Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Daň je povinná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu. Daně jsou placené pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech např. darování nebo dědění.
Daně jsou dnes obvykle placeny v penězích, dříve byly běžné platby v naturáliích či ve formě roboty nebo vojenské služby.
Obsah |
Daň je platbou:
Důvodem existence daní je nutnost získat prostředky na financování veřejného sektoru - k financování funkcí státu a veřejné správy, jako jsou:
Státy používají daně také k částečnému či úplnému financování některých veřejných služeb, jako například:
Tyto služby mohou být z daní financovány buď úplně, nebo mohou daně pouze doplňovat individuální pojištění či spoření, které jsou však někdy nařízeny zákonem (tehdy do jisté míry tvoří další formu zdanění).
Státy prostřednictvím změn parametrů daňového systému mohou ovlivňovat několik cílů:
Míra používání těchto nástrojů se v různých státech liší, nejvyšší je typicky v socialistických státech.
Daně jsou nejčastěji určeny jako nějaký podíl (v procentech) základní hodnoty, označované jako daňový základ, kterou může (podle typu daně) být cena zboží, příjmy (mzda, zisk), velikost majetku apod. Alternativně může být velikost daně určena buď zcela pevně, nebo vypočítána jiným způsobem (příkladem je spotřební daň na alkohol, jejíž výše je v Česku odvozena od množství čistého alkoholu, nikoli z ceny).
Daňový systém může být buď lineární (též konstantní; procentuální sazba daně je pro všechny plátce stejná, výše daně je tedy přímo úměrná výši daňového základu), nebo progresivní (čím vyšší je daňový základ, tím vyšší je procentuální sazba), nebo regresivní (s rostoucím daňovým základem procentuální sazba klesá).
Zvláště u daně z příjmů se objevuje termín rovná daň, který označuje nejen systém lineárních daní, ale především také systém odstraňující všechny výjimky a úlevy při stanovování konečných odvodů. To snižuje náklady na administraci, čímž je možné snížit sazbu daně.
Základním způsobem klasifikace daní je dělení na daně přímé, kterou platí poplatník sám na vlastní účet, a na daně nepřímé, které platí plátce daně, ovšem na účet poplatníka (od kterého předem daň vybere, např. formou přirážky k ceně).
Daně přímé:
Daně nepřímé:
Institucionální třídění (OECD):
Podle některých ekonomických teorií deformují daně trh, čímž způsobují v ekonomice ztráty.
Na prvním obrázku je vidět rovnováhu na dokonale konkurenčním trhu bez daní. V této rovnováze se prodává množství Q1 za cenu P1. Pokud se na takovém trhu zavede velice jednoduchá daň, kdy kupující při každém uskutečněném obchodu zaplatí fixní částku d, rovnováha na trhu se změní, jak je vidět na následujícím obrázku:
Cena pro zákazníka vzrostla o část daně na P2 (druhou část zaplatí ve výsledku výrobce, jehož výnos se sníží na P3), zákazník je proto ochoten koupit jen menší množství zboží Q2. Státu poskytuje daň výnos Q2 ⋅ d, označený žlutě.
Je vidět, že o tento výnos se sníží přebytky jak spotřebitele, tak výrobce. Poměr, v jakém se o platbu daně podělí (tzv. incidence či dopad daně), závisí (na dokonale konkurenčním trhu) na elasticitě daného zboží. Např. u zboží s nízkou elasticitou poptávky nese většinu nákladů spotřebitel. Sem patří kromě základních potravin také např. alkohol či tabák, u kterého se jakékoli zvýšení daně typicky projeví přesně stejným zvýšením ceny. Na druhé straně u zboží s úplnou elasticitou poptávky nese celou daň prodávající; to se týká typicky luxusního zboží, u kterého se zvýšení daně do ceny nepromítne.
Jak je na obrázku také vidět, není daň prostým přenosem bohatství od výrobců a zákazníků ke státu; část přebytku je zdaněním ztracena. Na obrázku je tato část označena červeně. Tyto ztráty se označují jako náklady mrtvé váhy.
Tento příklad je samozřejmě extrémně zjednodušený – daň má fixní výši a hlavně se neuvažuje, k čemu stát peníze získané na daních využívá. Daň může být z ekonomického hlediska ospravedlnitelná, pokud odstraňuje jiné, větší neefektivity, které poškozují trh, např. negativní externality nebo monopoly. V takových případech může daň naopak působit jako nástroj (označuje se pak jako Pigouova daň) pro zvýšení efektivity trhu.
Otázkou optimální výše zdanění se zabývá tzv. Lafferova křivka, která ukazuje, že od jisté míry již dalším zvyšováním daní výnos státu klesá.
V centralistických politických systémech jsou daně záležitostí centrální správy, v systémech decentrálních - jako federace, konfederace - menších správních jednotek.
V systémech založených na principu subsidiarity jsou i daně, jejich výše a jejich použití, věcí občanů a obcí, včetně daní placených vyšším správním jednotkám jako kantonům, krajům, okresům, zemím a federaci.
Skupina v rámci charitativní organizace Christian Aid, která analyzovala daňovou morálku velkých firem, ve výsledcích své práce zmiňuje, že daně, jejichž placení se často úspěšně vyhýbají velké korporace, představují 160 mld dolarů, což má být 150 % částky, kterou Třetímu světu poskytuje vyspělý První svět.[1][2]
Nekontrolované daně vedou:
Tyto problémy nejsou způsobeny ani tak protiklady politických systémů, nebo směrů, jako například liberalismus, socialismus, ale nedostatečným dohledem, nedostatečnou kontrolou veřejných financí, jejíchž finančním základem daně jsou.
kritika, problémy vedoucí k nekontrolovanému růstu státní správy a tím daní:
články:
