Bráhmí
Bráhmí je písmo používané v Indii nejméně od vlády krále Ašóky (273 až 232 př. n. l.), jehož nápisy jsou z větší části vytesány právě v bráhmí, z menší pak v písmu kháróšthí.[1] Předpokládá se, že bráhmí vzniklo ještě pár set let před Ašókou, ale písemné památky z této doby se nedochovaly. Z bráhmí se postupně vyvinula většina dnes používaných indických písem, s výjimkou písem založených na persko-arabské abecedě. Znalost samotného bráhmí postupně upadala, a když v polovině 14. století dillíský sultán objevil dva Ašókovy sloupy, nenašel mezi indickými učenci nikoho, kdo by dokázal nápisy na nich přečíst. Rozluštil ho znovu až v roce 1837 Angličan James Prinsep.
Ašókovy nápisy byly psány většinou středoindickými hovorovými dialekty, nazývanými prákrty. Písmo původně zachycovalo 32 souhlásek a 5 samohlásek Později bylo upraveno pro zápis sanskrtu přidáním znaků pro dvojhlásky „ai“ a „au“.
Vývoj od písma bráhmí k dnešním písmům postupoval ve dvou větvích, severoindické (kušánské bráhmí) a jihoindické. Jižní písma se začala oddělovat už v 5. století. Patří k nim i dnes již nepoužívané písmo grantha, které sloužilo na jihu především pro zápis sanskrtu. V jižní variantě se postupně většina tvarů zakulacuje, což je dobře vidět např. na dnešním telugském, kannadském nebo sinhálském písmu. Jakási patka, kterou se zakončuje v horní části většina telugských nebo kannadských písmen, přerostla v severní větvi do souvislé čáry, jako by všechna písmena byla zavěšena na jedné lince. Tak vypadá písmo dévanágarí i příbuzná písma gurmukhí a bengálské písmo.
Kód písma bráhmí podle standardu ISO 15924 je Brah.
[editovat] Reference
- ↑ Béla Kéki: 5000 let písma. 152 pp. Mladá fronta, Praha, 1984. Str. 74-79.