraj (NUTS 3): | Jihočeský (CZ031) |
| okres (NUTS 4): | Tábor (CZ0317) |
| obec s rozšířenou působností: | Tábor |
| pověřená obec: | |
| historická země: | Čechy |
| katastrální výměra: | 26,25 km² |
| počet obyvatel: | 541 (28. 8. 2006) |
| zeměpisná šířka: | 49° 30’ 11’’ |
| zeměpisná délka: | 14° 36’ 50’’ |
| nadmořská výška: | 520 m |
| PSČ: | 391 35 |
| zákl. sídelní jednotky: | 9 |
| části obce: | 11 |
| katastrální území: | 4 |
| adresa úřadu městyse: | Borotín 57 391 35 Borotín u Tábora |
| starosta / starostka: | Ing. Antonín Brož |
| Oficiální web: http://www.borotin.cz E-mail: obec.borotin@tiscali.cz |
|
 |
|
Borotín je městys se zříceninou hradu v okrese Tábor, v Jihočeském kraji, necelých 11 km ssz. od Tábora. V roce 2006 měl 541 obyvatel.
Obsah |
Zakladatelem obce byl rod zemanů Vítkovců, kteří se původně psali z Borotína a později z Landštejna. Někdy kolem roku 1356 postavil vladyka Mikuláš z Borotína (též v některých pramenech uváděn jako Mikuláš Borota), na místě tvrz. Jeho vnuk, Vítek z Landštejna, přestavěl tvrz na gotický hrad. Jeho potomci, Jan z Landštejna a Heřman z Landštejna, se stali stoupenci učení Jana Husa. Přičiněním tohoto šlechtického rodu, byla ves Borotín - z mohutným a opevněným hradem - od roku 1422 baštou husitů. Heřman byl na pražském sněmu v roce 1423 zvolen do sboru zemských správců. V roce 1426 se stal jeho nástupce Mikuláš jedním z vedoucích husitských hejtmanů, ale roku 1434 přešel do katolického tábora. Za tuto údajnou zradu oblehlo husitské vojsko, pod vedením Ondřeje Prokopa zvaného "Holý" , hrad. Obec Borotín husité vydrancovali, pobořili a vypálili.
V držení obce a hradu Borotín se vystřídala celá řada šlechtických rodů: Jan Malovec z Pacova (1446), Kateřina Malovcová z Pacova (1488), Oldřich Malovec z Pacova (1556), Pavel Malovec z Pacova (1602), Kryštof Vojkovský z Milhostic (1613), Adam Šťastný z Kvasejovic (1618), Polyxena z Lobkovic (1623) a Jan Nádherný z Borutína (1829).
Od 10. října 2006 byl obci vrácen status městyse.[1]
Zřícenina hradu Borotín, zvaného Starý zámek, má své vlastní dějiny.
Ojedinělá tvrzení, že husité hrad v roce 1434 dobyli a zbořili, jsou mystifikacemi a nezakládají se na historických skutečnostech.
Kryštov Vojkovský z Milhostic měl tři syny, kteří se v letech 1618 - 1620 zúčastnili stavovského povstání. Císařští vojáci (Katolická liga) jim proto vyplenili a vypálili hrad i dvůr. Vypálený a zdevastovaný hrad, jenž se tehdy nazýval „Starý zámek“, byl ponechán svému osudu. V roce 1840 nechal Jan Nádherný z Borutína dodatečně část hradní zříceniny zbourat a kameny použil k obnově blízkého statku, který původně ke „Starému zámku“ patřil. Dnes, (2006), se nachází tato část obce Borotína ve velmi zuboženém stavu. Zřícenina hradu stojí na skalnatém návrší, východně od obce Borotín. Na jižní straně „Starého zámku“ je doposud rybník, který tvořil jeho přirozenou ochranu. Z bývalého hradu se zachoval zbytek válcové věže a přilehlého gotického paláce. Gotický palác měl klenuté přízemí. Z vnitřního opevnění „Starého zámku“ zůstal jen zbytek vysunuté hranolové věže. V letech 1980 - 1982 došlo k zakonzervování zdiva zbytku zříceniny „Starý zámek“.
Pramáti rodu Borotínů (Berta Vítkovcová z Borotína) se těžce prohřešila proti cti rodu (byla nymfomankou) a následkem toho jí stihla krutá kletba: Po své smrti musela nahá bloudit hradem a jeho okolím tak dlouho, dokud nevymře její poslední potomek. Světoznámý rakouský divadelní dramatik, Franz Grillparzer (1791 - 1872), použil tuto legendu pro svoji divadelní inscenaci ve Vídni pod stejným názvem „Pramáti“ (Die Ahnfrau). Vítkovcové z Landštejna (předtím „z Borotína“), vymírají Mikulášem z Landštejna (v legendě a v divadelní inscenaci Franze Grillparzera vystupuje jako „Jaromír z Borotína“ - tedy osoba historicky neexistující). Tento poslední člen rodu byl 1460 omylem zavražděn v lese nedaleko Bejšova. Legenda končí slovy: „Teprve nyní smrtí posledního Borotína byla kletba z pramáti sňata, takže se mohla uložit do rakve k věčnému spánku“.[2]
V Novém Kostelci měli krásný zvon. Občané Tábora jim ho záviděli a jednoho dne ho ukradli z věže a pověsili do kostela v Táboře. Zvon však v noci ulétl z kostela, ale když se snažil vrátit do své věže, špatně se zavěsil a spadl do studánky. Ráno tam žena prala prádlo a to se jí chytilo za zvon. Žena zaklela a zvon se navždy utopil.[3]
