Dekadence

Na přelomu 19. a 20. století se objevuje pojem dekadence (úpadek), což je pocit umělců, kteří jsou znechuceni stereotypní společností, hledají z ní únik a vytvářejí si svůj vlastní svět. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcisismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol.

Dekadent bylo původně hanlivé označení pro každého francouzského básníka, který se pokusil odvrátit od tradic. Název byl sice spisovateli přijat za svůj, ovšem v rámci uměnovědných kategorií se jedná většinou, ale ne vždy o symbolisty - ze symbolismu se více či méně rodí poetika těchto básníků (ovšem ani ne všichni symbolisté patřili nutně mezi dekadentní básníky). Dekadentní spisovatelé projevovali odpor ke společnosti nikoliv osobní revoltou, ale únikem do oblasti takzvaného čistého umění. Zdůrazňovali pocity nudy, někdy i zoufalství.

Za „bibli dekadence“ byla považována kniha Naruby od franc. autora Huysmanse. Román není symbolistický - spíše naturalistiký (především svou metodou), avšak svým zaměřením na zvláštnosti individua již znamená odklon od estetiky naturalismu. Byl dvakrát přeložen do češtiny.

[editovat] Dekandence v české literatuře

Počátky dekadence v české literatuře spadají do konce 70. let 19. století. V roce 1879 vyšla raná, dekadentně laděná lyrická sbírka Imortely Irmy Geisslové.^[1]

Jako „prolog dekadence“ označil Šalda Zeyerova vrcholná díla Jan Maria Plojhar (1891), Tři legendy o krucifixu (1885), Dům U Tonoucí hvězdy (1896) a Troje paměti Víta Choráze (1899).^[2]

Tribunou skutečné české dekadence byl časopis Moderní revue (1894–1925), založený Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Do časopisu, který se neomezoval pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku, přispívali také Karel Hlaváček a Hugo Kosterka.^[3]

[editovat] Lartpourlartismus

Právě v oblasti estetiky se setkáváme s pojmem „lartpourlartismus“ (l'art pour l'art = umění pro umění (fr.)), tedy tendencí, kterou mnozí dekadenti považovali za stěžejní. Lartpourlartismus je tendence v evropském umění a estetice 19. století, kde se klade důraz především na formální stránku umění. Jedná se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět – jinými slovy, nejedná se o umění, které vyžadují nejširší vrstvy společnosti. Tento kult „čistého umění“ neuznává kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné.

[editovat] Představitelé

Mezi hlavní představitele dekadence a lartpourlartismu ve světové litetuře patří dramatik irského původu Oscar Wilde, francouzští tzv. prokletí básníci Charles Baudelaire, Paul Verlaine a další.

Z české literatury je zde zařazen např. Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic

[editovat] Reference

1. ↑ MRAVCOVÁ, Marie. Slovník českých spisovatelů. Příprava vydání Věra Menclová, Václav Vaněk. 2., přepracované a doplněné vyd. Praha : Libri, 2005. 822 s. ISBN 80-7277-179-5. Kapitola GEISSLOVÁ Irma, s. 184–185.
2. ↑ JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Česká literatura od počátků k dnešku. Příprava vydání Jan Lehár – Alexandr Stich – Jaroslava Janáčková – Jiří Holý. 2., doplněné vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 1078 s. ISBN 80-7106-308-8. Kapitola Julius Zeyer, s. 333–334.
3. ↑ JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Česká literatura od počátků k dnešku. Příprava vydání Jan Lehár – Alexandr Stich – Jaroslava Janáčková – Jiří Holý. 2., doplněné vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 1078 s. ISBN 80-7106-308-8. Kapitola Moderní revue, s. 391.