Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Tento článek z oblasti historie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Západoukrajinské město Lvov, které střídavě patřilo pod několik mocností (Polsko, Habsburská monarchie, Sovětský svaz, Ukrajina), má než 700 let dlouhou historii.
Území dnešního města bylo osídleno nejpozději v 5. století. V 9. století sem zasahovalo území Velkomoravské říše. V 10. století se území střídavě patřilo Polskému království a Kyjevské Rusi.
Lvov byl založen v polovině 13. století knížetem Danilem Romanovičem Haličským (někdy také uváděno jméno Daniel) a byl pojmenován podle jeho syna Lva. Po dobytí polským králem Kazimírem Velikým v roce 1349 bylo město zničeno, takže muselo být znovu založeno kousek stranou. V roce 1356 dostal Lvov městská práva podle západoevropského stylu. Měšťany byli zejména Němci, kteří také město nazývali německy Lemberg (latinsky Leopolis). V 15. a 16. století se Lvov rozvíjel obchodně, řemeslnicky, architektonicky, kulturně. Město bylo mnohonáboženské, římské katolictví, pravoslaví, arménská církev a židovské obce.
Během válek v polovině 17. století Lvov nebyl dobyt a zničen, na rozdíl od Varšavy, Krakova a tehdy též polského Vilna (nyní litevský Vilnius). V roce 1648 vydržel obléhání Kozáků Bohdana Chmelnického, kterým pomáhali Tataři i obléhání Kozáků s moskevskými vojsky v roce 1655. Celopolská hospodářská krize druhé poloviny 17. století však neblaze ovlivnila i situaci ve Lvově. Lvov byl vyrabován teprve Švédy v roce 1704.
Po prvním dělení Polska v roce 1772 připadl Lvov Rakousku. Rakušané zpočátku pronásledovali Poláky a podporovali Němce, ale lvovští Němci byli polskými vlastenci a polonizovali se. Podobně se stávalo i s rakouskými úředníky, kteří se byli posíláni, takže se polskost Lvova spíš posilovala. V roce 1867 obdržela Halič od vídeňské vlády rozsáhlou autonomii a Lvov se stal hlavním městem tohoto správního celku. Ve městě působil sněm provincie, vláda a školní rada. Ve všech institucích byla zavedena polština.
V roce 1914 obsadili Lvov Rusové, ale v roce 1915 se vrátili Rakušané. Ke konci 1. světové války byl cítit blízký rozpad Rakouska-Uherska a Poláci i Ukrajinci se připravovali na střetnutí o město a celou východní Halič.
Po obnovení polského státu v roce 1918 se rozpoutaly boje o Lvov. Ve městě tehdy žilo asi 250 tisíc lidí, z toho 50 % bylo Poláků, 30 % Židů, 15 % Ukrajinců a zbytek byli zejména Němci a Arméni. Ve městě dominovala polská kultura, ale okolní vsi byly skoro výlučně ukrajinské, což vedlo k tomu, že Ukrajinci chtěli nad Lvovem převzít kontrolu, kdežto Poláci ho zoufale bránili. Poláci si v roce 1918 neuměli představit Polsko bez tohoto města, proto na obranu města přijeli jako jedni z prvních i oddíly z Poznaně, která leží daleko na západě. Žádná mírová jednání pod patronátem mocností nevedla k řešení nebo spravedlivému rozdělení. Na území Ukrajiny bojovaly Rudá armáda, vojska bílých a Poláci. Rudá armáda dobyla Kyjev a v polovině roku 1919 byla celá Halič v polských rukou. Ukrajinci přestali věřit, že se jim podaří vytvořit nezávislou Ukrajinu, takže všechno měl rozhodnout výsledek války mezi Polskem a bolševickým Ruskem. V roce 1920 sovětská ofenzíva uvízla na předpolí Varšavy a Lvova, kde obránci zastavili nápor slavné jezdecké armády Buďonného (bolševickým komisařem na tomto úseku byl Josef Stalin). Svázání značných sovětských sil u Lvova pomohlo polské protiofenzívě na vojska Tuchačevského u Varšavy. V roce 1921 obě strany uzavřely mír v Rize, kde byla též rozhodnuta hranice mezi oběma státy a Lvov se ocitl v obnoveném Polsku.
Poláci tvrdili, že Haličská Rus (Červená Rus) byla už od doby polského krále Kazimíra Velikého (vládl v letech 1333-1370) součástí polského království, takže proto by měla patřit Polské republice. Ukrajinci zase brali rozdělení Ukrajiny mezi Polsko a sovětské Rusko, tak jako bylo rozebráno Polsko koncem 18. století mezi Prusko, Rusko a Rakousko. Rusíni se často považovali za „Poláky rusínského či ruského původu“ a byli s to být loajální vůči Polsku, pokud jejich kultura zůstane zachována (a proto je Ukrajinci nenáviděli jako „odpadlíky“).
V září 1939 si Třetí říše a Sovětský svaz na základě paktu Ribbentrop-Molotov rozdělili Polsko, z pohledu Ukrajiny však nastalo sjednocení jejich země. Během první fáze 2. světové války, ještě před válkou německo-sovětskou, část Poláků utekla na západ pod německou okupaci, část byla deportována do hloubi SSSR (Sibiř, Kazachstán…), část vyvražděna Ukrajinci (zejména Ukrajinskou povstaleckou armádou, UPA). Zbytek byl vysídlen v roce 1945 v rámci „výměny obyvatelstva“ do Polska a z Polska zas přešli do SSSR Rusíni a Ukrajinci. Tím skončila 600letá polská přítomnost ve Lvově.
Od roku 1991 je město součástní nezávislé ukrajinské republiky a vedle Kyjeva hlavním centrem ukrajinské kultury. V roce 2004 byl Lvov jedním z epicenter Oranžové revoluce.
 Pomník krále Jana III. Sobieského, který byl po druhé světové válce přenesen do Gdaňska (pohlednice z roku 1916) |
 Budova Haličského sněmu ve Lvově (Sejm Galicyjski) |
 Ossolineum ve Lvově |
 Průmyslové muzeum ve Lvově (Muzeum Przemysłu) |
 Lvovské vysoké učení technické (Politechnika Lwowska) |
 Velké divadlo ve Lvově (Teatr Wielki) |