Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky a klenoty
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky a klenoty
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
| Druhá intifáda | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: Arabsko-izraelský a Izraelsko-palestinský. | |||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
 Izrael |
Fatah Lidová fronta pro osvobození Palestiny Hamas,Islámský džihád, Lidové výbory odporu |
||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
| Ehud Barak Ariel Šaron Ehud Olmert |
Jásir Arafat † Mahmúd Abbás |
||||||||||
| Síla | |||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| 1 031 zabitých Izraelců: -705 izraelských civilistů zabito Palestinci; - 326 izraelských příslušníků bezpečnostních sil zabito Palestinci |
5 103 zabitých Palestinců: - 4 487 Palestinců zabito izraelskými bezpečnostními silami; - 41 Palestinců zabito izraelskými civilisty; - 575 Palestinců zabito Palestinci |
||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||
Druhá intifáda známá také jako Intifáda al-Aksá (arabsky: انتفاضة الاقصى, Intifāḍat El Aqṣa nebo Intifāḍat Al Aqṣa; hebrejsky: אינתיפאדת אל-אקצה; Intifādat El-Aqtzah) je hlavní současný zdroj násilí mezi Palestinci a Izraelci. Naplno propukla 29. září 2000, sedm let po skončení První intifády. Rozbuškou se jí stala návštěva tehdejšího opozičního představitele strany Likud, Ariela Šarona na Chrámové hoře 28. září. Je i výsledkem dlouho trvající frustrace palestinské populace.
V květnu 1999 se v Izraeli konaly předčasné parlamentní volby, ve kterých zvítězil předseda Strany práce Ehud Barak. Jím vytvořená vláda však byla velmi nesourodá, obsahující politické strany jak levicového spektra (Merec), tak například ultrakonzervativní uskupení Šas. Nový izraelský premiér se oproti svému předchůdci Benjaminu Netanjahuovi snažil řešit spory bez použití násilí. Mezi jeho hlavní iniciativy patřilo stažení izraelské armády po 22 letech z jižního Libanonu.
Za těchto okolností se pokusil tehdejší americký prezident Bill Clinton zprostředkovat dohodu mezi Izraelci a Palestinci v létě roku 2000 a navázat tak na úspěch posledního demokratického prezidenta Jimmyho Cartera z roku 1979, kdy byla podepsána Egyptsko-izraelská mírová smlouva. Mírovou dohodu chtěl uzavřít ještě před koncem svého funkčního období, které končil v roce 2001 a prezentovat se tak jako mírotvůrce. Jeho oponenti však namítali, že by se celá situace mohla zhoršit za předpokladu, že by jednání ztroskotala, což by podpořilo radikální skupiny obou dvou stran.
Summit představitelů obou stran byl dohodnut na 11. července 2000 v Camp Davidu, ve venkovském sídle amerických prezidentů, což mělo i symbolický význam, jelikož právě zde se Jimmimu Carterovi v roce 1979 podařilo usmířit zástupce Egypta a Izraele. Tyto dvě situace však v jádru jsou velmi odlišné. Ani jeden z vůdců neměl ve své zemi silný mandát. Jásir Arafat byl pod tlakem islamistických radikálů, zejména z hnutí Hamas, Ehud Barak pak neměl většinu v Knesetu a nestabilní koalice stran se také ukázala jako problém. Dalším problémem bylo odmítnutí účasti tehdejšího izraelského ministra zahraničí Davida Levyho.
Na programu jednání v Camp Davidu byly hlavní sporné a kontroverzní otázky. Zejména pak kruciální byla otázka statusu Jeruzaléma, návrat palestinských uprchlíků a vytyčení hranic Palestinského státu. V otáce Jeruzalému požadoval Arafat celou jeho východní část, která by se posléze stala hlavním městem budoucího palestinského státu. To však bylo ze strany Jeruzaléma důsledně odmítnuto. Otázka palestinských uprchlíků, kterých po jejich exodu bylo v okolních státech, jako je Jordánsko, Sýrie, či Libanon, na 4 miliony, byla také neuzavřená, protože Izrael byl ochoten připustit návrat pouze maximálně čtvrtiny z nich. V otázce hranic se počítalo s tím, že Palestinci dostanou Západní břeh Jordánu (který patřil Jordánsku, ale král Husajn II. se jej v roce 1988 vzdal ve prospěch Palestinců) a Pásmo Gazy. Jako problém se však ukázala existence židovských osad na těchto územích.
Pro vyřešení sporu navrhl Ehud Barak tehdy maximum možného, tj. předání 95% Západního břehu Jordánu a Pásmo Gazy. Izrael by si ponechal stávající židovské osady a 5 zbývajících procent území Judeje a Samaří by bylo vykompenzováno částí jiné izraelské půdy. Dále by Izrael umožnil návrat části uprchlíků a byl by ochoten zaplatit odškodné v jím stanovené výši. Na oplátku by Palestinci uznali svrchovanost Izraele nad Jeruzalémem, k posvátným muslimským místům na Chrámové hoře by byl vytvořen zvláštní koridor a eventuálně by byla možná palestinská správa nad arabskými jeruzalémskými čtvrtěmi. Všechny tyto návrhy však byly Jásirem Arafatem odmítnuty.
Bill Clinton následně navrhl kompromisní řešení statutu Jeruzaléma, kdy by v některých jeho částech byla možná společná správa. To však odmítly obě dvě strany.
Neúspěch summitu v Camp Davidu znamenal změny na izraelské politické scéně. Koncem července 2000 se konaly prezidentské volby v nichž proti sobě stáli Šimon Peres a Moše Kacav a překvapivě v nich zvítězil Moše Kacav. Kneset ve stejnou dobu hlasoval o důvěře vlády Ehuda Baraka, který svou pozici velmi těsně obhájil. Dalšího oslabení Barakovy vlády došlo, když odstoupil jeho ministr zahraničí David Levy poté, co Ehud Barak odmítl jeho požadavek na vytvoření nové vlády společně se stranou Likud.
Situace se velmi vyhrotila poté, co Jásir Arafat 13. září 2000 na poslední chvíli upustil od vyhlášení Palestinského státu, což mělo za následek eskalace sporů na palestinské politické scéně a to zejména ze strany militantních teroristických uskupení Hamas a Lidové fronty pro osvobození Palestiny.
Za těchto okolností vyhrotil situaci na samou mez únosnosti předseda strany Likud Ariel Šaron, když se rozhodl demonstrovat svou sílu návštěvou Chrámové hory 28. září 2000. Tento čin se stal rozbuškou již tak neklidné situace a situace se vyhrotila ve vypuknutí tzv. Druhé intifády či Intifády al-Aksá.
Násilí a nepokoje propukly bezprostředně 29. září 2000. V prvním týdnu zahynulo na padesát lidí, převážně Palestinců. Izraelská armáda v reakci na nebezpečí pumových útoků obsadila Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu. Proti této situaci se aktivně zapojovaly především Spojené státy americké, které již 4. října v Paříži jednaly za účasti americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové a francouzského prezidenta Jacquese Chiraca. Následně se jednání přesunula do Šarm aš Šajchu v Egyptě. Přední představitele obou stran - Jásir Arafat a Ehud Barak se však nesešli a setkaly se tak pouze delegace obou stran. Jednání však byla neúspěšná a násilí dále eskalovalo po zlinčování dvou Židů 12. října.
Billu Clintonovi se 16. října povedlo přimět Jásira Arafata a Ehuda Baraka k jednání, které se opět uskutečnilo v Šar aš Šajchu, kterého se navíc zúčastnili jak prezident Clinton, tak egyptský prezident Husní Mubárak, jordánský král Abdaláh II. a generální tajemník OSN Kofi Annan.
Nepodařilo se však dospět k písemné dohodě a tak ze setkání vzešla pouze ústní dohoda, která by měla zaručit ukončení násilí, následné obnovení společného dialogu a vzniknutí komise pro prošetření násilností. Tato dohoda však byla odmítnuta radikálními militantními teroristickýmo skupinami v čele s Hamasem. Měsíc listopad roku 1999 se pak stal opět znamením násilností.
10. prosince 2000 rezignoval na funkci izraelského předsedy vlády Ehud Barak. Důsledkem toho byly nové volby premiéra v následujících 60 dnech. Aktuální prognózy favorizovali Benjamina Netanjahua, ten však nemohl kandidovat, jelikož nebyl člen Knesetu. Bylo to navíc poprvé v historii Izraele, kdy byla volba premiéra oddělena od voleb do Knesetu. Opoziční strana Likud, tak nominovala na kandidaturu svého předsedu Ariela Šarona, nad nímž měl odstoupivší premiér preferenční náskok.
Bill Clinton se horečně snažil o mírovou dohodu mezi oběmi stranami a tak na 19. prosince 2000 svolal do Washingtonu mírové rozhovory. Na nich se však nejednalo na nejvyšší úrovni. Za izraelskou stranu zde byl izraelský ministr zahraničních věcí Šlomo Ben-Ami, za palestinskou stranu palestinský ministr informací Rabbú a jako zprostředkovatel působil americký emisar pro Blízký východ Dennis Ross. Řešené problémy byly prakticky identické s tématy řešenými na summitu v Camp Davidu.
Bill Clinton navrhl, aby se Palestinci vzdali nároků na návrat svých uprchlíků, nebudou trvat na zrušení židovských osad na Západním břehu Jordánu a na oplátku jim Izrael předá 95% Západního břehu Jordánu, celé Pásmo Gazy a zbylých pět procent bude kompenzováno. Ehud Barak 25. prosince 2000 tento návrh přijal, avšak Jásir Arafat jej odmítl. Od počátku Druhé intifády do konce roku 2000 zemřelo v Izraeli na 350 lidí. Volby premiéra pak byly naplánované na 6. února 2001.
Poslední volby izraelského premiéra měli jednoznačný výsledek, když Ehud Barak porazil Benjamina Netanjahua v poměru 56:46. Netanjahu následně odešel z vedení strany Likud. Přínos vlády Netanjahua lze spatřovat ve zlepšení ekonomické situace Izraele. Nicméně ani vláda Ehuda Baraka neznamenala diametrální změnu ve vzájemných vztazích s Palestinci. Za jeho působení sice došlo ke stažení armády z jihu Libanonu, avšak vnitřní bezpečnost Státu Izrael byla po konci jeho vlády menší než před tím, kdy v roce 1999 nastoupil do jejího čela.
Ve svých vizích Ariel Šaron nenabízel Izraelcům mír, ale bezpečnost. Ve volbách, které se konaly 6. února 2001 drtivě zvítězil Ariel Šaron, který vůči Ehudu Barakovi zvítězil v poměru 63:37.
|
Související články obsahuje Portál Izrael |
