Dřevěný kostel

Pravoslavný dřevěný kostel svatého Michala archanděla ve svahu Petřína, Praha-Smíchov

Dřevěný kostel (jinak i cerekev, lat. ecclesia lignea, staročesky cierkev, moderně přepisováno jako církev) je specifickým stavebním druhem kostelů, který je symbiózou dvou různých kulturních tendencí: domácí, tradiční a internacionální církevní.

[editovat] Výskyt

Norský dřevěný kostel

V Evropě jsou čtyři hlavní oblasti dřevěných kostelů:

• východní Evropa – Rusko, Bělorusko, Ukrajina,
• Skandinávie – zejména Norsko,
• střední Evropa – Čechy, Morava, Slezsko, Polsko, Slovensko,
• a jižní Evropa – Rumunsko, Moldavsko, Chorvatsko, Srbsko.

Ve východní a jižní Evropě jsou kostely pravoslavné (tzv. cerkve), ve střední Evropě a na Skandinávském poloostrově jsou dřevěné kostely katolické, tzv. stavkirke a protestantské. Samostatnou skupinu tvoří německé a slezské kostely hrázděné.

[editovat] Středoevropské kostely

Typologie středoevropských dřevěných kostelů souvisí s kostely zděnými. Převládá jednolodní typ kostela s pravoúhlým či polygonálním závěrem, ale výjimečně se můžeme setkat i s trojlodím (polská Mogila). Baroko typologii dřevěných kostelů obohacuje o centrálu, někdy i na složitém symbolickém půdoryse (kaple na půdoryse mariánské hvězdy u kostela sv. Anny v polském Těšíně) a stále častěji se objevují i vícelodní kostely, především v Polsku.

Co se týče konstrukcí středoevropských dřevěných kostelů, nejstarší byla pravděpodobně konstrukce kůlová. Další technikou byla drážková konstrukce s výplněmi ze dřeva a pletiva. Záhy se již objevuje tradiční technika roubení, která přetrvala víceméně dodnes. Nejjednodušší variantu roubení tvořil přesah nárožních trámů. Základní dlouhodobě užívanou vazbou bylo roubení na rybinu, kdy protiběžné příčné seříznutí či stesání zabraňuje vyjetí prvku z vazby. Další významnou konstrukcí, která přišla do středoevropského regionu ze západu bylo hrázdění. Jeho princip spočívá v rámové konstrukci s výplní, která se vkládá do tloušťky trámu. V 16. století kostely získávají po svém obvodu podsíň, která chránila trámy stěn kostela před uhníváním a zároveň i farníky před nepříznivým počasím.

Stropy dřevěných kostelů jsou ponejvíce ploché, záklopové, setkat se ovšem můžeme i se svéráznými imitacemi kleneb (Hervartov, Gůty, artikulární kostely na Slovensku). Důležitou konstrukcí byly také krovy. Nejstarším a nejjednodušším typem krovu je tzv. hřebenová vaznice. V období gotiky se objevuje nový typ krovu a to krov hambalkový. V 16. a hlavně 17. století se objevuje krov, který přetrval až do 19. století, tzv. stolicový.

Věže dřevěných kostelů se objevují až v 16. století, do té doby jejich funkci suplovaly volně stojící zvonice. Věže nejsou tvořeny srubem a mají tedy lehkou, statickou a hospodárnou konstrukci dobře odolávající větru.

[editovat] Zvonice

Samostatně stojící zvonice se vyskytují běžně takřka po celé Evropě. Zvonice na našem území se dělí dva základní typy – čtyřboké a polygonální. Jejich architektonická forma je v evropském kontextu ojedinělá a nemá ekvivalenty. V jejich konstrukci se uplatňují dva základní systémy s řadou přechodných variant – jedná se o konstrukci štenýřovou a vzpěradlovou.

[editovat] Nejstarší kostely

Dřevěný kostel (stavkirke) z Rollagu, Norsko

Nejstarší známé dochované dřevěné kostely, pocházející ze 12. století, můžeme vidět v Norsku. Jedná se o tzv. stavkirke, které mají sloupovou konstrukci. Nejstarší středoevropské dřevěné kostely pocházejí až z 15. století (Haczów, Broumov, Tvrdošín, Debno) a většina dosud stojících dřevěných kostelů je tedy až ze 16. století (Slavoňov, Gůty, Hervartov). Důvodem je jak nelibost, se kterou se církev nazírala na dřevěné svatostánky, tak i jejich malá reprezentativnost. Kdykoliv k tomu tedy byla příležitost, nahradil se stávající dřevěný kostel zděnou novostavbou. Etnické prvky jsou u dřevěných kostelů druhotné, hlavní zřetel je kladen na konfesijní požadavky. Ač mají výsadní postavení ve vesnické zástavbě, nikdy nejsou tak výraznou dominantou jako kostely zděné, neboť jsou situovány ponejvíce excentricky na návrších, nebo okrajích sídla.

[editovat] Architektura

Dřevěný barokní kostel Sv. Jiří v Loučné Hoře

Architektonická podoba reaguje na soudobou slohovou architekturu, i když obvykle se značným zpožděním a v rustikalizovaných formách. Přejímány jsou především prvky, které se dají dobře převést tesařským náčiním do dřevěného materiálu (profily, řezané ornamenty apod.). V typologii portálů středověkých dřevěných kostelíků ve střední Evropě se můžeme setkat téměř se všemi typy známými ze zděné architektury (oslí hřbet, sedlový portál, baldachýnový, lomený, pravoúhlý) a to zejména v sousedním Polsku. Exteriér dřevěných kostelů je velmi prostý a jednoduchý. O poznání jiná situace je v interiéru kostelů, který je jejich nejreprezentativnější částí. Zejména z Polska známe intaktně dochované gotické kostelní interiéry, pojednané tehdy velmi oblíbenou šablonovou technikou (Debno) a dokonce i figurálními malbami (Haczów). Nejstarší dochované malby na našem území můžeme shodou okolností najít v našem nejstarším kostele z roku 1450, který stojí v Broumově. I zde je užito šablonové techniky a vzorník maleb je téměř identický se šablonovými malbami polskými. V období renesance se více začíná uplatňovat malovaná rostlinná ornamentální výzdoba spolu s figurálními malbami. K velkému rozkvětu dřevěných kostelů dochází v 16. a hlavně v 17. století zásluhou protestantů (tzv. artikulární kostely na Slovensku).

Řada změn se objevuje s příchodem baroka. Obohacuje se typologie kostelů centrály, trojlodí), dochází k prosvětlení interiéru zvýšením počtu oken a kostely získávají i náročnější podobu, reagující na podněty přijímané ze slohové architektury (zejména v Polsko). Často již také známe stavitele kostela, nebo je zachován zápis o stavbě. Na druhou stranu je ovšem charakteristickým rysem tohoto období jistá dvoukolejnost, projevující se houževnatým přetrváváním archaického typu jednolodního kostelíka s obdélným či polygonálním závěrem, zejména v odlehlejších oblastech (Liberk, Kozojedy, Veliny, Kryštofovo Údolí), vedle staveb reagujících na slohovou architekturu.

Poměrně běžnou praxí v této době, známou i z obytných budov bylo dávání kostelů tzv. do kožichu, tedy omítání dřevěných staveb. Důvodem byla jak protipožární nařízení, tak i snaha přiblížit alespoň vizuálně dřevěné kostely zděným (Měník, Kozojedy, Vysočany). Dochází i ke kombinaci dřevěné stavby se zděnou, když se ke kostelům přistavují zděné sakristie (Kryštofovo Údolí), pravděpodobně z bezpečnostních důvodů.

Nejnáročnější dřevěné kostely vznikaly rukou školených projektantů a pod dohledem příslušné vrchnosti. Právě v těchto kostelech se v rámci dřevěné architektury projevují nejprogresivnější prvky, přejaté ze slohové architektury a někdy jsou od zděné architektury dokonce k nerozeznání (Loučná Hora).

V interiérech se objevuje soudobé tvarosloví, ale stejně jako v předchozích etapách se jedná především prvky dobře proveditelné ve dřevě. Ve výmalbě kostelů se opět uplatňuje dekorativní ornamentika, ale ve stále větší míře i figurální malba (Kežmarok, Orawka), často rustikálních forem, prováděná místními mistry. Zcela výjimečně mohl mít kostel i vitráže (Kežmarok).

Dřevěný kostel v Heddalu, Telemark, Norsko	Dřevěný kostel v Ringebu, Norsko	Dřevěný kostel v Eidsborgu, Telemark, Norsko	Kostel sv. Mikuláše, Hradec Králové
Dřevěný kostel sv. Václava, Kozojedy	Dřevěný kostel Svatého Jana Křtitele ve Slavoňově	Dřevěný kostel z Flájí, Český Jiřetín

[editovat] Použité zdroje

• Brykowski, R.: Drewniane koscioly v Malopolsce Poludniovej, Wroclaw 1984.
• Buxton, D.: The wooden churches of Eastern Europe, Cambridge 1981.
• Český Jiřetín (kostel z Flájí), stavebně – historický průzkum, Praha 1986.
• Ebel, M., Škabrada J.: Stavba roubeného omítaného kostela v Loučné Hoře v letech 1778–1780, in: Průzkumy památek I/1995.
• Edel, T., Royt, J., Brož, P.: Příběh gotické šablony, Český Dub 1997.
• Frolec, V.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku, Brno 1974.
• Frolec, V., Vařeka, J.: Lidová architektura – encyklopedie, Praha 1983.
• Godomsky, J.: Drewniane koscioly Województva Slaskiego, Chorzów 2001.
• Kornecki, M.: Gotyckie koscioly drewniane na Podhalu, Kraków 1987.
• Kovačevičová, S.: Drevené kostoly na Slovensku, in: Národopisný věstník Československý VII/1972.
• Křivohlaví, K. a P.: Dřevěný toleranční kostel ve Velké Lhotě, 2004.
• Kuča, K.: Chlumecko, Novobydžovsko, díl 1, 2, Hradec Králové 1995.
• Kuča, K.: České, Moravské a Slezské zvonice, Praha 2001.
• Matuszczak, J.: Koscioly drewniane na Slasku, Wroclaw, Warszawa, Kraków, Gdańsk 1975.
• Mencl, V.: Dřevěné kostelní stavby v zemích českých, Praha 1927.
• Mencl, V.: Konstrukce dřevěných kostelů, in: Národopisný věstník Československý II/1929.
• Mencl, V.: Lidová architektura v Československu, Praha 1980.
• Michniewscy, M. a A., Duda, M., Wypych, S.: Koscioly drewniane Karpat i Podkarpacia, Pruszków 2003.
• Novák, A.: Kostel Wang, 150 let od transferu památky z Norska do Krkonoš, in: Technologia artis 4/1994.
• Poche, E. a kol.: Umělecké památky Čech, Praha 1978.
• Polášek, J.: Dřevěné kostely a kaple Moravy a Slezska, Český Těšín 2001.
• Scheybal, J., V., Scheybalová, J.: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách, Ústí nad Labem 1985.
• Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese Jáchymovském, Praha 1913.
• Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese Broumovském, Praha 1931.
• Škabrada J.: Lidové stavby – architektura českého venkova, Praha 1999.
• Štěpán, L., Vařeka, J.: Klíč od domova – lidové stavby východních Čech, Hradec Králové 1991.
• Toman, R. a kol.: Baroko, Praha 1999.
• Vařeka, J.: Architektura dřevěných kostelů, in: Památky a příroda 7/1982.
• Vavroušek, B.: Kostel v dědině a v městečku, Praha 1929.
• Veselská, J.: Dřevěné kostely v okolí Frýdku-Místku, Frýdek-Místek 1969.
• Veselská, J.: Dřevěné kostely v Beskydech a Pobeskydí, Frýdek-Místek 1994.
• Vlček, P., Sommer, P., Foltýn, D.: Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997.