Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Tento článek popisuje dějiny Slovinska.
Obsah |
Středozemní oblast, kam řadíme i území Slovinska, byla osídlena zemědělskými kmeny již v 5. tisíciletí př. n. l. První ucelenější informace o životě v této oblasti pocházejí z období rozkvětu Římské říše (2. a 1. století př. n. l.), pod kterou v této době spadá i území dnešního Slovinska. Římané tuto oblast postupně osídlují od pobřeží směrem do vnitrozemí, na sever, na východ, kde zakládají své vojenské osady. Z tohoto období pochází celá řada významných sídel (např. Zemono - rozlehlý vojenský tábor ve Vipavské dolině a vojenský tábor, později osada Emona na jihovýchodě dnešního hlavního města Lublaně). Na území dnešního slovinského pobřeží, v blízkosti Sečovlje, byly jedny z nejrozsáhlejších salin, které zásobovaly solí velkou část Římské říše, dokonce větší část produkce končila přímo v Římě. Společně s úpadkem Římské říše v 3. a 4. století dochází i k snižování významu a vlivu Římské říše na území Slovinska, až k definitivnímu opuštění římských osad v průběhu 4. a 5. století.
Kolem roku 550, v rámci 2. vlny stěhování národů se předkové Slovinců posouvají přes Moravu k Dolním Rakousům a společně s předky Čechů osídlují od Čech přes Rakousko, Maďarsko až po jih dnešního Slovinska. Na tomto osídlovaném území, především v jeho západní části, pak dochází k častým střetům nejprve s Bavory a později s Avary přicházejícími od východu. Po porážce Bavorů v roce 593 a útoku na Istrii v roce 598 se Slovanům otevírá možnost postupu jak na východ tak na západ. V tomto období také vznikají předpoklady pro vznik státních celků. Prvním je Sámova říše (628-658), kmenový svaz, ke které se kolem roku 626 připojují i "Slovinci" žijící na horní a dolní Drávě. Po zániku Sámovy říše kmeny západních Slovanů vytvářejí útvar spolu se slovanským vévodstvím Karantánským, s centrem v současných rakouských Korutanech (Gosposvetsko polje). V 8. století sílí vliv Franské říše. Frankové postupují směrem na východ, podmaňují si Bavory a kolem roku 750 se dostávají na slovinské území. S jejich příchodem se slovinské území dostává do sféry západního vlivu. Začíná probíhat proces feudalizace, zavádí se lenní řád. Své místo si buduje a upevňuje západokřesťanská církev. V roce 811 je území Karantánců rozděleno na dvě centra na úrovni arcibiskupství: salcburské a akvilejské. Slované jsou pokřtěni a pozvolna ztrácejí svou nezávislost. V průběhu 8. a 9. století Frankové postupně ovládají všechna teritoria Slovinců. Po neúspěšném povstání proti franské nadvládě, které vede Ludovit Posávský, dochází k odstranění domácích knížat a kosezů [1] a na jejich místa se dostávají přívrženci Franské říše, především bavorští šlechtici. Slovinsko tak ztrácí svou privilegovanou vrstvu, která by mohla vybudovat podmínky pro státotvorné uspořádání. Sociální těžiště se přenáší na neprivilegované vrstvy.
V souvislosti s rostoucím vlivem křesťanství je jazyk nižších vrstev, Slovinců stále více užíván pro účely náboženské. Na objednávku biskupa Abraháma vznikají Frizinské památky (Brižinski spomeniki), které sloužily jako liturgická pomůcka. Pojmenovány jsou podle místa nalezení v bavorském Freizingu a doba jejich vzniku se datuje někde na přelomu 10. a 11. století. Jedná se o nejstarší slovanský text psaný latinkou, karolinskou minuskulou. Tyto památky obsahují tři slovinské texty: vzorec všeobecné zpovědi, krátké kázání o hříchu, pokání a zpovědní modlitbu. Přibližně ve stejné době dochází k rozpadu Karantánie. Vznikají nové státy, něco jako markrabství (Podrávsaké markrabství - okolí Ptuje, Kraňské markrabství, Istrijské markrabství). V čele těchto celků jsou hrabata či markrabata podřízená vyšší autoritě (císař apod.). V 11. až 12. století se formují základní slovinské jednotky vzniklé spojením menších územních celků: Kraňsko, Korutany a Štýrsko, které zůstávají stabilizované až roku roku 1918. V této době je tedy slovinské teritorium v rukou cizích šlechtických rodů, jako jsou např. Babenberkové, kteří vládnou ve Štýrskou až do roku 1246. Na scénu vstupuje český král Přemysl Otakar II., který vládne od roku 1253 do roku 1278, v roce 1251 získává Štýrsko a nato v roce 1270 připojuje ke svému panství i Korutany a Kraňsko. Zde se podruhé potkávají Češi a Slovinci v rámci jednoho státního útvaru (prvním byla Sámova Franská říše).
O slovinské území jeví značný zájem i právě expandující rod Habsburků. V roce 1278 přemyslovské državy v alpských zemích získává Rudolf Habsburský. Habsburkové se stávají rozhodující panovnickou dynastií a postupně povyšují slovinské země na vévodství a začleňují je do starorakouského prostředí. O podobný proces jako Habsburkové se pokoušejí v první polovině 14. století i Celjská hrabata (šlechtický titul jim udělil Karel IV.). V roce 1333 získávají Celje, které se stává jejich rezidencí. V průběhu 14. a 15. století je tento rod na vzestupu, získává různá léna v Kraňsku, Korutanech, Přímoří, což vážně narušuje soudržnost Habsburků. V roce 1341 se hrabata z Celje stávají nejmocnějším rodem ve slovinských zemích. Roku 1355 Habsburkové pod svou vládu Lucemburků (Herman II. Celjský zachránil život Zikmunda Lucemburského v bitvě u Niko pole). Se smrtí Zikmunda v roce 1437 Celjská hrabata tuto podporu ztrácí. Ulrik II. Celjský se účastní expanze do Uher, vstupuje do zápasu o uherský trůn, dostává se do sporu s Janem Ungadym, což Ulrika II. stojí život. Roku 1456 tak Celjská hrabata vymírají po meči a jejich državy ve slovinských zemích získávají Habsburkové. Smrtí posledního z Celjských hrabat se ze slovinského prostoru ztrácí zastoupení domácí šlechty a tím i zásadní možnost ovlivnění politické situace ve prospěch slovinského etnika, které tvoří převážně poddaní a částečně nižší šlechta bez většího politického vlivu. Opakuje se stejná situace jako v 9. století (ztráta privilegované vrstvy). O významu Celjských hrabat z hlediska slovinské historie svědčí i současný státní znak Republiky Slovinsko, na kterém je, mimo jiné, i symbol Celjských hrabat - tři hvězdičky.
Podíváme-li se na hlavní středověké slovinské země Kraňsko, Štýrsko a Korunaty z hlediska etnického osídlení, jednoznačnou převahu zde má etnikum slovinské, tvořené, jak již bylo výše zmíněno, poddanými a v menší míře nižší šlechtou. Tento stav trvá až do 18. století, do vytvoření měšťanstva.
Vrstva poddaných je, stejně jako v českých zemích, nesvobodná, má povinnost roboty (tlaka). Panství je organizováno na stejném principu, jaký známe z českých zemí té doby. V čele stojí hejtman (oskrbnik) a příslušný aparát: písař (grajski pisar) a úřednictvo (valpet). Vesnickou samosprávu zastupuje rychtář (župan). Soudní pravomoc si udržuje vrchnost, až na výjimku práva hrdelního, které je vyhrazeno panovníkovi. Ve 13. století dochází k oživení městského života. V té době je založena většina nových slovinských měst, která vznikají převážně na obchodní cestě Vídeň - Terst - Benátky [2]. Struktura obyvatelstva ve městech je národnostně pestrá. Obchodníci jsou Němci nebo Italové (v Přímoří). Řemeslnictvo a nižší vrstvy tvoří Němci a Slovinci. Ve finanční sféře dominují Židé. Úředním jazykem je němčina. V čele města stojí rychtář - městský soudce (mestni sodnik), zpočátku jmenován pánem, později volen měšťany. V přímořských městech rozhoduje právo italské.
Během 12. a 15. století dochází k odcizení velkého území, slovinské teritorium se zmenšuje, což má neblahý dopad na kulturu. Kulturní centra, jako je Gosposvetsko polje, zůstávají za hranicemi a území, která zůstávají slovinská, se ocitají bez center kulturního života. Na nižší úrovní úlohu střediska kultury pak přebírají kláštery (působí zde 11 řádů, celkem cca 35 klášterů), kde dochází ke slovenizaci jejich obyvatel, jež se stávají nositeli domácí kultury a vzdělání. Zde také vznikají písemné památky z tohoto období, psané latinsky. Ve druhé polovině 14. století a v 15. století se začíná v klášterních rukopisech uplatňovat i slovinština. Slovinské texty například nalezneme ve Styčenském rukopise (Stični rokopis), jehož autorem je pravděpodobně Čech (katolík), který se sem uchýlil z husitských Čech. Jinak se slovinština prosazuje hlavně v běžném hovoru. Německý jazyk však stále zůstává jazykem vyšších vrstev, v psaném projevu vytlačuje latinu (s výjimkou italských území). Od 14. století vznikají populární, německy psané kroniky, jako jsou Štýrská rýmovaná kronika Jakoba Unresta, nebo anonymní Celjská kronika (oslava Celjských hrabat).
Rokem 1500 ve slovinských zemích končí kolonizace, plánované stěhování větších skupin obyvatelstva na dosud neosídlení území. V této době je vytvořena slovinská etnická hranice, která se do dnešního dne téměř nezměnila. Na území cca 24 000 km² v 15. a 16. století žijí vedle cizorodého německého obyvatelstva a šlechty převážně Slovinci, maximální počet obyvatel dosahoval půl miliónu.
V 15. a 16. století se ve slovinských zemích rozvíjí raný kapitalismus. Kapitalistická výroba se nejvíce uplatnila v železářství a těžbě rud. Nejbohatší obchodníci se stávají majiteli železných hutí [3]. Některé společnosti, především ty, které pracovaly pro vojenské potřeby (slévárna děl v Celje, sklárna v Lublani) se rozvinuly v manufakturní výrobu. Investory byli převážně cizinci z jižního Německa (s výjimkou Klagenfurtu a Terstu). Jejich vliv významně narůstá po vyhnání Židů z vnitřních rakouských zemí. V důsledku strachu před zvyšujícím se vlivem cizí konkurence domácí měšťanstvo (jde obzvláště o řemeslníky s menším kapitálem) zakládá cechy a tím utvrzuje feudální smýšlení. Protože zemědělci byli soběstační, většinu zákazníků řemeslníků tvoří měšťané a panstvo. Cechy tak začínají omezovat počet mistrů a požadují delší výuční dobu. Jednotlivá města mezi sebou bojují za svá obchodní práva (např. válka o víno mezi Mariborem a Ptujem).
Hospodářský rozvoj má velký vliv také na život na venkově. Zemský pán potřebuje více peněz, aby udržel svou životní úroveň, neboť mu konkurují bohatší měšťané (nižšího stavu). Proto správce požaduje od svých poddaných peněžní daň. Z toho důvodu jsou poddaní přinuceni začít prodávat své produkty v nejbližším městě, nebo i dále. V prvním případě se stávají konkurencí pro měšťany, kteří volají po omezení obchodování se zemědělskými produkty, v druhém případě se pak poddaní čím dál tím více vymaňují z vlivu zemského pána. Spor měst a venkova o omezení obchodu se zemědělskými produkty končí smlouvou mezi šlechtou a městy (Kraňsko 1492). Podle této smlouvy dochází k jistým omezením zemědělského řemesla a obchodu v okolí měst a tržišť, jinak je však zemědělský obchod obchodem svobodným. Někteří poddaní opouští zemědělství a odchází za prací do hutních společností nebo věnují domácímu řemeslu. Postavení poddaných se dále zhoršuje vlivem vpádů Turků [4], které jsou důvodem dalšího zvyšování daní. Kromě finančních povinností má poddaný povinnost zúčastnit se výstavby městských opevnění a navíc si zajistit svou obranu výstavbou táborů.
Všechny tyto výše uvedené vnitřní i vnější důvody zhoršení postavení poddaných vedly k selským povstáním. Poddaní požadují návrat "starého práva" a rovnoprávné zapojení do hospodářského života, řemesla a obchodu. Nejvýznamnější selská povstání ve slovinských zemích byla: první korutanské povstání roku 1478, namířené proti zvyšování daní, povstalci byli poražení Turky. Druhé slovinské povstání (Kraňsko, Štýrsko a Korutany), za vlády Maxmiliána II. roku 1573, kromě sociálních požadavků se objevují i požadavky politické, povstání bylo potlačeno šlechtou. Společenské problémy tehdejší doby se projevují i ve sporech mezi katolíky a protestanty. Na nesoulad církevní organizace poukazuje nejenom obyčejný lid, ale i sama šlechta. Ze západu, převážně z německých zemí, začínají pronikat myšlenky reformace. První reformační myšlenky pronikly ke Slovincům prostřednictvím husitských exulantů a hlaholských překladů husitských traktátů. Vlastní reformace souvisí však až s Lutherovým učením. První ohnisko tohoto protikatolického hnutí na slovinském území představuje biskup Bonoma v Terstu roku 1523. Hlavními nositeli církevní reformy byli vedle zapálených duchovních především studenti (mezi rokem 1517 a 1600 dvě třetiny studentů studovaly na německých univerzitách) a přistěhovalci (horníci, vojáci a obchodníci).
Rozeznáváme dva směry slovinské reformace: první šlechticko-měšťanský směr (hlavní představitel Primož Trubar) a druhý selsko-plebejský směr, který kromě církevní reformy požaduje také reformu společenského uspořádání. Pro dějiny Slovinska má období reformace velký význam ve třech oblastech: jazyka, literatury a národní otázky. V druhé polovině 16. století je vydáno na padesát slovinských knih. Slovinský jazyk se prosazuje jako jazyk bohoslužby a v neposlední řadě se do tohoto období datují počátky spisovné slovinštiny [5]. Pro kulturní vývoj slovinského národa nelze opominout velký význam Trubarova rozhodnutí pro užívání latinky pro samostatný slovinský jazyk, osamostatněný od chorvatštiny. Primož Trubar jako první požaduje, aby se ve školách vyučovala slovinština a slovinský katechismus.
Současně s vrcholením protestantismu nastupuje období katolické protireformace. Ústřední postavou je nový císař Ferdinand II. Hlavní oporou mu je jezuitský řád (1586, Univerzita ve Štýrském Hradci) a vedení matričních knih, které zaručovaly lepší přehled o věřících. V čele rekatolizace ve Slovinsku stáli biskupové Martin Brenner a Tomaž Hren. Myšlenky protestantismu jsou úspěšně vymýceny nejprve ve městech. Do roku 1628 se ke katolické církvi vrací i většina šlechtického stavu. Ostatní jsou přinuceni k eemigraci.
Dalším význačným obdobím pro dějiny slovinských zemí je období vlády Marie Terezie (od roku 1740) a posléze Josefa II. (1780 - 1790), známé jako období reforem (reforma státní správy, daňového systému, vojska, patent o náboženské toleranci a zrušení nevolnictví). Reorganizace školství má na jedné straně napravit nevzdělanost a být alternativou církve, na straně druhé má napomoci absolutismu, nasměrovat všechny poddané na stejné myšlení. Na nejnižší úrovni školství, v tzv. triviálních školách se uplatňuje slovinština jako vyučovací jazyk. Ve městech jsou hlavní školy, kde se vyučuje německy. Na gymnáziích, která jsou do této doby výhradně v rukou církve (jezuitský a františkánský řád) se objevují řadoví učitelé a kromě latiny je zaváděna němčina. Josef II. potlačuje moc církve a roku 1781 vyhlašuje toleranční patent (platí pouze pro vybrané církve: katolická, pravoslavná, aušpurská, helvétská). Omezuje pravomoce šlechtických stavů a do státního aparátu se dostává větší počet představitelů nižší šlechty a měšťanstva. V neposlední řadě spojuje jednotlivé územní celky do větších územních jednotek. Tyto reformy umožnily pronikání osvícenských myšlenek, jejichž nositeli jsou zpočátku převážně příslušníci nižšího duchovenstva. Na rozdíl od svých předchůdců nevěnují pozornost jen náboženské literatuře, ale i literatuře určené pro potřeby širokých vrstev [6]. Přes všechny reformy převládá v Rakousku stále ještě feudalismus. Rakousko je na cestě k modernímu měšťanskému státu.
Koncem 18. století v Evropě sílí strach před liberálními myšlenkami francouzské revoluce. V roce 1790 nastupuje na trůn Leopold II., a tím končí období reforem. V roce 1792 ho v čele monarchie střídá František I., který zavádí tvrdý policejní aparát. Je zřízena cenzura a opět se posiluje moc státního aparátu. Ve Slovinsku sílí strach a odpor proti německému vlivu (germanizaci). Představitelé národního hnutí se rekrutují z řad řídké inteligence a měšťanů. Obrozenci omezují svou činnost hlavně na pozdvihnutí domácího jazyka a literatury.
Období mezi rokem 1809 a rokem 1813 se nazývá obdobím Napoleonových Ilyrských provincií. Ač mají krátkého trvání, jde o jeden z mezníků slovinské historie. Napoleon Bonaparte přináší myšlenky nového společenského uspořádání (heslo: volnost, rovnost, bratrství) a zavádí je i na obsazeném území Habsburské monarchie. Slovinština vyrůstá právě na základě zkušenosti z Ilyrských provincií (Slovinsko je jedním z mála států, kde je mimo Francii Napoleon oslavován - socha Napoleona v Lublani).
V roce 1813 Rakousko obsazuje Ilyrské provincie a přebírá vládu. V letech 1814 a 1815 probíhá Vídeňský kongres, který navrací staré feudály na trůn. V Rakousku je vybudována hustá policejní síť, brojí se proti jakýmkoli náznakům národních kvasů, liberálních myšlenek. Hlavní postavou tohoto období je kníže Metternich. Hlavní oporou absolutismu je šlechta, vojsko a církev. Rakousko zavádí politiku nedůvěry a nenávisti mezi jednotlivými národy monarchie. Je vyvíjen tlak na povinné vzdělání obyvatelstva z důvodu rozvoje průmyslu a státu, avšak na druhé straně je potřeba udržet lid v poslušné nevědomosti. Opět se zavádí triviální systém škol. Časopisy a noviny vychází pouze v němčině. Pokusy o slovinské noviny ztroskotaly na cenzuře. Vyhlášky jsou psány slovinsky, ale oficiálním jazykem je němčina a italština.
V 30. letech 19. století se jako obrana proti sílící germanizaci šíří myšlenky charvátského ilyrizmu, jehož základem je Kollárova teorie čtyř slovanských národů (ruský, polský, český, ilyrský = jihoslovanský). Toto hnutí postupně nabývá podoby politického hnutí. Ústřední myšlenkou je spojení Slovanů v rámci monarchie a společné prosazování politických požadavků. Pro Slovince by to znamenalo vzdát se slovinského jazyka, což u části slovinské inteligence naráží na velký odpor. Sílící národní hnutí jednotlivých národů habsburské monarchie vrcholí revolučním rokem 1848. Revoluční bouře se nevyhýbají ani slovinskému území. V Lublani se konají manifestace, kde dochází k ničení budov rakouské správy. Slovinci se deklarují jako jeden národ a volají po stejných právech v rámci monarchie jako mají Němci. Požadují vytvoření slovinského království v rámci Rakousko-Uherska a na území s převahou slovinského obyvatelstva má být úředním jazykem slovinština. Matija Majar Zilský dokonce zveřejňuje mapu Slovinského království na základě etnických hranic. Z tohoto ideového programu, nazývaného „Slovenija“ se nakonec nic nerealizuje, ale tyto myšlenky jsou velice nosné a do jisté míry se realizují po první světové válce v rámci Jugoslávie.
V době Bachova absolutismu se v 60. letech formuje slovinský politický život, proti sobě stojí konzervativní staroslovinci (představitel Bleiweis) a liberální mladoslovinci (představitel Levstik). Po překonání rozporů se v roce 1867 sdružují pod společným politickým programem, který slaví ve volbách do zemského sněmu velký úspěch. Dále vzniká řada různých kulturnich organizací, sportovních spolků (Slovenska matica, Južni Sokol - po vzoru českého Sokola), rozvíjí se čítírenské hnutí (základna slovinské inteligence).
I přes větší politickou svobodu, obzvláště po nastoupení dualismu, stále pokračuje hospodářský a národní útlak neněmeckých národů v rámci monarchie. Do popředí se znovu dostávají myšlenky ilyrismu, ale i austroslavismu [7] a panslavismu [8].
Na přelomu 19. a 20. století se vytváří dva tábory (Trojspolek - Německo, Rakousko a Itálie a státy Dohody Anglie, Francie a Rusko). Ve Slovinsku té doby se tvoří slovinský finanční kapitál, kapitalismus proniká na venkov, to je spojeno s růstem proletariátu a počátkem nového třídního boje. Vládnoucí německá vrstva nejenže Slovincům nedává právo na užívání slovinské jazyka ve školách a na úřadech, ale snaží se o odnárodňování slovinského území [9]. Na obranu Slovinci zakládají Společnost Cyrila a Metoděje. V čele politického života stojí klerikální strana, v roce 1905 přejmenovaná na Slovinskou stranu lidovou, pod vedením extrémisty, advokáta Ivana Šusterčiče. Dělnickou třídu zastupuje Jihoslovanská sociálně-demokratická strana (založena v roce 1896). Mladí reprezentanti obou slovinských buržoazních stran (klerikální a liberální) se pokoušejí o oživení zkostnatělé politiky. U klerikálů jde o začleňování myšlenek křesťanského socialismu, v rámci liberálů pak o myšlenky obrozenství.
Ještě před vypuknutím první světové války se vídeňský dvůr snaží zachránit národnostně rozdrobené Rakousko-Uhersko návrhem trializmu, což je svaz tří zemí - Rakouska, Uherska a státu rakouských Jihoslovanů. Za první světové války Slovinci bojují, stejně jako Češi, v armádě Rakouska-Uherska. Slovinci jsou v těžké situaci. Nejenže si válku nepřejí, ale ani z ní nemohou nic získat. Naopak v případě vítězství Trojspolku hrozí rozdrobení slovinského uzemí. Nejvíce Slovinců bojovalo ve třetí divizi se sídlem ve Štýrském Hradci (Grazu). Zpočátku slovinské pluky bojují na ruské frontě a na jaře 1915 jsou přesunuty na Sočskou frontu, o které se mluví, jako o jedné z nejkrutějších front této války (poziční válka vysoko v horách - dnes je této frontě věnováno muzeum v Kobaridu, kde je jedna místnost věnována českým vojákům). Z těchto pluků byla sestavena nová slovinská armáda, která bojovala s Rakušany o severní hranici Slovinska. V roce 1920 byly pluky začleněny do armády Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V říjnu 1918 byla vyhlášena nezávislost Slovinska na území bývalé rakouské monarchie a v prosinci vzniká Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v čele se srbskou dynastií Karadjordevičů.
Ve dvacátých letech se projevuje značná politická nestabilita, způsobená rozdílným politickým a hospodářským vývojem jednotlivých států. Propukají spory mezi Srby a Chorvaty. Slovinsko stojí v podstatě po celé meziválečné v období stranou. V roce 1929 slovinský katolický politik Anton Korošec vytváří dočasnou vládu (radikálové, demokraté a klerikálové) - snaha o vytvoření trojfederace. Král Alexandr rozpouští parlament a nastoluje osobní diktaturu. Název státu se mění na Království Jugoslávie. V roce 1934 Alexandr umírá následkem atentátu ve Francii a za jeho nedospělého syna Petra II. pak vládnou regenti.
Dne 6. dubna 1941 začíná bez vypovězení války náletem na Bělehrad a některá další města německý útok na Jugoslávii. Slovinsko se ocitá pod trojí okupací: Německa, Itálie a Maďarska. Okamžitě se formuje osvobozenecká fronta do jejíhož vedení se dostává komunistická strana, která vyzývá k celonárodnímu povstání. V roce 1943 - Dolomitské prohlášení - osvobozenecká fronta uznává vedoucí úlohu komunistické strany. Vrchním velitelem národního osvobození je Josip Broz Tito, pozdější prezident poválečné Jugoslávie. Ve Slovinsku probíhají boje až do 15. května 1945 (Korutany a Štýrsko). Listopadové volby komunistická strana zmanipuluje tak, aby získala v parlamentě rozhodující většinu a 29. listopadu 1945 tak parlament ruší monarchii a vyhlašuje Federální a lidovou republiku. Ta důsledně kopíruje sovětský model (znárodňování půdy nad 20 ha apod.). V roce 1948 se Tito dostává do sporu se Stalinem. V Jugoslávii probíhají čistky nespolehlivých kádrů, jsou zříženy koncentrační tábory pro politické vězně (ostrov Goli otok). Po rozchodu se Sovětským svazem roku 1953 nastává liberálnější vývoj, který trvá až do počátku 70. let. Jugoslávie v té době stojí zcela mimo dva ústřední politické tábory západu a východu. Ke konci 60. let dochází ke krizi uvnitř komunistické strany, řada lidí je odstraněna za své liberální a podnikatelské smýšlení. Nastává proces stabilizace. Dne 4. května 1980 umírá v Lublani prezident Josip Broz Tito. Po celé období společného soužití jižních Slovanů v rámci Jugoslávie stojí Slovinsko poněkud stranou hlavního politického života, který se odehrává v Bělehradě. Tato malá země je navíc z ekonomického hlediska největším přispívatelem do společné jugoslávské pokladny. V 80. letech se pak soužití ve společném státě stává čím dál tím méně uspokojivým a onou poslední pomyslnou kapkou je vojenský soud se třemi novináři (Janez Janša aj.) z časopisu Mladina, který vede k nespokojenosti a volání po nezávislosti Slovinska.
V roce 1990 se slovinská delegace naposledy zúčastňuje sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie, deklaruje svrchovanost Slovinska ještě v rámci Jugoslávie, ale s vlastní zahraniční politikou a obranou. V prosinci téhož roku je vyhlášeno referendum, kde se 88 % Slovinců vyslovuje pro nezávislost své země. Dne 25. června 1991 je oficiálně vyhlášena nezávislost Slovinska, v důsledku čehož dochází ke střetu mezi jugoslávskou armádou a slovinskou domobranou. Po deseti dnech bojů je podepsána Brionská dohoda a jugoslávská armáda se ze slovinského území stahuje. V prosinci 1991 je nový stát uznám jako první Německem, na počátku roku 1992 pak dalšími státy. Republika Slovinsko (úřední název) se postupně stává členem důležitých evropských a světových společností.
Na jaře 2003 si občané Slovinska v referendu odhlasovali přidružení své země do NATO a EU. Slovinsko se 29. března 2004 stalo členským státem NATO a 2. května 2004 vstoupilo do Evropské unie. Od 1. ledna 2007 zavedlo společnou evropskou měnu euro a v první polovině roku 2008 jako první postkomunistická země předsedalo Evropské unii.
Albánie • Andorra • Arménie¹ • Ázerbájdžán² • Belgie • Bělorusko • Bosna a Hercegovina • Bulharsko • Černá Hora • Česko • Dánsko • Estonsko • Finsko • Francie • Gruzie² • Chorvatsko • Irsko • Island • Itálie • Kazachstán² • Kypr¹ • Lichtenštejnsko • Litva • Lotyšsko • Lucembursko • Maďarsko • Makedonie • Malta • Moldavsko • Monako • Německo • Nizozemsko • Norsko • Polsko • Portugalsko • Rakousko • Rumunsko • Rusko² • Řecko • San Marino • Slovensko • Slovinsko • Spojené království • Srbsko • Španělsko • Švédsko • Švýcarsko • Turecko² • Ukrajina • Vatikán
Teritoria, kolonie a zámořská území: Faerské ostrovy (DK) • Gibraltar (GB) • Guernsey (GB) • Jersey (GB) • Man (GB)
Území se sporným postavením: Kosovo • Podněstří • Severní Kypr
