Domitianus

Císařova busta.

Domitianus plným jménem Titus Flavius Domitianus (24. října 51, Řím – 18. září 96, Řím) byl posledním římským císařem z Flaviovské dynastie (69 - 96), který vládl v letech 81- 96. Byl mladším synem císaře Vespasiana. Císařem se stal po smrti svého bratra Tita, který byl postižen těžkou chorobou. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří byli přímo ukázkovými vzory dobrého císaře, se Domitianus stal vzorem tyrana na trůně. Za jeho vlády došlo k novým sporům se senátem a k jeho krutému pronásledování. Zavedl síť placených udavačů, promrhal státní prostředky. Uplatňováním zákona o urážce majestátu překonal dokonce i císaře Nerona a čekal ho i podobný osud. V září roku 96 byl svými odpůrci (v čele se svojí manželkou Domitiou) zavražděn.

[editovat] Rodina a jeho osobnost

Domitianus se narodil v roce 51 v Římě jako druhý syn budoucího císaře Vespasiana a Flavie Domitilly do velmi chudých poměrů. Dostalo se mu vzdělání ve svobodných uměních, on jej však již později dále nerozvíjel. Byl schopným řečníkem a pokoušel se i o drobné literární útvary. Údajně vydal spisek o pěstování vlasů.

Suetonius nám zanechal popis jeho vzhledu:
Postavu měl urostlou, tvář skromnou a plnou červeně, oči veliké, ale krátkozraké. Jinak byl hezký a sličný, zvláště v mládí, a to celým tělem s výjimkou noh, na nichž měl příliš krátké prsty. V pozdějších letech jej hyzdila také pleš, obtloustlé břicho a hubené nohy, ale ty mu zchředly teprve po dlouhé nemoci.(Suetonius - Životopisy dvanácti císařů, Domitián 18)

Oženil se s Domitií dcerou význačného Neronova generála Gnaea Domitia Corbulona, které po svém nástupu na trůn udělil titul Augusta. Manželství to však nebylo příliš šťastné. Jejich jediný syn zemřel ještě v dětství roku 83. Tato osobní tragédie mohla být jedním z důvodů, proč poté Domitii zapudil, ačkoliv se antické prameny zmiňují o nevěře, které se údajně dopustila s hercem Paridem. Ostatně ani Domitianus nebyl žádný svatoušek. Suetonius nás informuje, že si náruživě liboval v "lůžkovém zápolení" a později dokonce udržoval poměr s vlastní neteří, dcerou Titovou, Julií a to i v době, kdy se s Domitií opět usmířili.

[editovat] Rok čtyř císařů

Když syrské legie prohlásily Vespasiána v roce 69 císařem, pobýval Domitianus právě v Římě. Spolu se svým strýcem Flaviem Sabinem byli hlavními postavami flaviovské strany. Sabinus se snažil dojednat s Vitelliem o podmínky kapitulace, avšak Vitelliovi vojáci obklíčili Vespasianovy přívržence na Kapitolu a po několikadenních bojích, kdy celý Kapitol lehl popelem, se jim jej podařilo dobýt. Sabinus byl zajat a později i zabit, ale Domitianovi se podařilo uprchnout v převlečení za kněze-obětníka a ukrýt se u jednoho z otcových klientů. Vyjít ven se odvážil až po definitivní Vitelliově porážce. Vojáci jej pozdravili jako císařského prince a začal působit jako prodloužená ruka Vespasianova v Římě, protože onen se stále ještě nalézal v Judeji. Brzy se však začaly projevovat negativní stránky Domitianovy povahy. Využíval až zneužíval všech výhod, které mu jeho pozice nabízela. Počínal si velmi pyšně a rozmařile. Říká se, že nenechal jedinou sukni na pokoji. Až se jeho otec spěšně odebral do Říma, aby jej umravnil. V roce 70 se mu dostalo jmenování prétorem s konzulskou pravomocí, avšak to bylo na dlouho nejvyšší ocenění, kterého se dočkal. Velmi žárlil na úspěchy a hodnosti svého staršího bratra a dychtil se mu všemožně vyrovnat. Proto velmi uvítal, když na severu Galie vypukla vzpoura místních kmenů, a horlivě se vypravil ji potlačit. Plamen vzpoury byl však uhašen ještě dříve, než dospěl na místo, tudíž musel dále s nevolí sledovat, jak jej jeho bratr zastiňuje svými vojenskými úspěchy. Domitián se následně stáhl do ústraní a věnoval se vědám a umění.

[editovat] Titova krátká vláda

Po Vespasianově smrti se situace začala pomalu měnit. Titus udělil Domitianovi další pocty, v roce 80 spolu zastávali konzulát, a dokonce jej veřejně označoval za svého nástupce, přesto byl reálný Domitianův vliv stále nulový. Nemůžeme se proto divit, že, když Titus náhle zemřel, se objevily spekulace o možném Domitianově podílu na jeho brzké smrti.

[editovat] Domitianus císařem

Nečekaná Titova smrt v roce 81 uvolnila Domitianovi cestu na císařský trůn. Navzdory velmi negativnímu tónu, kterým většina antických historiků líčí jeho vládu, zdá se, že alespoň z počátku se držel zásad vládnutí svých předchůdců. Nechal svého bratra prohlásit bohem a potvrdil veškeré jeho dary a pocty, které udělil. Svědomitě se věnoval soudním povinnostem. Úplatné soudce trestal a nabádal lid, aby se nezdráhal takového člověka ohlásit tribunům lidu, aby proti němu mohlo být řádně zakročeno. Stejně nesmlouvavě se choval i k úředníkům v provinciích, takže, jak uvádí Suetonius, "nikdy nevykonávali svou povinnost skromněji a spravedlivěji". Přísnými tresty stíhal i udavačství.

Pokračoval v rozsáhlé výstavbě svých předchůdců. Dokončil stavbu Fláviovského amfiteátru. Kapitol, který za Tita opět vyhořel, znovu vystavěl. Dále nechal postavit Stadion, Odeion, naumachii (stadion pro předvádění námořních bitev) a další budovy.

Často pořádal okázalé hostiny pro lid, při kterých hojně rozdával dary.

[editovat] Tradicionalista

Domitianus velmi lpěl na starých tradicích. V divadle opět zavedl sektory vyhrazené pro jednotlivé stavy. Jako doživotní censor vyloučil ze senátu několik osob pro chování příčící se mravům předků (většinou šlo o herce, nebo bývalé otroky). Zakázal vyklešťování mužů a velmi brojil proti homosexualitě.

Oddaně uctíval bohy a z nich především Minervu, jak je patrné z mnoha jeho mincí. Na její počest pořádal každoročně Panathénské slavnosti s gladiátorskými zápasy i závody básníků. Opět obnovil prastarý trest, jímž se trestaly Vestiny kněžky, které se poskvrnily stykem s muži.

[editovat] Válečník

Domitianus velmi toužil vyrovnat se, co do vojenské slávy svému otci i bratru. Krátce po nástupu na trůn, v roce 83, se vydal na tažení proti germánskému kmeni Chattů, aby se i on mohl pyšnit významným vojenským úspěchem. Skutečné úspěchy tohoto tažení jsou však pochybné. Antičtí historikové nám sdělují, že šlo víceméně o loupeživé nájezdy na kmeny žijící v oblasti Porýní. Ať už to bylo tak, či nikoliv, nezabránilo to Domitiánovi v tom, aby po návratu do Říma oslavil velkolepý triumf a na svých mincích se prezentoval jako přemožitel Germánie. V následujících letech zřídil v Porýní dvě nové provincie, Horní Germánii (Germania Superior) a Dolní Germánii (Germania Inferior). Rovněž je doloženo, že dokončil zábor území tzv. Agri Decumates.

Dalším cílem Domitiánových výbojů se stalo Podunají. Dunajská hranice byla často znepokojována loupeživými nájezdy Svébů, sarmatských Jazygů a v neposlední řadě i Dáků, kterým tehdy vládl vojensky velmi zdatný Decebalus. Při jednom z nájezdů byl zabit i moesijský správce Oppius Sabinus. Narozdíl od germánského tažení, kdy vojenské operace vedl sám, při pannonských bojích svěřil vedení války svým zástupcům. V první fázi války šli Římané od porážky k porážce. V jedné bitvě byla pobita celá legie i s velitelem Corneliem Fuscem. Rozzuřený Domitianus, chca si spravit chuť, vytáhl proti Markomanům a Kvádům, kteří v rozporu s dohodou nevyslali do dácké války pomocné sbory. I zde byl však poražen, a tudíž byl donucen uzavřít s Decebalem potupný mír. Decebalus se sice od Domitiána nechal naoko korunovat králem, ve skutečnosti byl však vítězem jednoznačně on. Řím se v mírové smlouvě zavázal platit Dákům pravidelný roční poplatek a nadto i vyslat ke králi řemeslníky ovládající řemesla mírová i válečná.

I přes zjevný neúspěch se Domitianus nezdráhal prezentovat výsledek války jako své nesporné vítězství a v roce 86 oslavil další triumf. Pro nedostatek zajatců a kořisti údajně pochodovali v triumfu koupení otroci a byly vezeny i předměty z císařských skladů. Zakrátko byly boje v Dákii opět obnoveny. Tentokrát již úspěšněji. Římským legiím se pod velením Tettia Juliana podařilo porazit Decebalovy oddíly u Tapae v roce 88, ale přesto k definitivnímu ukončení dáckých válek došlo až za císaře Trajána.

Celkově byl Domitianus u vojska velmi oblíben. Nejspíše i díky tomu, že zvedl žold o třetinu, ze 300 sesterciů na 400. Nádherným příkladem jeho oblíbenosti u vojáků je fakt, že po jeho zavraždění senátoři a lid slavili, kdežto vojska žádala tvrdé potrestání viníků.

[editovat] Tyran

Vespasianus a Titus, třebaže byli absolutními vládci římské říše, se snažili udržovat korektní vztahy se senátem. Za Domitiána se však situace změnila. Narozdíl od svých předchůdců se již nijak nesnažil uchovat alespoň zdání autority senátu. Naopak, v senátorech spatřoval hrozbu pro svou moc a podle toho se k nim také choval. Při inauguraci se vyhnul slibu, že nikdy nevztáhne ruku na žádného senátora, jak měli jeho předkové ve zvyku slibovat. Již se nespokojil s titulem prvního mezi senátory (princeps), nýbrž se nechal titulovat jako Pán a Bůh (Dominus et Deus) a tento titul užíval i při oficiálních jednáních. Při oslavě triumfu nad germánskými Chatty v roce 83 si nechal odhlasovat neobvykle vysoké pocty. Nejen, že se stal na dalších deset let konzulem a získal právo kdykoliv vstoupit do senátu v šatu triumfátora, nýbrž na počest jeho vítězství byl přejmenován měsíc září na Germanicus a říjen na Domitianus. Když se v roce 85 nechal jmenovat doživotním censorem, stal se tak de facto neomezeným pánem senátu s pravomocí rozhodovat o vylučování a přijímání jeho členů. Není divu, že jeho vztahy se senátem tak byly dosti napjaté. To bylo živnou půdou pro Domitánovu podeziravost. Postupně začalo přibývat, ať už skutečných, či domnělých spiknutí a mnozí senátoři a jezdci skončili na popravišti.

Olej do ohně jeho obav ještě přililo povstání Lucia Antonia Saturnina, velitele legií v Horní Germánii, v roce 89. Třebaže bylo rychle potlačeno zásahem císařova velitele Lucia Maxima a veškeré kompromitující dokumenty byly zničeny, Domitianus jej využil k dalším represím proti svým odpůrcům. Mezi nejznámější Domitiánovy oběti náleží např. Herennius Senecio, Arulenus Rusticus a Neronův propuštěnec Epafroditos.

[editovat] Smrt

Císařovu běsnění nezůstali ušetřeni ani nejbližší příbuzní. V roce 95 nechal zavraždit svého bratrance a spolukonzula Flavia Clementa, ačkoliv jeho malé syny Vesasiana a Domitiána určil za své nástupce. Důsledkem takovéhoto vraždění, kdy si nikdo nemohl být jist vlastním životem, bylo spiknutí, které nakonec stálo Domitiána život.

Hlavními organizátory spiknutí byli císařovi správci Parthenius, Sigerius, Entellus a Stefanus. Avšak síť spiklenců byla pravděpodobně mnohem širší. Dle zmínek historiků o něm přinejmenším věděla i císařovna Domitia a městští prefekti Norbanus a Petronius Sekundus. Plán vraždy byl prostý, ale pečlivě připravený. Spiklenci věděli, že Domitián má ve zvyku si po zasedání na soudu na chvíli zdřímnout, a toho hodlali využít. Když se císař jako obvykle odebral na lože, vpadl do ložnice Stephanus, který byl ze spiklenců nejsilnější, a po krátkém zápase usmrtil císaře několika dobře mířenými ranami dýkou.

Smrt nenáviděného panovníka přivítal senát s nadšením. Jeho sochy a obrazy byly zničeny a jeho památka prokleta. Ne všichni však měli z Domitiánovy smrti radost. U vojska, zejména u pretoriánů, byl císař poměrně oblíben a to neslo jeho smrt nelibě. Prefekt pretoriánů Casperius Alienus si následně vymohl na Domitiánovu nástupci císaři Nervovi potrestání předních spiklenců.

[editovat] Související články

• Seznam římských císařů
• Starověký Řím

[editovat] Literatura

Primární

• TACITUS, Cornelius, Z dějin císařského Říma, Praha, Svobody, 1976
• EUTROPIUS, Breviaria [1]
• SUETONIUS, Gaius Tranquillus, Životopisy dvanácti císařů, Praha, Svoboda, 1974
• DIO, Cassius, Roman History anglicky

Sekundární

• GRANT, MICHAEL, Římští císařové, BB/art, Praha, 2006, ISBN 80-7341-918-1
• WOLTERS, Reinhard, Římané v Germáni, Vyšehrad, Praha, 2002, ISBN 80-7021-539-9
• PETRÁŇ, FRIDRICHOVSKÝ, Encyklopedie římských císařů a císařoven z pohledu jejich mincí, Libri, Praha, 2008, ISBN 978-80-7277-267-4

Tento článek o historii je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.

Tento biografický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.