Hledat:

Invia.cz Last minute Tunisko Dovolená v Chorvatsku Pojeďte do Egypta Bulharsko Last minute Kréta
 

Exteriér psa

Krajiny těla psa

Exteriér psa je soubor vnějších tělesných znaků psa. Mezi jednotlivými psími plemeny existují obrovské rozdíly co do velikosti i tělesných proporcí, protože exteriér psa do značné míry odpovídá typu výkonu, pro který bylo dané plemeno vyšlechtěno. Popis exteriéru ideálního jedince konkrétního plemene je zaznamenán ve standardu plemene. V České republice se psi s průkazem původu posuzují především podle standardů mezinárodní kynologické federace (FCI).

Celkový vzhled psa[editovat | editovat zdroj]

Kohoutková výška[editovat | editovat zdroj]

Kohoutková výška psa je výška měřená od země k nejvyššímu bodu hřbetní linie psa, tzn. ke kohoutku. Měří se na rovné podložce u přirozeně stojícího psa, a to posuvným měřítkem. Psy s kohoutkovou výškou pod 35 cm označujeme jako trpasličí a malá plemena, mezi 35 až 50 cm se jedná o psy střední, psi s kohoutkovou výškou mezi 50 až 80 cm jsou velcí a nad 80 cm dorůstají plemena obří.[1] Trpasličí vzrůst je často doprovázen dalšími vnějšími znaky, jako je kulatá lebka, přičemž není výjimkou neuzavření fontanely, velmi výrazný stop, krátký špičatý čenich, jemné čelisti a velké vystouplé oči.

Tělesný rámec[editovat | editovat zdroj]

Čtvercový formát hrubosrstého foxteriéra

Formát označuje poměr mezi kohoutkovou výškou a celkovou délkou trupu. Nejpřesněji může být určen pomocí tzv. indexu formátu:[2]

délka trupu x 100 / kohoutková výška

Přičemž rovná-li se 100, jde o čtvercový formát, přesahuje-li tuto hodnotu, jedná se o formát obdélníkovitý. Poměr délka těla/výška v kohoutku 9 : 10 je žádoucí u azavaka. Jeho formát těla lze popsat jako obdélník postavený na výšku.

Vzájemný soulad šířky a hloubky hrudníku, formátu těla a délky končetin vytváří tělesný rámec psa. Může být velký či malý v porovnání se standardní kohoutkovou výškou daného plemen, mohutný či vyvážený, pes může být též vysokonohý – typicky basenji, chrti – či nízkonohý, jako jezevčík nebo někteří teriéři.

Konstituce[editovat | editovat zdroj]

Konstituce je neměnný tělesný stav, který vyplývá z dědičného základu psa. Z hlediska exteriéru se hodnotí jedna ze složek konstituce, habitus. Ovšem nedílnou součástí je i temperament psa, tzn. typ jeho nervové soustavy, stupeň dráždivosti a ochota k práci.

U psa rozlišujeme pět základních konstitučních typů:

  • Lymfatická konstituce je vystupňovaná hrubá konstituce. Jedná se o psy s krátkou hlavou, krátkou tupou tlamou, vysedlými lícními kostmi a silně vyvinutými převislými pysky. Uši jsou těžké, převislé. Kůže na těle je prosáklá, volná, tvořící řasy, psi mají sklon do podkoží ukládat tuk, i při intenzivní zátěži nemají viditelně vyrýsované svaly. Krk bývá krátký, silný a s lalokem, končetiny v poměru k tělu kratší. Psi lymfatické konstituce dospívají pomalu a pozdě, jsou pomalejší, převládá u nich útlum, mají sklony k tloustnutí a jsou hůře cvičitelní. Lymfatická konstituce je vlastní například neapolskému mastinovi, bulmastifovi, basetovi nebo svatobernardskému psu.
  • Hrubá konstituce je vystupňovaná konstituce pevná. Představitelem je pes s dobře vyvinutou, masivní kostrou a silným osvalením. Kůže je tlustá, ale přiléhající, netvoří řasy ani záhyby. Psi hrubého typu mají širokou, masivní hlavu, silně vyvinuté, mírně převislé pysky a převislé ušní boltce. Krk je krátký, silný a nízko nasazený, hrudník široký a hluboký, končetiny spíš kratší. Povahově bývají vyrovnaní. Příkladem plemen s hrubou konstitucí je kavkazský pastevecký pes nebo rotvajler.
  • Pevná, tvrdá konstituce charakterizuje psa s dobře vyvinutou, středně silnou kostrou a se suchou a silnou svalovinou. Má přiměřeně širokou hlavu tvaru protáhlého klínu, pysky jsou suché a přiléhající. Tenká kůže dobře přiléhá k podkoží, srst psa je spíše kratší a většinou se jedná o srst s podsadou. Krk je dobře osvalený, středně silný, hřbet pevný a končetiny delší a dobře zaúhlené. Jsou to pohybliví a vyrovnaní psi, kteří jsou snadno cvičitelní. Pevná konstituce je vyžadována u většiny pracovních plemen, jako je německý ovčák, belgický ovčák, retrívři, ohaři a mnoho dalších.
  • Suchá konstituce, též suchý silný typ, popisuje psy s poněkud jemnější kostrou a dlouhými kostmi. Hlava je delší, užší, protáhlá a jemněji formovaná, s méně mohutnými čelistmi a tenkými, suchými a přiléhajícími pysky. Krk bývá vysoko nasazený, pes je často čtvercového formátu s krátkým hřbetem, vysokonohý, s dobrým zaúhlením končetin. Psi suché konstituce jsou dobře pohybliví, vzrušiví, často choleričtí. Představitelem je například dobrman, foxteriér nebo chrti.
  • Jemná konstituce je typická slabou kostrou i osvalením. Lebka bývá vypouklá, tlama krátká, oči velké a často též vypouklé. Psi mají sklon k nervozitě a jsou choulostiví. Jemná konstituce je vlastní trpasličím společenským plemenům psů.

Pohlavní výraz[editovat | editovat zdroj]

U psů je vyjádřený pohlavní dimorfismus – psi se vzhledem odlišují od fen, tento rozdíl, pohlavní výraz, je zvláště patrný u psů pevné a suché konstituce. Psi jsou větší a mohutnější, mají hrubší a širší hlavu, feny bývají poněkud jemnější. Samci bývají bohatěji osrstění.

Hlava psa[editovat | editovat zdroj]

Hlava psa je rozdělena na dva hlavní celky – mozkovnu, jejíž podkladem je mozková část lebky, a čenichovou partii. Přechod mezi mozkovnou a čenichem se nazývá stop.

Schéma – dolichocefalická, mezocefalická a brachycefalická lebka

Co se týče poměru délek mozkovny a čenichové partie, plemena psů se obecně dají rozdělit do tří skupin:

  • brachycefalická plemena, neboli krátkolebá, jsou psi se zkrácenou čenichovou partií a dopředu směřujícíma očima. Častý je předkus, kdy je horní čelist kratší než čelist spodní. Příkladem krátkolebého plemene je anglický buldok, mops či německý boxer.
  • mezocefalická plemena jsou psi, u kterých se délka lebky od týlu ke stopu víceméně rovná délce čenichové partie od stopu ke špičce čenichu. Patří sem většina plemen.
  • dolichocefalická plemena jsou psi s prodlouženou a plochou mozkovnou, často je u nich vystupující týlní kost. Čenichová partie je rovněž dlouhá, obvykle s mozkovnou v poměru 1 : 1. Příkladem jsou chrti a kolie.

Ve vztahu ke vzhledu požadovaném standardem může být hlava dlouhá, krátká, široká, úzká, těžká, lehká, jemná, ušlechtilá či neušlechtilá, hrubá nebo přiměřená. Klínovitá, též vlčí hlava je taková, u které se čenichová partie postupně směrem k čenichu zužuje. Je typická pro německé ovčáky, špice, šiperku, kolie aj. Hlava hranatá je charakteristická kratší čenichovou partií, která se nezužuje. Je mohutná s patrnými lícními kostmi. Hranatou hlavu mají například molossoidní plemena nebo americký pitbulteriér. Kulatou hlavu mají malá společenská plemena, jako je čivava, opičí pinč, shih-tzu. Vejčitá hlava je charakteristickým znakem anglického bulteriéra.[3]

Schéma - linie hlavy psa - rovnoběžné, rozbíhavé, sbíhavé

Linie temene a čenichu mohou být rovnoběžné, jak je pořadováno například u Nova Scotia duck tolling retrívra nebo u německé dogy, sbíhavé, konvergující, jak je požadováno například u cane corso, nebo rozbíhavé, divergující, standardně u německého drátosrstého ohaře či španělského mastina.

Na mozkovně psa se hodnotí tvar a šířka čela, které může být široké nebo úzké, dlouhé nebo krátké, ploché, klenuté nebo vypouklé. Výrazně vypouklé čelo je znakem jablkovité hlavy, která je plemenným znakem čivavy.[4] Uprostřed čela se u některých plemen tvoří kožní záhyb, tzv. čelní rýha. Ta může být mělká nebo hluboká. Nadočnicové oblouky mohou být výrazné, nebo naopak nevýrazné. Líce mohou být vystouplé nebo ploché, masité nebo suché. Na přechodu hlavy v krk může být výrazný týlní hrbol, nebo je naopak nevýrazný či neznatelný.

Stop je přechod mezi mozkovnou a čenichovou partií psa. U psích plemen existují stopy s úhlem skoro 90° až po sotva znatelný, postupný přechod. Výrazný stop je vyžadován u čivavy, kanárské dogy, bandoga, westíka, anglického setra a dalších, dobře patrný u hovawarta či slovenského čuvače, mírný stop je vyžadován u československého vlčáka, beaucerona, aljašského malamuta aj. Skotský teriér či jezevčík mají stop jen naznačený. Sotva znatelný stop je vyžadován u kavkazského pasteveckého psa, dlouhosrsté kolie či barzoje.

Hřbet nosu bývá většinou rovný, dále je častý římský nos, vyžadovaný brazilské fily nebo německého ohaře, u bulteriéra je typický výrazný klabonos, lehce konkávní, pronesený hřbet nosu je standardní u argentinské dogy či u pointra.

Nosní houba je obvykle vyžadována černě pigmentovaná. U modrých psů je nosní houba břidlicově šedá – jedná se o zesvětlenou černou, u hnědých psů je nosní houba hnědá, tzv. játrová. U psů zbarvení merle se obvykle toleruje skvrnitá nosní houba. Pysky mohou být masité nebo tenké, převislé, volné nebo dobře přiléhající. Měly by být dobře pigmentované, obvykle černé, s výjimkou modrých a hnědých zvířat, kde jsou břidlicově šedé a hnědé.

Dospělý pes má 42 zubů. Většinou je vyžadován nůžkový skus, což značí, že horní řezáky těsně překrývají spodní. Tolerovaný je skus klešťový. U brachycefalických plemen je častý předkus, kdy spodní řezáky překrývají horní.

Tvar ušního boltce je výrazným plemenným znakem. Původní jsou uši vzpřímené, prošlechtěná plemena mají uši s měkkou chrupavkou, které visí podle lící dolů. Klopené uši jsou uši vzpřímené, jejichž přibližně horní polovina je přehnutá dopředu a částečně nebo úplně zakrývá ústí vnějšího zvukovodu. Poloklopené uši jsou vzpřímenější a lehčí než klopené, dopředu je ohnutá jen špička ucha a ústí zvukovodu je volné. Ucho tvaru růžového lístku je malé, vysoko nasazené klopené ucho, složené nazad a odkrývající vnitřek boltce i vstupu do zvukovodu.

Ušní boltec může být nasazený nízko, středně vysoko nebo vysoko, přičemž hodnocení toho, co je nízko a co je vysoko zpravidla záleží na standardu plemene. Kupírování uší je chirurgická úprava vzhledu psa, při které dochází v podobném tvaru ke ztrátě ušního boltce, a tím ke změně vzhledu zvířete. V České republice je kupírování uší zakázáno od roku 1993[5] a od 1. 3. 2004 ČMKU zakazuje vstup kupírovaným jedincům na kynologické akce[6].

Podle tvaru se popisuje oko kulaté, například u výmarského ohaře, bostonského teriéra nebo u belgického grifonka, oválné u anglického setra, border kolie nebo dobrmana, mandlovité oko u německého ovčáka, pudla či labradorského retrívra, trojúhelníkovité u shiby nebo afghánského chrta. Basset má oko kosočtverečného tvaru.[7] Podle zasazení v lebce může být oko zapadlé na jedné straně (např. čau-čau, bulteriér), nebo vystouplé jako druhý extrém (pekingský palácový psík, shi-tzu).

Otevřené oko je takové, kde je vlivem povoleného spodního víčka trvale odhalena spojivka. Tento stav se nazývá též ektropium. Jedná se o poruchu utváření víček, která je častější u lymfatických nebo lymfatičtějších typů psů. Oko reaguje zvýšeným slzením, jsou časté záněty spojivek. Diamantové oko je oko, u kterého je jak ektropium, tak entropium na horním víčku, při kterém se víčko stáčí směrem k rohovce a mechanicky ji dráždí.

Co se týče barvy oka, nejčastější barva duhovky u psů je hnědá a obecně platí, že čím tmavší, tím lepší. Jantarové oko je předepsáno u výmarského ohaře, u modrých thajských ridgebacků, u československého vlčáka. Tmavě jantarovou barvu mají hnědě zbarvení pudlové a někteří lusitanští leopardí psi. Světle žluté, dravčí oko, je u většiny plemen nežádoucí, toleruje se u bandoga, leopardí pes může mít oči jakékoliv barvy. Modré oči může mít australský ovčák, sibiřský husky, border kolie. Pes může mít i nestejnou barvu očí.

Krk psa[editovat | editovat zdroj]

Krk psa tvoří spojnici mezi hlavou a trupem a společně s hřbetem, bedry, zádí a ocasem tvoří horní linii psa. Je tvořen krční páteří, vazy a svaly. Na krku se dále popisuje jeho horní část, šíje, a dolní část, hrdlo.

Délka krku je hodnocena ve srovnání s délkou hlavy, krátký a osvalený krk má například kavkazský ovčák, středoasiat, americký buldok. Tito psi mají krk nízko nasazený, okrouhlého průřezu. Krk nasazený na hrudník pod úhlem asi 40° má většina plemen.[8] Středně dlouhý, mírně klenutý krk má kromě jiných dobrman, maďarský ohař, rotvajler, čivava nebo sibiřský husky. Dlouhý, ovšem stále přiměřeně dlouhý krk je vyžadován u foxteriéra, skotského jeleního psa a chrtů.

Jelení krk je takový, kde je horní linie krku prohnutá a spodní naopak vypouklá, labutí krk je krk dlouhý, tenký a slabý. Na suchém krku kůže všude přiléhá k podkoží, opakem je krk s lalokem, jako má například brazilská fila nebo bloodhound.

Krk na hrudník navazuje nahoře v kohoutku, dole v předhrudí psa.

Tělo psa[editovat | editovat zdroj]

Hřbetní linie[editovat | editovat zdroj]

Hřbetní linie je tvořena kohoutkem, hřbetem, bedry, zádí a nasazením ocasu. U většiny psů je nejvyšším bodem hřbetu kohoutek, výjimku tvoří psi, kteří jsou tzv. přestavění, u nich je nejvyšší bod hřbetní linie záď. Může se jednat o exteriérovou vadu, ale jsou plemena kde je tento znak žádán, jako brazilská fila,[10] malorská doga,[11] kanárská doga,[12] bobtail.[13] U sloughiho je povolené přestavění nebo záď a kohoutek ve stejné výšce.[14]

Hřbetní linie bývá rovná a víceméně vodorovná, například u čivavy, jezevčíka nebo hovawarta, nebo rovná a spadající, jako je tomu u kokršpaněla, knírače, pinče, německého ovčáka. Stoupající hřbetní linie je typická pro přestavěné psy. U anglického buldoka tvoří hřbetní linie tzv. kulatá záda, roach back - bezprostředně za plecemi hřbet lehce klesá do nejnižšího bodu hřbetní linie, pak stoupá k bedrům, na kterých je nejvyšší bod linie a následně strmě klesá k ocasu.[15] U francouzského buldočka hřbetní linie nejprve stoupá až ke krátkým bedrům a následně též rychle klesá směrem k ocasu.[16] U barzoje nebo whippeta hřbet, bedra a záď tvoří oblouk. Lasicovité tělo je znakem Dandie Dinmont teriéra, který je u ramen poněkud nízký, ale na bedrech jeho hřbetní linie tvoří oblouk, podobný hřbetní linii lasicovitých šelem.[17]

Kohoutek[editovat | editovat zdroj]

Kohoutek, též hřbetní hrbol, je tvořen chrupavkou horního okraje lopatky a výběžky 4.-5. hrudního obratle. Nachází se na přechodu krku v hřbet a jeho utváření souvisí s nasazením krku a s utvářením lopatky. Kohoutek může být vysoký, jako u argentinské dogy, nebo nízký, jako má puli, dlouhý, jako u kuvacze, nebo naopak krátký. Výrazný kohoutek je plemenným znakem rotvajlera, cane corso, dobrmana či šiperky, dobře vyvinutý kohoutek má též německý ovčák, zdůrazněný kohoutek se vyžaduje u belgického ovčáka nebo bílého švýcarského ovčáka. U beaucerona má být kohoutek poměrně patrný, lehce vyjádřený u flanderského bouviera, naopak nepříliš výrazný u čivavy, neapolského mastina nebo českého teriéra.

Kohoutek by měl plynule přecházet ve hřbet, není-li tomu tak, výsledkem je hřbetní linie za kohoutkem zaškrcená, ta je nežádoucí.

Hřbet[editovat | editovat zdroj]

Hřbet je část páteře, kterou tvoří hrudní obratle. U psů je vyžadován hřbet rovný a dostatečně široký. Proláklý hřbet je vada způsobená vadnou stavbou páteře nebo slabými svaly, vypouklý, kapří hřbet se může občas objevit u mladých jedinců a růstem se srovná, nebo se jedná o trvalou vadu danou utvářením páteře. Hřbet musí být pevný a osvalený, aby umožnil dobrý pohyb psa. Slabý, měkký hřbet je způsobený nedostatečným osvalením nebo ochablostí svalů v důsledku nemoci nebo obezity. Bývá nežádoucí.

Krátký hřbet mají například knírači, Chesapeake Bay retrívr, foxteriér, opičí pinč nebo bostonský teriér. Středně dlouhý hřbet mají samojedi, apezelský salašnický pes nebo krašský ovčák, mírně delší hřbet je charakteristickým znakem výmarského ohaře.[18]

Bedra[editovat | editovat zdroj]

Bedra jsou tvořena bederní páteří a okolní svalovinou. Na těle psa je to oblast nahoře mezi žebry a pánví psa. Jejich utváření je důležité při přenosu hybné síly z pánevních končetin. Musí mít dostatečnou délku, aby umožnila psovi podsunutí pánevních končetin pod tělo, ale zároveň nesmí být příliš dlouhá, protože se jedná o oblast páteře bez další kosterní opory. Pes s příliš krátkými bedry ztrácí obratnost, nemůže se v pohybu rychle otočit bez porušení kroku, pes s příliš dlouhými bedry má hřbet celkově příliš volný, tím ztrácí v pohybu sílu vycházející z pánevních končetin a rychle se unaví. Feny mívají obvykle bederní partii o něco delší než psi.

Krátká bedra má francouzský buldoček, knírači, jihoruský ovčák, poinr, beauceron, belgický ovčák, kuvacz nebo cane corso. Dlouhá bedra jsou vyžadována u barzoje. Většina plemen má mít bedra středně dlouhá tak, aby pes byl dostatečně obratný a přitom ne moc dlouhý.

Bedra by měla dobře navazovat na hřbet, tzn. být dobře vázaná. Není-li tomu tak, bedra se označují jako odsazená a je to považováno za vadu. Podle tvaru mohou být bedra rovná - u většiny plemen, nebo mírně klenutá, například u krátkosrsté a dlouhosrsté kolie, bulteriéra, rhodéského ridgebacka, anglického setra, saluki nebo irského vlkodava. Klenutá, též kapří bedra jsou plemenným znakem bedlingtonského teriéra, ibizského podengo, italského spinone, španělského galga nebo italského chrtíka. Proláklá nebo propadlá bedra jsou chybou, zpravidla navazují na proláklý nebo měkký hřbet.

Záď[editovat | editovat zdroj]

Na oblast beder navazuje záď. Je tvořena pánví a svalstvem a délka a utváření pánve rozhoduje, jak záď vypadá. U většiny plemen je pánev a tedy i záď oproti vodorovné linii skloněná o 20 - 30°.[19] Méně skloněná záď při jinak vodorovné hřbetní linii může vést ke strmému nebo strmějšímu úhlení pánevních končetin, příliš skloněná pánev zase může vést k tzv. sražené zádi a přeúhleným pánevním končetinám.

Dále se hodnotí šířka a délka zádě a její osvalení. Dlouhou, lehce spadající záď má mít německý nebo bílý švýcarský ovčák, úměrně spadající záď má mít většina plemen. Dlouhá, spáditá záď s větším sklonem je standardní u italského spinone, kelpie, australského honáckého psa, pyrenejského mastina, sicilského chrta, kde má být sklon již 45° a u španělského galga, kde je vyžadován úhel přesahující 45°, stejně tak má spáditou záď ibizský podengo, šikmou francouzský buldoček, azavak a sloughi a u italského chrtíka má být záď silně spadající. Naopak belgický ovčák má mít záď jen velmi lehce skloněnou, stejně tak briard a šarpej. Vodorovnou a dlouhou záď má holandský ovčák, jihoruský ovčák, maltézský psík nebo středoasijský pastevecký pes, vodorovná a široká záď je žádoucí u ardenského bouviera, tibetské dogy, kavkazského pasteveckého psa a u špiců a čivavy. Krátká lehce spáditá záď je vyžadována u dobrmana, mudiho, pumiho a puliho, krátká horizontální záď je plemenným znakem šiperky, kde je nazývána "morčecí" a dále u grifonků.

Ocas[editovat | editovat zdroj]

Záď je zakončena nasazením ocasu. Ten může být vzhledem k zádi nasazen nízce, středně a vysoce. Vysoko nasazený ocas má například tosa-inu, německý špic nebo československý vlčák. Středně nasazený ocas je standardem předepsán u kanárské dogy, puliho či parson russel teriéra, nízko nasazený ocas je častý u psů se spáditou nebo šikmou zádí, kde tvoří její přirozené pokračování. Příkladem je australský honácký pes, kuvasz, bílý švýcarský ovčák, bostonský teriér.

Ocas může být nesen nízko, vždy pod úrovní hřbetu, jak je tomu u kolií, jihoruského ovčáka nebo chrtů, je-li ocas nesený výš, označuje se to jako "veselé" nesení ocasu. U některých plemen jsou ocasy neseny v klidu nízko, přičemž ani při vzrušení nesmí být nesen výše, než vodorovně s hřbetní linií, příkladem je beauceron, německý ovčák, sheltie. Clumber španěl, Chesapeake Bay retrívr, německý dlouhosrstý ohař a pointr nosí ocas v úrovni hřbetní linie, u bavorského barváře může být ocas nesen vodorovně nebo spuštěný mírně šikmo dolů. Vysoko nasazené a vysoko nesené ocasy mají některá společenská plemena, jako je bruselský grifonek, havanský psík, tibetský teriér, jorkšírský teriér, dále pak bígl, primitivní plemena psů a sáňoví psi.

Ocasy nesené pod úrovní hřbetu mohou být neseny v šikmo dolů v mírném oblouku, jako u německého ovčáka nebo u saluki, spuštěný dolů a rovný, jako u čínského chocholatého psa či u aljašského malamuta, nebo spuštěný dolů se špičkou ocasu otočenou vzhůru, jako má belgický ovčák, šavlovitý ocas má gordonsetr, bergamský ovčák, knírač. Afghánský chrt má ocas na konci jednou zatočený do prstýnku.

Obloukovitě vzhůru nesený ocas má při vzrušení brazilská fila; hovawart, sibiřský husky nebo polský nížinný ovčák mohou v afektu též nosí ocas v oblouku nad hřbetem, stále v oblouku nad hřbetem nosí ocas lvíček nebo boloňský psík, silně zatočený nebo v srpovitém oblouku nad hřbetem nosí ocasy kishu-inu, shiba-inu, hokkaido-ken. U špiců leží ocas kruhovitě stočený na hřbetě, přes hřbet nosí ocas též pekingský palácový psík, jednou nebo dvakrát zatočený ocásek stočený nad páteří blízko stehna má basenji, v kyčelní oblasti má zatočený ocásek mops.

Některá plemena psů mohou mít přirozeně krátký, pahýlovitý ocas, například ardenský bouvier, šiperka, bobtail, australský ovčák, welsh corgi pembroke nebo australský honácký pes s krátkým ocasem, jehož nízko nasazený a nízko nesený ocásek je nejvýše 10 cm dlouhý. Krátký ocásek je žádoucí také u anglického buldoka.

U bergamského ovčáka je žádoucí ocas, který nedosahuje až k hlezennímu kloubu, délka ocasu k hleznu je běžná u většiny plemen, u hovawarta, německého ovčáka nebo irského vlkodava dosahuje až pod hlezna, u skotského jeleního psa a welsh corgi cardigana sahá ocas téměř k zemi. Kupírovaný ocas je ocas, který byl chirurgicky zkrácený. Kupírování se provádí u štěňat do 5. dne věku, ocásky se zkracují na 2-3 obratle (flanderský bouvier, dobrman) či o jednu čtvrtinu (ohaři), či tak, jak to požaduje standard. Současný trend v Evropě nicméně směřuje k zákazu kupírování ocasů, standardy plemen jsou postupně měněny tak, aby upřednostňovali přirozený tvar ocasu a v některých evropských zemích (Norsko, Švédsko, Řecko, Lucembursko, Švýcarsko) je kupírování ocasů zakázáno zákonem[20].

Hrudník[editovat | editovat zdroj]

Hrudník psa je ta část těla, jejímž podkladem je hrudní koš, tudíž hrudní kost a žebra. Prostornost hrudníku je v přímé úměře s velikostí orgánů v něm uloženým, srdcem a plícemi, a tudíž i s výkonností psa. Dostatečná výška hrudníku je rovněž oporou pro dostatečně dlouhou a šikmou lopatku, což ovlivňuje úhlení končetin a mechaniku pohybu psa. Obvod a výška hrudníku - tj. vzdálenost mezi nejvyšším bodem kohoutku a prsní kostí - bývá měřena a hodnocena během bonitací chovných jedinců.

Přední část hrudníku, před lokty hrudních končetin, se nazývá předhrudí. Je tvořeno hrudní kostí, pažními kostmi a okolní svalovinou. U některých plemen se vyžaduje výrazné, osvalené předhrudí, například u dobrmanů, německé dogy, velkého švýcarského salašnického psa nebo kuvasze. Prsní kost je obvykle obalena svaly, ale u španělského mastina je hrudní kost vyjádřená a u jezevčíků tak silně vystupující, že se na obou stranách tvoří lehké dolíky. Chorvatský ovčák má předhrudí nepříliš vyznačené. Nevýrazné předhrudí je důsledkem strmého úhlení hrudních končetin a strmě postavenou lopatkou a často je spojeno rovněž s krátkým krkem.

Žádoucí je hrudní koš zepředu oválný, ne příliš úzký, protože úzký hrudník je často spojený s úzkým nebo rozbíhavým postojem předních končetin. Žebra by měla být dobře klenutá, není-li tomu tak, označuje se takový hrudník jako plochý. Výrazně klenutá žebra tvoří sudovitý hrudník. U většiny plemen je takový extrém již nežádoucí, výjimku tvoří labradorský retrívr nebo francouzský buldoček, kulatý průměr hrudníku za lopatkami má i anglický buldok.

Hrudník psa by měl být dostatečně prostorný, dlouhý a hluboký, většina plemenných standardů požaduje výšku hrudníku odpovídající přibližně polovině kohoutkové výšky psa a sahající k loktům, nebo i níže (např. kavkazský pastevecký pes, středoasijský pastevecký pes, tibetská doga). U československého vlčáka či kanárského podenga naopak hrudník až k úrovni loktů nedosahuje.

Spodní linie a břicho[editovat | editovat zdroj]

Břišní linie psa v dobrém výživném stavu by měla být obvykle lehce vtažená a stoupající, nevtažené, téměř rovné břicho mívají rotvajler nebo novofundlandský pes, naopak dobře vtažené břicho má německá doga či tosa-inu, výrazně vtažené břicho mají chrti. Roztažené, kravské břicho mají psi krmení nekvalitním, objemným krmivem. Břicho by mělo být pevné, osvalené, měkké břicho je povolené, bez pevného svalstva. Spuštěné, volné a visící břicho mají zvířata březí a obézní.

Hrudní končetiny[editovat | editovat zdroj]

Hrudní končetiny psa jsou tvořeny šikmo umístěnou lopatkou, která přiléhá na hrudní koš, pažní kostí, která se v lokti kloubí s předloktím, dále nadprstím a jsou zakončené tlapkou, na kterou pes našlapuje. Nesou 60 - 80% hmotnosti těla zvířete. K optimální funkci je nutné, aby byly postavené kolmo pod tělem v přiměřené vzdálenosti od sebe, přičemž lokty by se měly nacházet u nejhlubšího místa hrudníku a osa, která při pohledu ze strany spojuje loketní a zápěstní kloub by měla směřovat kolmo k zemi.

Úzké postavení hrudních končetin je projevem úzkého hrudníku. Při pohledu zepředu jsou končetiny pravidelné a kolmé, ale probíhají příliš blízko sebe. Úzké postavení končetin poskytuje psovi malou oporu, ten musí vynakládat více energie na udržení rovnováhy a úzký hrudník rovněž nemusí poskytovat dostatečný prostor pro vnitřní orgány. U psů je obecně nežádoucí. Úzký hrudník může pes kompenzovat také rozbíhavým postojem, který je rovněž nežádoucí.

Široké postavení hrudních končetin je naopak důsledkem sudovitého hrudníku. Je žádoucí u některých psů s širokou přední frontou, jako je francouzský buldoček, anglický bulteriér a další. Příliš široký postoj však vede ke kolébavé chůzi psa. Když končetiny nevedou kolmo k zemi, ale ve svém průběhu se sbíhají, jedná se o postoj sbíhavý. Vzdálenost mezi loketními klouby je při něm větší, než vzdálenost mezi tlapkami. Bývá spojen se vybočeným loktem, ale není to pravidlo, a u některých plemen je standardní, příkladem je bedlington teriér.

Přerušení linie kolmo k zemi probíhající končetiny může být dvojí - při francouzském postoji se končetiny v zápěstním kloubu rozbíhají, při vbočeném postoji se naopak sbíhají.

Lopatka, která je dostatečně dlouhá a šikmá, umožňuje dostatečný pohyb končetin vpřed a tím i prostorné chody. Na hřeben lopatky se upínají svaly plecí, které pohybují pažní kostí. Obecně je ideální sklon lopatky k vodorovné linii 45 – 50°. Je-li tento úhel větší než 50°, označuje se taková lopatka jako strmá. Strmější lopatka obvykle vede k otevřenějšímu úhlu mezi lopatkou a pažní kostí a obecně ke strmému úhlení celé končetiny. Lopatka dobře přiléhá k hrudníku a je na svém místě fixována pevnými svaly. Není-li tomu tak a lopatka se při pohybu nadměrně pohybuje, jedná se o lopatku volnou.

S pažní kostí se lopatka kloubí v ramenním kloubu. Úhel, který spolu tyto kostí svírají, určuje zaúhlení hrudní končetiny. Obecně je ideální úhel 90°, takto zaúhlené končetiny jsou ideálem většiny plemen, například jezevčíka, německého ovčáka (ideál 90° - 100°) německé dogy, hovawarta, welsh-corgiho, kelpie, australského ovčáka, bulteriéra a mnoha dalších. Je-li úhel větší a kloub více otevřený, hovoří se o strmém či nevýrazném úhlení. Ideální úhel kolem 110° je určený standardem plemene u ardenského bouviera, jihoruského ovčáka (100°), katalánského ovčáka, kuvasze, slovenského čuvače (107°) nebo dobrmana (105-110 °C), československého ovčáka se za ideální úhlení považuje 120-130 °C, u belgického ovčáka se připouští i 150 °C, podobně strmé úhlení má i chorvatský ovčák. Je-li úhel v kloubu větší, než požaduje standard plemene, jedná se o tzv. přeúhlení.

Pažní kost by měla být zhruba stejně dlouhá jako lopatka, krátká a strmá kost totiž do značné míry ruší výhody šikmé a dlouhé lopatky a opět zkracuje rozsah pohybu celé končetiny. V loketním kloubu se pažní kost spojuje s kostí loketní a vřetenní. Úhel v loketním kloubu je tupý a pohybuje se kolem 130°, u některých plemen až ke 150°. Lokty musí přiléhat těsně k tělu, což umožňuje lehký pohyb vycházející z lopatek. Volné, odstávající lokty jsou proto většinou chybou, často bývají spojené též s vybočeným předloktím a úzkým postojem tlapek. Nicméně nízko posazené lokty, které výrazně odstávají, jsou znakem anglického buldoka. Vbočené lotky bývají spojené vbočeným předloktím a vybočenými tlapkami, tzn. s francouzským postojem, což je nežádoucí.

Předloktí musí být umístěné kolmo k zemi a být rovné. U plemen s achodroplazií a s ní spojenými krátkými končetinami (jezevčík, baset) mohou být kosti předloktí obloukovitě zkřivené. Vně vybočená předloktí se správnou polohou lopatek vytvářejí tzv. křivý postoj.

V zápěstním kloubu přechází do nadprstí, které je obvykle oproti vertikální linii procházející předloktím mírně šikmo, přibližně pod úhlem 20°. Svislé, jen velmi málo šikmé nadprstí je standardem předepsáno u kavkazského pasteveckého psa, velkého švýcarského a bernského salašnického psa, bulteriéra nebo amerického stafordšírského teriéra. Příliš strmé nadprstí vede ke zvýšené zátěži kloubů a negativně ovlivňuje vytrvalost psa. Opakem je měkké nadprstí, neboli prošlap. Často se jedná o vadu vzniklou během růstu psa při špatné výživě a nesprávném pohybu. Často bývá spojené s rozevřenou tlapkou. Je-li nadprstí vychýlené dopředu, vzniká tzv. kozí, nebo též přikleklý postoj, který bývá spojený s příliš krátkou tlapkou.

U některých plemen bývají přední tlapky vytočené mírně ven, například u kanárského podenga, pekingského palácového psa, anglického buldoka, francouzského buldočka nebo stafordšírského bulteriéra.

Tlapky psa by měly být dobře klenuté, s dobře přiléhajícími prsty. Podle tvaru se rozlišuje tlapka krátká a kulatá, zvaná kočičí, delší a oválnější, zvaná zaječí, a mírně oválná tlapka s delšími středními prsty, zvaná lžícovitá. Kočičí tlapky má například australský honácký pes nebo belgický ovčák, německá doga, akita-inu, bruselský grifonek, nebo azavak, zaječí tlapky nalezneme u sibiřského huskyho, bearded kolie, border kolie, tibetského španěla nebo polského chrta. Lžícovité tlapky má německý křepelák, český fousek, německý krátkosrstý ohař, bavorský barvář či šarplaninec.

Zvláštní tlapky má norský lundehund, který má mírně vytočené tlapky oválného tvaru, na předních tlapkách se nejméně šesti prsty, z nichž pět spočívá na zemi a s osmi polštářky, přičemž nadbytečné prsty jsou plně vyvinuté. Na pánevních končetinách má nejméně šest prstů, z nichž země se dotýká pět z nich, a sedm prstních polštářků.

Pánevní končetiny[editovat | editovat zdroj]

Pánevní končetiny psa jsou tvořené pánví, kostí stehenní, bércem tvořeným kostí holenní a lýtkovou, hleznovým kloubem, nártem a jsou zakončeny zadními tlapkami. Z pánevních končetin vychází impuls k pohybu psa.

Pánev je podkladem zádě a s horizontální linií svírá u většiny plemen úhel kolem 30°. Stehna by měla být dobře osvalená, u některých plemen, například amerického stafordšírského teriéra, se má svalstvo stehen výrazně rýsovat na povrchu.

Při hodnocení zaúhlení pánevních končetin je významný úhel kolenního kloubu, který má být asi 125°, a úhel hleznového kloubu, který by se měl pohybovat 130°. Takové úhlení je žádoucí u většiny plemen. Při menším úhlu se jedná o přeúhlení, nicméně podle standardů plemen je úhel v kolenním kloubu 120° žádoucí například u německého ovčáka, 110° - 120° u kuvasze, kolem 110° u slovenského čuvače nebo argentinské dogy, u jezevčíka je požadováno 90°. Přeúhlení v koleni bývá spojeno se sraženou zádí a přeúhlením též v hleznovém kloubu, což se označuje jako šavlovitý postoj.

Otevřenější úhel vede ke strmému postoji. Je-li chybou, bývá spojen s přestavěnou zádí. Běžně se vyskytuje u plemen s menším sklonem pánve, mírně strmější úhlení má československý vlčák nebo dobrman, též bergamský ovčák, vysloveně strmý postoj spojený s přestavěností je plemenným znakem aidi.

Stehno a bérec mohou být stejně dlouhé, jako například u německého ovčáka, nebo může být stehno kratší než lýtko, jako je tomu u výmarského ohaře.

Nárt psa obvykle směřuje téměř kolmo k zemi, u některým plemen je též lehce skloněný (brazilská fila). Tlapky se hodnotí stejně jako na hrudních končetinách, někdy bývají poněkud delší. U většiny plemen jsou paspárky na pánevních končetinách nežádoucí a u štěňat se odstraňují, případně se nesmí vyskytovat ani při narození (francouzský buldoček) u jiných plemen tvoří dvojité paspárky plemenný znak (pyrenejský mastin, pyrenejský horský pes, pyrenejský ovčák, beauceron, briard)

Při pohledu zezadu by měly být osy pánevních končetin rovnoběžné a kolmé k zemi. Od sebe by měly být v přiměřené vzdálenosti, jsou-li příliš vzdáleny, vzniká široký postoj, opakem je postoj úzký. Poněkud úzký postoj pánevních končetin je standardní u norského lundehunda, obvykle je však považován za chybu.

Rozevřený postoj vzniká v případě, že se osy pánevních končetin rozbíhají při zachování rovné linie mezi sedacím a patním hrbolem. Při sudovitém postoji jsou hlezna vybočená mimo osu končetin. Přibližují-li se hlezenní klouby vzájemně k sobě, výsledkem je sevřený, též kravský postoj. Bývá spojen s vybočenými, tzv. rozbíhavými, otevřenými koleny, které nekopírují osu těla, a s rozbíhavým postojem tlapek. Standardní je kravský postoj u anglického buldoka.

Při pohledu zezadu nebo zepředu musí být přední a zadní končetiny v zákrytu nebo téměř v zákrytu. Výjimku tvoří plemena s výrazně širším postojem hrudních končetin, jako je anglický buldok.

Stanovení tělesných rozměrů psa[editovat | editovat zdroj]

Pro co nejobjektivnější posouzení exteriéru psa, především při hodnocení chovnosti jedinců, se některé tělesné rozměry psa měří pomocí posuvného měřítka či páskové míry, případně se měří i úhloměrem. K běžně měřeným mírám patří:

  • kohoutková výška psa - délka kolmice spuštěné s nejvyššího bodu kohoutku psa na tvrdou podložku
  • délka trupu - délka měřená od předního výběžku hrudní kosti k sedacímu hrbolu
  • hloubka hrudníku - délka kolmice spuštěné z vodorovné linie procházející horním okrajem lopatky po vodorovnou linii procházející dolním okrajem hrudníku za loketním kloubem
  • šířka hlavy - rozměr mezi nejširšími body lebky, měřeno před ušima
  • délka hlavy - délka měřena páskovou mírou od týlního hrbolu ke špičce nosní houby
  • délka čenichu - délka měřena páskovou mírou od stopu ke špičce nosní houby
  • objem hrudníku - obvod hrudníku měřený za lopatkou a loktem psa
  • délka hřbetu - měřená od kohoutku ke kořeni ocasu

Dále je možno změřit hloubku čenichu, výšku zádi, délku krku, délku hrudní končetiny, obvod nadprstí. Z naměřených hodnot se výpočtem dále získávají indexy, z nichž kromě již výše zmíněného indexu formátu je používaný index délky hlavy, index hlavy a index kostnatosti:

index délky hlavy = délka hlavy x 100 / délka krku

index hlavy = šířka hlavy / délka hlavy

index kostnatosti = obvod nadprstí x 100 / kohoutková výška

Srst a zbarvení srsti[editovat | editovat zdroj]

Obecně můžeme rozdělit psí srst do několika druhů:

  • Dlouhá srst s podsadou je tvořena hustou kratší podsadou a pevnými pesíky, které přes ní přesahují.
  • Hladká srst je tvořena krátkými a přiléhajícími chlupy
  • Hedvábná srst má dlouhé jemné pesíky a může být bez podsady, nebo s hustou jemnou podsadou. Náročná na péči, jinak plstnatí.
  • Kudrnatá nelínající srst má kudrnaté jemné pesíky bez podsady. Upravuje se stříháním.
  • Hrubá srst je tvořena hrubými silnými pesíky a velmi hustou podsadou. Upravuje se trimováním.
  • Zvláštní druh srsti se nechává plstnatět a formuje se postupně do provazců nebo ploten.

Zbarvení psí srsti je výsledkem interakce asi 12 různých genů, přičemž fenotyp nemusí vypovídat nic o genotypovém založení. Pro podrobnější informace o genetice viz článek Genetika zbarvení psů.

V následující tabulce jsou základní zbarvení psů s možným genotypem, který je způsobuje. Možné jsou i další kombinace barev, které v tabulce zaznamenány nejsou, například žíhaná s irskou strakatostí, hnědá s tříslovými odznaky, kombinace strakatosti a tečkování a mnoho dalších.

Barva srsti Obrázek Genotyp Příklad plemen
černá Bearb josh04 07.JPG KK, Kk, aakk šiperka, německý ovčák, novofundlandský pes
hnědá (čokoládová, játrová) Labrador Retriever Hershey chocolate.jpg bbDd nebo bbDD labradorský retrívr, hnědý pudl
modrá Puppies after bath.jpg BBdd nebo Bbdd německá doga, neapolský mastin, výmarský ohař
isabela Wyżeł weimarski długowłosy 978.jpg bbdd výmarský ohař, neapolský mastin
šedá Terier czeski suka 2009 pl.jpg Gg nebo GG polský ovčák nížinný, český teriér, kerry blue teriér
žlutá YellowLabradorLooking new.jpg Ay_ Ee, Ay_ EE nebo cchcchee zlatý retrívr, tosa inu
červená Seter irlandzki profil 5o899.jpg Ay_ Ee, Ay_ EE nebo __ee irský setr, červený jezevčík
sobolí Shanti shetland sheepdog2.jpg Ay_ Ee, Ay_ EE + polygeny umbrous belgický ovčák tervueren, šeltie
aguti - divoké zbarvení Jamnik szorstkowłosy standardowy głowa 992 LM.jpg awaw, awat, awa divoce zbarvený jezevčík, německý ovčák
aguti - vlkošedá Keeshond Majic standing cropped.jpg awawcchcch, awatcchcch, awacchcch nebo cece knírač pepř a sůl, vlčí špic, norský losí pes šedý, československý vlčák
bílá American Eskimo Dog.jpg ceceee, cecpee, cpcpee nebo swsw nebo MM bišonci, bílý knírač, bílý bulteriér
Vícebarevné kombinace Obrázek Genotyp Příklad plemen
tečkovaná English setter.jpg TT, Tt dalmatin, anglický setr, anglický špringršpaněl, australský honácký pes
žíhaná Cane corso 3509.jpg kbrkbr nebo kbrk cane corso, německá doga, boxer, holandský ovčák, whippet, brazilská fila
merle Mudi blue merle.jpg Mm jezevčík (tygr), beauceron (harlekýn), krátkosrstá kolie, catahoula
tříslové odznaky Beauceron portrait.jpg atat, ata dobrman, rotvajler, hovawart, slovenský kopov, beauceron
urajiro Shiba Inu.jpg  ? akita-inu, shiba-inu
sedlo Airedale Terrier.jpg asas, asat, asa německý ovčák, airedale teriér, jorkšírský teriér, norvičský teriér
maska Bullmastiff puppy fawn portrait.jpg EmE, Eme, EmEm boxer, bulmastif, německá doga, anglický mastif
irská strakatost BC Rüde.jpg sisi border kolie, bostonský teriér, karelský medvědí pes
piebald spotting Fox in the forest.JPG spsp barzoj, pointr, foxteriér, jack russell teriér
trikolor JOHNYZANET1.2.jpg atatsisi, asassisi bígl, bernský salašnický pes, dlouhosrstá kolie

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PROCHÁZKA, Zdeněk. Chov psů. Litomyšl : Paseka, 2005. 314 s. ISBN 80-7185-768-8. Kapitola 3.3. exteriér psa, s. 77.  
  2. PROCHÁZKA, Zdeněk. Chov psů. Litomyšl : Paseka, 2005. 314 s. ISBN 80-7185-768-8. Kapitola 3.3. exteriér psa, s. 89.  
  3. FCI - Standard č. 11. standard bulteriéra. FCI, 15.1.2011. detail.
  4. FCI - Standard č. 218. standard plemene čivava. FCI, 21. 10. 2009. detail.
  5. Zákon č. 246/1992 ze dne 15.4.1992, zákon na ochranu zvířat proti týrání, § 4 , [cit. 15.12.2011]. Dostupné online.
  6. Zápis z 12. zasedání P ČMKU ze dne 19.2.2004 [online]. 19.2.2004, [cit. 2011-12-25]. Dostupné online.  
  7. FCI - Standard č. 163. standard basset hounda. FCI, 27.01.2011. detail.
  8. PROCHÁZKA, Zdeněk. Chov psů. Litomyšl : Paseka, 2005. 314 s. ISBN 80-7185-768-8. Kapitola 3.3. exteriér psa, s. 82.  
  9. FCI - Standard č. 143. standard dobrmana. FCI, 14.02.1994. detail.
  10. FCI - Standard č. 225. standard brazilské fily. FCI, 02.04.2004. detail.
  11. FCI - Standard č. 249. standard malorské dogy. FCI, 13.06.1997. detail.
  12. FCI - Standard č. 346. standard kanárské dogy. FCI, 15.06.2003. detail.
  13. FCI - Standard č. 16. standard bobtaila. FCI, 28.11.2003. detail.
  14. FCI - Standard č. 188. standard sloughiho. FCI, 27. 04. 1998. detail.
  15. FCI - Standard č. 149. standard anglického buldoka. FCI, 16.04.2004. detail.
  16. FCI - Standard č. 101. standard francouzského buldočka. FCI, 9.1.2003. detail.
  17. FCI - Standard č. 168. standard dandie dinmont teriéra. FCI, 01.12.1997. detail.
  18. FCI - Standard č. 99. standard výmarského ohaře. FCI, 13. 02. 2002. detail.
  19. PROCHÁZKA, Zdeněk. Chov psů. Litomyšl : Paseka, 2005. 314 s. ISBN 80-7185-768-8. Kapitola 3.3. exteriér psa, s. 84.  
  20. http://eagri.cz/public/web/file/1396/ZCH_Usn_chir_zakroky_1_.pdf

.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DOSTÁL, Jaromír. Genetika a šlechtění plemen psů. České Budějovice : Dona, 2007. 261 s. ISBN 978-80-7322-104-1. (česky)  
  • NOVÁK, Luděk. Hovawart. Vízovice : Lípa, 2002. 188 s. ISBN 80-86093-62-X. Kapitola Exteriér, s. 91 - 95. (česky)  
  • PROCHÁZKA, Zdeněk. Chov psů. Litomyšl : Paseka, 2005. 314 s. ISBN 80-7185-768-8. Kapitola 3.3. Exteriér psa, s. 77 - 90. (česky)  
  • TICHÁ, Vladimíra. Kynologická příručka pro rozhodčí, chovatele a vystavovatele. České Budějovice : Dona, 2010. 144 s. ISBN 978-80-7322-140-9. (česky)  
  • SMRČKOVI, Lea a Martin. Kapesní atlas psů. druhé. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, 1999. 264 s. ISBN 80-7181-341-9. (česky)  
  • VERHOEF-VERHALLEN, Esther. PSI - velký atlas plemen. Dobřejovice : Rebo International, 2002. 544 s. ISBN 978-80-255-0433-8. (česky)  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Exteriér_psa&oldid=14903074
Stránka byla naposledy upravena 13. 4. 2017 v 23:30. Editovat celý článek Exteriér psa.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy