Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
 |
Bylo navrženo, aby jedna či několik sekcí tohoto dlouhého článku byly vyčleněny do samostatných článků a zde nahrazeny krátkým shrnutím. (Diskuse) |
| Finština (Suomi) | |||
|---|---|---|---|
| Rozšíření: | |||
|
Počet mluvčích: |
5,233 milionů |
||
|
Klasifikace: |
|||
| Písmo: | Latinka | ||
| Postavení | |||
| Regulátor: |
Výzkumný ústav jazyků Finska (Kotimaisten kielten tutkimuskeskus) |
||
| Úřední jazyk: | |||
| Kódy | |||
| ISO 639-1: | fi | ||
| --- |
|
||
| SIL: | FIN | ||
| Wikipedie | |||
| fi.wikipedia.org | |||
Finština je úřední jazyk Finska, kde s ní hovoří přibližně 5 milionů mluvčích. Ve světě, zejména ve Švédsku a ruské části Karélie, pak finsky mluví další milion lidí. Tento ugrofinský jazyk je obecně považován za složitý, přestože jeho gramatika je v porovnání s češtinou pravidelnější. I přes dlouhé soužití s ostatními indoevropskými jazyky, si stále zachovává své charakteristické rysy.
První psané finské texty se objevily v 16. století. První knihu vydal Mikael Agricola roku 1548, a to překlad Nového zákona.
Až do roku 1863 byla úředním jazykem na finském území švédština. Po té, co Finsko přešlo pod vládu Ruska, se ruští vládci snažili, aby oslabili vliv švédské inteligence. Od roku 1863 se mohl jazyk používat při styky s úřady. Od roku 1883 pak byla finština doporučena k používání na úřadech a při vydávání dokumentů. Od roku 1893 je finština ve Finsku zcela rovnocenná švédštině.
Obsah |
|
finsky |
Kaikki ihmiset syntyvät vapaina ja tasavertaisina arvoltaan ja oikeuksiltaan. Heille on annettu järki ja omatunto, ja heidän on toimittava toisiaan kohtaan veljeyden hengessä. |
|
česky |
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. |
Ve finštině je velký rozdíl mezi hovorovým a spisovným jazykem. Vykání se použije jen při velmi zdvořilé konverzaci nebo projevu. Mnoho slov je v hovorové finštině odlišných. Například „já jsem“ – minä olen se zkracuje na mä oon, nebo „máš?“ – onko sinulla? na onks sulla?
Ve finštině jsou též stále aktivní nářečí, hlavní dvě větve jsou východní a západní. Finština je samozřejmě také stále ovlivňována cizími jazyky, dříve to byla švédština a částečně také němčina (první zápis finštiny Agricoly vycházel právě z němčiny), později ruština a dnes je to zejména angličtina.
Finština bývá všeobecně připodobňována k příbuzné maďarštině, ta je však od tohoto jazyka kromě podobných větných konstrukcí značně odlišná. Z okolních jazyků je finštině velmi blízká estonština. Finové jsou schopni se s Estonci domluvit, i když to nebývá zcela jednoduché.
Finština je, na rozdíl od indoevropských jazyků, jazyk aglutinační. To znamená, že tvaroslovné přípony se na slova „nalepují“, takže se tvoří poměrně komplikovaná slova.
Příklady:
Kromě toho jsou ve finštině běžné složeniny podobně jako v němčině. Výsledná slova tedy mohou být opravdu dlouhá. Finové ale při mluvení dávají spíše přednost vyjádření myšlenky pomocí několika slov a používání koncovek a složenin se postupem času redukuje.
Příklad:
Mnoho slov je vypůjčeno ze švédštiny a to jak z historické doby, tak z doby poměrně nedávné. Mnoho slov bylo zejména v 19. století, kdy Finsko patřilo carskému Rusku, přijato také z ruštiny. Od poloviny 20. století se pod vlivem zejména americké kultury přejímají slova i z angličtiny. Můžeme tedy narazit na slovo tsekkaa, původně anglické to check. Podobně jako jiné jazyky, i finština přijímá zmezinárodnělá slova z mnoha různých, i exotických jazyků. Příkladem je poměrně mnoho japonských slov nebo několik výpůjček z češtiny, například robotti nebo pistooli.
Ve finštině jsou již dnes patrné vlivy cizích jazyků i v intonaci. Finskou ano-ne otázku, původně na konci s klesající intonací, již mladá generace velmi ovlivněná angličtinou v některých regionech Finska vyslovuje se zřetelným zdvihajícím se přízvukem.
V původních finských slovech se používají souhlásky D, G, H, J, K, L, M, N, P, R, S, T a V (vyslovují se jako v češtině, jen S o něco více zasyčí, případně se trochu podobá českému Š a R víc zadrnčí) a samohlásky A, E, I, O, U, Y, Ä a Ö (A, E, I a U se opět vyslovují jako v češtině, Y je jako I se rty v kroužku jako při vyslovovaní U, Ä je mezi A a E a Ö zhruba odpovídá jeho německému protějšku). Finská slova proto oplývají samohláskami. Ze švédštiny se navíc ještě přidalo Å, které se však používá jen v původních švédských jménech. Souhlásek moderní finština přijala více, hlavně B a F. Finská abeceda tak obsahuje všechna písmena anglické abecedy.
Zajímavostí je občasné používaní hlásky Š, které však není zahrnuto do standardní finštiny, ačkoli se používá již asi sto let. Velmi zřídka se lze setkat i se Ž. Podle přijatých zvyklostí se názvy cizích míst mají psát s těmito písmeny. Zápis těchto dvou souhlásek byl vypůjčen z češtiny.
Příklady:
Pro mnoho Finů je ale nepřekonatelným problémem rozlišit mezi „C“, „Č“, „S“, „Š“, „Z“ a „Ž“ nebo dokonce mezi „B“ a „P“ či „F“ a „V“. Češi mají podobný problém při rozlišování finských samohlásek, zejména mezi A, Ä a E nebo i mezi U a Y.
V nářečích se velmi často vůbec neobjevuje D, možné je nahrazení souhláskou R.
Ve výslovnosti se ještě objevuje nosovka ŋ, ve kterou se občas mění N a G. Podobně se M občas mění na ɱ a H na ɦ.
Příklady:
Finská výslovnost se velmi podobá české, ovšem zcela běžné jsou zde zdvojené hlásky. Zdvojená samohláska se pouze jednoduše prodlužuje (např. finská zdvojená hláska aa se vysloví jako v české „á“).
Finština však zná i dvojhlásky ze souhlásek, které se také vyslovují dlouze (jako jedna dlouhá souhláska). Obyčejně se výslovnost nebo zdvojené souhlásky popisuje jako krátké zadržení při mluvení. Uprostřed zdvojených souhlásek se nalézají hranice slabik, takže je možné jejich výslovnost popsat jako náznak slabikování. Pro nerodilého mluvčího je mnohdy těžké takovou souhlásku poznat, přestože zcela mění význam slova. Možné zdvojené souhlásky jsou kk, ll, mm, nn, pp, rr, ss a tt.
Příklady:
Ve vzácných případech se můžeme ve finštině setkat i s trojitými samohláskami. V tom případě se vyslovuje první dvojice odděleně od třetí samohlásky.
Příklad:
Finština má na rozdíl od češtiny mnoho dvojhlásek: ai, ei, oi, ui, yi, äi, öi, au, ou, eu, iu, äy, öy, ey, iy, ie, yö, uo.
Příklady:
Ve finštině se v jednom slovu smí současně objevit jenom samohlásky zadní a, o, u nebo přední ä, ö, y. Samohlásky e, i jsou neutrální a mohou se tedy vyskytovat v jakémkoliv slově. Pokud se ke slovu, které obsahuje pouze neutrální samohlásky, přidává příponu, která existuje jak v přední, tak v zadní variantě, přednost má přední.
Když je slovo složené z různých kratších slov, samohlásková harmonie se uplatní pro každou jeho část zvlášť. Může tedy obsahovat přední i zadní souhlásky najednou.
Samohláskovou harmonii můžeme najít i v jiných jazycích, například turečtině, kde je však v poněkud odlišné formě.
Třebaže pádové přípony jsou ve finštině téměř vždy stejné pro jakékoli slovo, ke změnám dochází ve skupině souhlásek před nimi. Změna kmenové souhlásky probíhá mezi souhláskami silného a slabého stupně. Změny jsou poměrně pravidelné, takže i přes jejich větší množství a fakt, že se stupeň mění oběma směry, jsou poměrně lehce zvládnutelné.
Příklady:
Intonace věty je většinou klesající, a to i v případě některých, takzvaných ano-ne otázek.
Přízvuk je vždy na první slabice slova, podobně jako v češtině. Slabý přízvuk lze vypozorovat také na třetí slabice.
Finština má zvláštní příponu -ko a její přední variantu -kö, kterou přikládá ke slovům, na které se ptá otázka, na níž je možno odpovědět buď „ano“, nebo „ne“. Koncovka se nepřikládá v jiných otázkách. Ano-ne otázka má klesající intonaci podobně jako oznamovací věta.
Příklad:
Kromě přípony -ko má finština mnoho dalších přípon. Níže jsou speciálně zmíněny přivlastňovací přípony. Vedle nich se ve finštině můžeme setkat s příponou -kin vyjadřující české slovo „také“ nebo -kaan, která je překládána jako slovo „ani“. Přípona -han má několik různých významů, jeden z nich zhruba odpovídá české příponě „-pak“, v jiném případě přípona zdůrazňuje řečnickou otázku.
Příklad:
Nomina jsou ve finštině podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky.
Ve finštině se na rozdíl od některých jiných, například západoevropských, jazyků nepoužívají u žádných nomin členy.
Ve finštině se nerozlišují rody. Například z korespondence tedy nejde poznat, zda je pisatelem muž či žena. Dokonce i osobní zájmeno ve třetí osobě hän je společné pro „on“, „ona“ i „ono“.
Skloňování je společné pro všechna nomina. V některých publikacích se uvádí, že existuje pouze jeden společný vzor, jiné používají systém vzorů rozsáhlý zhruba stejně jako má čeština. Jeden z nich sestává z následujících vzorů:
Kromě těchto vzorů existuje ještě několik méně užívaných vzorů, například kaunis („krásný“), a několik desítek nepravidelných slov, třeba lapsi („dítě“) či veli („bratr“).
Finština užívá celkem 14 pádů (někdy se uvádí 15). Systém pádů je značně odlišný od českého, jejich užití se proto někdy překládá velmi špatně. Každý pád se navíc obvykle využívá v několika různých případech.
| pád | běžná přípona | příklad užití | příklad | překlad příkladu |
|---|---|---|---|---|
| nominativ | - | talo | dům | |
| genitiv | -n | (koho, čeho) | talon | domu |
| essiv | -na | jako | talona | jako dům |
| partitiv | -(t)a | - | taloa | dům (jako neurčitý objekt) |
| translativ | -ksi | do (role něčeho) | taloksi | do (role) domu |
| inessiv | -ssa | v | talossa | v domě |
| elativ | -sta | z (zevnitř) | talosta | z domu |
| illativ | -Vn | do | taloon | do domu |
| adessiv | -lla | na, u, při | talolla | na domě |
| ablativ | -lta | z | talolta | z domu |
| allativ | -lle | do, na | talolle | na dům |
| abessiv | -tta | bez | talotta | bez domu |
| komitativ | -ne | společně (s) | taloineen | s mými domy |
| instruktiv | -n | s (pomocí čeho) | taloin | s domem |
Jako 15. pád se někdy uvádí akuzativ, který je ale téměř (vyjma osobních zájmen) shodný s genetivem.
Tam, kde je to možné, existuje jak zadní, tak přední varianta pádové přípony, například -ssa a -ssä.
Pro běžný objekt ve větě se podle situace používá nominativu, genitivu, akuzativu a partitivu. Zvláštní skupinu lokálních pádů tvoří šestice inessiv, elativ, illativ, adessiv, ablativ a allativ. Tři z nich (adessiv, ablativ a allativ) jsou vnější, které se používají pro otevřené prostory. Ostatní tři jsou vnitřní. Ty se používají pro uzavřená místa.
Komitativ a instruktiv mají až na výjimky pouze tvary množného čísla, které se používají i pro jednotné číslo. Komitativ se používá často s posesivní příponou.
Inessiv, elativ, illativ, adessiv a abessiv se mohou spojovat i se slovesy například v podobě takzvaného třetího infinitivu. Pádové přípony je možno vysledovat i v postpozicích.
Příklad:
Ve finštině se dají nalézt i zbytky prauralského lokativu, například ve slově ulkona („venku“). Podobně se někdy považuje za podobný zbytek dalšího pádu koncovka slova ulos („ven“). Obě slova jsou dnes příslovce. Dalším pádem, který je ve finštině jen v náznacích je prolativ, kterým vyjadřujeme české předložky „skrze“, „pomocí“ nebo „přes“ nebo jen český instrumentál. Ve finštině má koncovku -tse a najdeme ho jen v některých ustálených spojeních jako postitse — „poštou“ nebo puhelimitse — „telefonem“. Podobně jako komitativ a instruktiv i zbytky prolativu jsou většinou jen v množném číslem. Výjimkou jsou slova končící na -i.
Použití pádů není omezeno jen na příklady uvedené v tabulce. Některá slovesa se pojí například s illativem, jiné s inessivem nebo elativem, přičemž se ve všech případech prakticky jedná o objekt. Dále se některé pády používají v ustálených spojeních, například adessiv může někdy nahrazovat český instrumentál.
Příklady:
V některých starších zdrojích se některé pády jmenují jinak, případně došlo k jejich upřesnění.
Finština nemá přivlastňovací zájmena, místo nich využívá genetivu osobních zájmen. V psané finštině je navíc ještě přivlastňovaný předmět doplněn zvláštní příponou vyjadřující vlastnictví. Taková přípona se může samozřejmě přidávat za pádové přípony. V některých případech se mohou zájmena i zcela vypouštět.
Příklady:
Finština nemá ani přivlastňovací přídavná jména. Také místo nich využívá genetivu.
Příklad:
Podobně jako můžeme najít vzory u ohýbání substantiv, můžeme je najít i u ohýbání sloves. Jejich systém se v publikacích liší. Jeden z nich je zde:
Kromě těchto tříd je možno se setkat i s několika nepravidelnými slovesy, třeba nähdä („vidět“) nebo olla („být“)
Finština má čtyři slovesné časy
Finština nemá budoucí čas, který nahrazuje buď opisnými tvary nebo přítomným časem. Pomocí pádových koncovek přidávaných k odvozeninám ze sloves se dá vyjádřit i určitá průběhovost děje.
Příklady:
Záporné věty se vytvářejí pomocí záporného slovesa
Česká záporka u sloves „ne-“ se vyjařuje pomocí zvláštního záporného slovesa, které se pojí se slovesem v první nebo druhé osobě bez přípony osobu vyjadřující.
Příklady:
Záporné věty v minulých časech se vytvářejí pomocí záporného slovesa, slovesné spony a činného minulého příčestí. Slovesná spona je buď tvořena z přítomného času slovesa „být“, nebo také činným minulým příčestím tohoto slovesa.
Příklady:
Finština používá slovesa ve čtyřech slovesných způsobech
První tři jsou prakticky stejné jako v češtině. Potenciálem se vyjadřuje možnost nebo pravděpodobnost. Používá se jen zřídka.
Někdy se za pátý způsob považuje eventiv, který je kombinací podmiňovacího způsobu a potenciálu. Používal se ve staré literatuře a je možné ho nalézt třeba v historickém eposu Kalevala.
Příklady:
Finština má jak činný (aktivní), tak trpný (pasivní) slovesný rod. Trpný rod se využívá mnohem více než v češtině. V hovorové finštině se tvary trpného rodu někdy přenášejí i do činného rodu. Trpný rod se vytváří z kořene infinitivu přidáním koncovky -Kaan (K představuje souhlásku) v případě přítomného času a koncovek -tiin nebo -ttiin v případě minulého času. Samořejmostí je například existence zvláštního tvaru pro podmiňovací způsob trpného rodu.
Finština nemá sloveso „mít“, ale nahrazuje je, podobně jako ruština, opisem, který se asi nejlépe dá vyjádřit jako „u někoho je něco“ nebo také „na někom je něco“.
Příklad:
Příslovce se tvoří pomocí přípon z přídavných jmen podobným způsobem jako v jiných jazycích.
Ačkoliv finština hojně využívá pádových přípon a má celkem mnoho předložek, zcela zvláštním fenoménem jsou postpozice („záložky“), které stojí vždy za slovem, ke kterému patří. Pojí se většinou s genetivem nebo partitivem, ale je možno nalézt i jiné kombinace.
Příklady:
 |
Související články obsahuje: Portál Finsko |
| Baltofinské jazyky |
|---|
| Finština: meänkielijská | kvenská | ižorská |
| Karelské: karelština (severní | jižní) | livvština | lüdština |
| Võruština: setuština |
| Estonština | Ižorština | Livonština | Vepština | Votština |