Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Daguerrotypie (francouzsky le daguerréotype, anglicky daguerreotype, německy die Daguerrotypie) je první prakticky užívaná komplexní metoda fotografie. Vynalezl (a pojmenoval) ji francouzský výtvarník Louis Daguerre po 23 let dlouhém výzkumu, který úspěšně završil v roce 1839.
Francouzská vláda vynález od Daguerra a Isidora Niepce (syna zemřelého Nicéphora Niepce, Daguerrova předchůdce a spolupracovníka) odkoupila výměnou za doživotní rentu. 19. srpna 1839 pak na slavnostním zasedání francouzské Akademie daguerrotypii darovala celému světu bez nároku na odměnu. Ovšem s výjimkou Velké Británie, kde si o pět dnů dříve Daguerre v zastoupení nechal svůj objev patentovat.
Obsah |
Technika daguerrotypie se skládá ze tří relativně samostatných principů: První z nich (médium citlivé na světlo díky jodidu stříbrnému) objevil Daguerre už někdy po roce 1816. Druhý (vyvolání latentního obrazu parami rtuti) roku 1837 a třetí (ustálení obrazu - nejprve pomocí chloridu sodného, později zdokonalené užitím thiosíranu sodného) roku 1838.
Jako médium se užívala destička ze stříbra, nebo silně postříbřené mědi. Musela být dokonale hladká a leštěná do vysokého lesku. Destička se vložila do zvláštní skříňky nad misku s krystaly jódu. Zde postupně zežloutla a nakonec zmodrala, jak se její tenká povrchová vrstva působením par jódu měnila na jodid stříbrný v chemické reakci: 2 Ag + I2 → 2 AgI V této fázi již byla destička citlivá na světlo. Daguerrotypista ji musel potmě založit do dřevěného pouzdra a v něm zasunout do camery obscury.
Osvícení trvalo podle intenzity světla od několika minut po několik hodin. Světlo na destičce redukovalo jodid stříbrný zpět v elementární stříbro (které potom mělo černou nebo tmavohnědou barvu), a to následujícím způsobem: jakmile foton zasáhne krystal jodidu stříbrného, vyrazí z iontové mřížky elektrony. Volné elektrony se shlukují ve strukturních poruchách krystalu, přitahují k sobě stříbrné kationty Ag+ a neutralizují jejich elektrický náboj.
Exponovaná destička pak byla v temnotě přenesena do další skříňky, kde na ni působily páry rtuti. Ty na osvětlených místech vytvořily se stříbrem amalgám mléčně bílé barvy. Daguerrotypista sledoval vykreslování obrazu zvláštním okénkem a v pravou chvíli desku vyňal.
Nakonec bylo třeba destičku vložit do roztoku thiosíranu sodného Na2S2O3. Thiosíran s amalgámem nereaguje, ale se stříbrnými kationty Ag+ z jodidu stříbrného (který zůstal na neosvětlených místech) vytváří rozpustný komplex [Ag(S2O3)]- a ten se pak z destičky smyje do roztoku. Cílem ustalování bylo odstranit zbylé, dosud nedotčené halogenidy stříbra, které by jinak na světle obraz i nadále rozkládaly a způsobovaly jeho tmavnutí a zánik. Do roku 1840 se ustalování dělalo horkým nasyceným roztokem kuchyňské soli.[1]
Tím byla daguerrotypie konečně hotova, destičku však bylo nutné opatrně usušit a ihned zasklít - sebemenší dotek totiž setřel vrstvičku amalgámu a obrázek zničil.
Daguerrotypie byla první svého druhu, proto se během krátké doby rozšířila po celém světě (s výjimkou Velké Británie) a stala se velkou módou, téměř mánií. Daguerrotypisté se nepovažovali za řemeslníky, ale za skutečné umělce.
Daguerrotypie však měla řadu nevýhod: Především byla drahá a náročná. Také neumožňovala kopírování, každý obrázek byl originál. Snímky měly malé rozměry a byly špatně zřetelné, protože jejich tmavé plochy tvořilo stříbro, zatímco světlé amalgám. Původně byly viditelné jen pod určitým úhlem, což se později podařilo vylepšit tónováním zlatem (po roce 1840). Zlato dodalo daguerrotypiím teplejší tón, sametový nádech, vyšší kontrast i trvanlivost.[2]
Při výrobě hrozila daguerrotypistovi otrava rtuťovými parami. Dlouhá doba expozice byla velmi nepohodlná pro zobrazované osoby, které se po celou dobu expozice nesměly ani hnout, dokonce ani mrknout. Používaly se proto různé držáky hlav, rukou i nohou, podobné mučicím nástrojům. Ateliéry se stavěly co nejvíce otevřené slunečnímu svitu, a někdy měly modrá skla, protože vrstva jodidu stříbrného byla nejcitlivější na modré světlo.
V roce 1841 brit Henry Fox Talbot objevil techniku kalotypie, která dovolovala vytvořit z jediného negativu neomezené množství kopií a po ní přišly další, ještě dokonalejší metody. Daguerrotypie, bez možnosti dalšího vývoje, byla brzy opuštěna a stala se vlastně slepou uličkou dějin fotografie. V přesnosti a jemnosti detailů i polotónů ji však překonala až archerotypie (tzv. mokrý kolodiový proces, F. S. Archer 1851), v astronomii se užívala dokonce až do 80. let 19. století.
Původní snímek Královského paláce v Paříži z roku 1840, zhotovený osobně Daguerrem, se nachází ve fotografické sbírce Národního technického muzea. Další je zátiší z roku 1839, jež autor daroval rakouskému kancléři Metternichovi a Národnímu technickému muzeu ji zapůjčil Národní památkový ústav v Plzni do roku 2008[3].
Další historické fotografické techniky:
Časová osa milníků ve fotografii:
 |
Související články obsahuje Portál Fotografie |
