Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Fonologie češtiny popisuje výslovnost a funkce jednotlivých hlásek používaných v češtině.
Obsah |
V češtině je 10 samohláskových fonémů, z toho 5 samohlásek krátkých a 5 dlouhých. Dlouhé samohlásky mají přibližně dvojnásobné trvání oproti krátkým. Dlouhé a krátké samohlásky tvoří páry. Délka (kvantita) samohlásek má v češtině důležitou distinktivní fonologickou funkci, rozlišuje různé významy slov, např. pata x pátá. Kromě toho někteří autoři považují za 3 samostatné fonémy dvojhlásky /aʊ̯, eʊ̯, oʊ̯/.
Samohláskový systém v češtině je třístupňový trojúhelníkový (viz obrázek). Je považován za symetrický, ačkoliv fonémy v minimálních párech podle délky mají různé zastoupení, foném /oː/ je ve slovech domácího původu považován za okrajový.
Distinktivními rysy samohlásek v tomto systému jsou kromě délky ještě otevřenost/zavřenost a horizontální poloha jazyka (přední/střední/zadní). Zaokrouhlenost v češtině není samostatným rysem vytvářejícím fonologický protiklad. Zaokrouhlené jsou pouze zadní samohlásky, zatímco ostatní jsou nezaokrouhlené. Zaokrouhlenost prohlubuje akusticky vnímatelný rozdíl mezi předními a zadními samohláskami.
Systém krátkých samohlásek je považován za základní. Odvozeným systémem v češtině je pouze systém dlouhých samohlásek. Další modifikace výslovnosti jako např. nazalizace se v češtině standardně nevyskytují, tudíž nevytvářejí žádné další odvozené systémy.
Dlouhé samohlásky jsou v písmu označovány čárkou nebo kroužkem.
V češtině existují 3 dvojhlásky:
Všechny tyto dvojhlásky jsou klesavé, slabičný vrchol představuje první část, zatímco druhá část je tvořena klouzavým polovokálem [ʊ̯].
Skupiny samohlásek <ia, ie, ii, io, iu> v cizích slovech se za dvojhlásky obvykle nepovažují, vyslovují se s [j] mezi samohláskami [ɪja, ɪjɛ, ɪjɪ, ɪjo, ɪju].
Dvojhlásky bývají tradičně přiřazovány k dlouhým samohláskám.
Tyto dvojhlásky se v češtině zpravidla považují za jednotné fonémy spíše než za spojení dvou samostatných fonémů. Důvodem je to, že fungují jako celek, který nelze rozdělit. Naopak jiná situace nastává, pokud dojde setkání samohlásky a /ʊ/, které patří dvěma morfémům při odvozování slov afixy a skládáním. Každá z této dvoji samohlásek je samostatným slabičným vrcholem, slabičný předěl je navíc ve výslovnosti zpravidla zvýrazněn rázem. Srovnej:
Z fonetického hlediska je možné za dvojhlásku považovat i tautosylabické (stejnoslabičné) spojení samohlásky a /j/ (např. [ɛɪ̯]/[ɛj], z hlediska fonologické fukce však jde spojení dvou fonémů (/ɛ/ + /j/).
Následující tabulka shrnuje výčet českých souhláskových fonémů:
Foném /r̝/ je specificky česká alveolární frikativní vibranta, která činí cizincům pravděpodobně největší obtíže při výuce české výslovnosti. Základní výslovnost je znělá, vlivem souhláskového okolí však může tento foném být realizován jako neznělý.
Ráz se nepovažuje za samostatný foném. Použití v češtině je fakultativní (nepovinné). Výslovnost s rázem nebo bez rázu nemění význam slov. Ráz nemá distinktivní funkci.
Dříve formulovaná pravidla spisovné výslovnosti vyžadovala použití rázu vždy, když slabika začínala samohláskou. Ráz tak vlastně nahrazuje chybějící slabičnou preturu. V současnosti se však ráz ve výslovnosti využívá méně. Používání rázu je ovlivněno regionálně, obecně však lze říci, že v moravské výslovnosti se ráz používá mnohem méně.
V současné češtině plní ráz dvě funkce:
Ve spisovné výslovnosti se nikdy neklade ráz ve slovech cizího původu, kde dochází k setkání dvou samohlásek, např. ve slově koala.
Ostatní souhlásky se zapisují stejnými písmeny jako v Mezinárodní fonetické abecedě (IPA).
Realizace souhláskových fonémů je ovlivněna jejich okolím. Poloha fonému ve slově může výrazně ovlivnit jeho akustickou podobu, aniž by došlo ke změně významu.
V češtině se výrazně uplatňuje spodoba (asimilace) znělosti (opozice znělosti je neutralizovatelná), znělé souhlásky se mohou vyslovovat za určitých okolností nezněle a naopak. Pravopis na tuto změnu výslovnosti nebere zřetel, uplatňuje se etymologický princip. Děje se tak za těchto okolností:
Znělé a neznělé souhlásky ze skupiny obstruentů tvoří páry, v jejichž rámci se spodoba znělosti uplatňuje (viz tabulku).
| neznělé | znělé |
| [p] | [b] |
| [t] | [d] |
| [c] | [ɟ] |
| [k] | [ɡ] |
| [f] | [v] |
| [s] | [z] |
| [ʃ] | [ʒ] |
| [x] | [ɦ] |
| [t͡s] | [d͡z] |
| [t͡ʃ] | [d͡ʒ] |
| [r̝] | [r̝°] |
Sonory (/m/, /n/, /ɲ/, /j/, /r/ a /l/) nemají neznělé protějšky a neúčastní se asimilace znělosti (zůstávají vždy znělé). Ve standardní výslovnosti ani neovlivňují znělost okolních neznělých souhlásek, např. sledovat [slɛdovat].
Některé fonémy se chovají odchylně:
Způsob spodoby se v určitých případech liší podle oblasti, na Moravě je větší tendence vyslovovat souhlásky zněle než v Čechách. Moravská asimilace neznělých hlásek před sonorami (viz výše) považována za nářeční jev.
Pro tvoření slov se na hranici morfémů mohou setkat dva stejné fonémy. V mnoha případech, zejména u přípon, výslovnost obou fonémů splývá, např. cenný [t͡sɛniː], měkký [mɲɛkiː].
Pro vyznačení předělu, zejména u předpon a ve složeninách, je obvyklá zdvojená výslovnost (geminace), tj. oba fonémy se vysloví odděleně. Zdvojená výslovnost je nutná zejména pro rozlišení různých slov: nejjasnější [nɛjjasɲɛjʃiː] x nejasnější [nɛjasɲɛjʃiː]. Zdvojená výslovnost v případech jako [t͡sɛnniː] nebo [mɲɛkkiː] však obvykle působí strojeně a je vnímána jako hyperkorektní.
Rovněž se mohou při slovotvorbě setkat ploziva (/d, t, ɟ, c/) s frikativou (/s, z, ʃ, ʒ/). V běžném hovoru obvykle akusticky splývají a vytvářejí afrikáty ([t͡s, d͡z, t͡ʃ, d͡ʒ]): dětský [ɟɛt͡skiː]. Při pěčlivé výslovnosti se však oba fonémy vysloví odděleně: [ɟɛt.skiː].
Asimilace souhlásek na hranici slov (např. pojď sem [pot͡sɛm]) je ve standardní výslovnosti nevhodná. Hlásky je třeba vyslovovat vždy zřetelně a odděleně: [pojc sɛm].
Až na nečetné výjimky se vynechávání souhlásek ve skupinách považuje ve standardní a pečlivé výslovnosti za nevhodné.
Výjimkou je výslovnost přítomných tvarů slovesa být (jsem, jsi, jsme, jste, jsou), které se zpravidla vyslovují bez počátečního /j/, tedy [sɛm, sɪ, smɛ, stɛ, soʊ̯]. Ve funkci pomocného slovesa je tato výslovnost považována za základní. Plná výslovnost je v záporných tvarech (nejsem, nejsi atd.) a zpravidla také ve funkci plnovýznamového slovesa s přízvukem (Myslím, tedy jsem.).
Přípustné je rovněž vynechání alveolární plozivy /d, t/ před afrikátou, např. dcera [t͡sɛra] místo [tt͡sɛra], srdce [sr̩t͡sɛ] místo [sr̩tt͡sɛ].
Čeština patří k jazykům s pevným přízvukem, který se vždy nachází na první slabice přízvučného celku, kterým je obvykle slovo. Výjimky jsou pouze v těchto případech:
Čtyřslabičná a delší slova mívají ještě vedlejší přízvuk na každé liché slabice, např. ˈnej.krás.ˌněj.ší.
Přízvuk v češtině zásadním způsobem nemění kvalitu a kvantitu (délku) samohlásek. Samohláska může být krátká i dlouhá bez ohledu na to, jestli je nebo není přízvučná. Nedochází k redukované výslovnosti nepřízvučných slabik.
S pevným postavením přízvuku souvisí i fakt, že přízvuk v češtině neplní lexikální funkci, tj. neslouží k rozlišení k významu slov. Na druhou stranu však je důležitým prvkem k rozlišení hranice slov v mluveném projevu, srov. např. ˈProč to ˈmáš? x ˈProč ˈTomáš?
Přízvuk v češtině je tzv. silový, tj. projevuje se zvýšením intenzity hlasu.
Čeština nepatří mezi tónové jazyky, v jazyce nejsou lexikální tóny. Tón ani melodie nemají žádný vliv na význam slov. Intonace má však důležitou roli na větné úrovni. Kromě toho, že její změna signalizuje posluchači hranici mezi významovými celky, je intonace důležitým distinktivním rysem, který modifikuje význam sdělení. Různou intonací lze v mluvené řeči odlišit zejména otázku nebo údiv od prostého oznámení:
Uvedené věty využívají stejné lexikální a gramatické prostředky, liší se pouze svojí intonací.
Jednotlivé fonémy se v českých slovech mohou vzájemně kombinovat s různou pravděpodobností. Záleží jednak na tom, jak snadno jsou konkrétní hláskové skupiny realizovatelné. Statistickým porovnáním však také můžeme zjistit určité tendence specifické pro češtinu. Můžeme pozorovat, že největší zastoupení v textech mají otevřené slabiky typu CV. (V praslovanštině pravděpodobně byly všechny slabiky otevřené. Toto pravidlo bylo pozdějším vývojem porušeno zánikem tzv. slabých jerů) Naopak relativně málo zastoupené jsou slabiky začínající samohláskou. V Čechách tuto tendenci navíc potvrzuje i snaha doplňovat chybějící slabičnou preturu rázem (viz výše) nebo protetickým v– v obecné češtině (vokno).
Obecnou strukturu českých slabik můžeme zapsat takto:
Z toho mj. vyplývá, že na začátku českých slov mohou být skupiny maximálně čtyř souhlásek (slabikotvorné v to nepočítaje), např. pstruh, a skupiny složené maximálně ze 3 souhlásek na konci slov, např. zábst (taktéž bez slabikotvorných). Slabičné jádro tvoří nejčastěji samohláska, případně dvojhláska, relativně často jím však také bývají slabikotvorné sonory /r/ a /l/ a někdy též /m/, např. ve slovech vlk [vl̩k], krk [kr̩k], osm [osm̩].
K setkání samohláskových fonémů dochází pouze na hranici morfémů v důsledku skládání slov nebo připojování předpon a přípon. Tímto způsobem mohou vzniknout samohláskové skupiny tvořené nejvýše dvěma segmenty. Setkají-li se dvě stejné samohlásky, je třeba obě zřetelně vyslovit.
Střídání (alternace) fonémů v morfonémech (změny, které neovlivňují význam morfémů) se často uplatňují při skloňování, časování a odvozování slov. Rozdělují se na alternace samohláskové a souhláskové. Oba typy se mohou kombinovat v jediném morfému:
např. v morfému /kɲ{ɪ/iː}{ɦ/z/ʒ}/:
Délka (kvantita) samohlásek patří k základním distinktivním (rozlišovacím) rysům ve fonologii češtiny. Střídání (alternace) krátkých a dlouhých fonémů jsou v češtině běžné při odvozování slov i při ohýbání. V průběhu vývoje jazyka se však některé fonémy měnily (/oː/ > /uː/, /uː/ > /oʊ̯/), proto při střídání krátkých a dlouhých hlásek nemusí tvořit pár dva kvalitativně stejné/podobné zvuky.
| Krátký foném | Dlouhý foném | Příklad, poznámka |
|---|---|---|
| /a/ | /aː/ | zakladatel – zakládat |
| /ɛ/ | /ɛː/ | letadlo – létat |
| /ɪ/ | /iː/ | litovat – lítost vykonat – výkon |
| /o/ | /uː/ | koně – kůň |
| /ʊ/ | /uː/ | učesat – účes (pouze na začátku slovních základů) |
| /ʊ/ | /oʊ̯/ | kup – koupit (v ostatních pozicích) |
Při odvozování (a zřídka i při ohýbání) se vyskytují i některé další disjunktivní alternace:
Rovněž se vyskytují vznikové a zánikové alternace, při nichž se samohlásky střídají s nulovým fonémem. Nejčastěji se vkládá foném /ɛ/ (tzv. „vkladné e“) mezi souhlásky z důvodu usnadnění výslovnosti:
Tento jev se rovněž vyskytuje u některých předložek, které mají vokalizované varianty: v domě – ve vodě; s tebou – se mnou atd.
Méně se objevují i jiné typy vznikových/zánikových alternací:
Nejčastějším typem je střídání tzv. tvrdých a měkkých souhlásek. Objevují se pravidelně u koncových souhlásek slovního kmene před určitými příponami a (při odvozování) a koncovkami (při ohýbání). Tvrdé souhlásky se měkčí, pokud jsou následovány „měkkým“ /ɛ/ (psáno <e/ě>, /ɪ/ nebo /iː/ (psáno <i> a <í>, nikoliv <y> a <ý>). Tyto změny se rovněž uplatňují před některými příponami (např. –ka). Měkčení může být korelativní i disjunktivní.
| Tvrdá souhláska |
Měkká souhláska |
Příklad, poznámka |
|---|---|---|
| /d/ | /ɟ/ | mladý – mladí |
| /t/ | /c/ | plat – platit |
| /n/ | /ɲ/ | žena – ženě |
| /r/ | /r̝̊/ | dobrý – dobře |
| /s/ | /ʃ/ | učesat – učešu |
| /z/ | /ʒ/ | ukázat – ukážu |
| /t͡s/ | /t͡ʃ/ | ovce – ovčák |
| /g/ | /ʒ/ | Riga – rižský |
| /z/ | v Rize | |
| /ɦ/ | /ʒ/ | Praha – Pražan |
| /z/ | v Praze | |
| /x/ | /ʃ/ | prach – prášit |
| /s/ | smíchat – směs | |
| /k/ | /t͡ʃ/ | vlk – vlček |
| /t͡s/ | vlci | |
| /sk/ | /ʃc/ | britský – britští |
| /t͡sk/ | /t͡ʃc/ | anglický – angličtina |
| /b/ | /bj/ | nádoba – v nádobě bílý – bělásek |
| /p/ | /pj/ | zpívat – zpěvák |
| /v/ | /vj/ | tráva – na trávě vím – vědět |
| /f/ | /fj/ | harfa – na harfě |
| /m/ | /mɲ/ | dům – v domě smích – směšný |
Poslední čtyři příklady jsou vznikové alternace. Foném (/j/ nebo /ɲ/) se vkládá při výslovnosti, ale z historických důvodů se tyto změny v písmu zaznamenávají pomocí grafému <ě> (viz dále pravopisné poznámky). Tyto alternace jsou analogické ke změkčování, proto jsou zde zmíněny. Objevují se též v kořenech slov společně s alternacemi samohlásek (obvykle ɛ/iː).
Tento jev souvisí historickou palatalizací, která se uplatňovala ve staré češtině, později však zanikla. V některých slovanských jazycích, např. v ruštině, se palatalizace uplatňuje i v současnosti.
Vskytují se i jiné, i když méně časté alternace. Často jsou málo zřetelné:
V některých skupinách písmen je s ohledem na historický vývoj porušen fonologický princip českého pravopisu:
| Znělé | Neznělé | Nazály |
|---|---|---|
| dy [dɪ] | ty [tɪ] | ny [nɪ] |
| di [ɟɪ] | ti [cɪ] | ni [ɲɪ] |
| dí [ɟiː] | tí [ciː] | ní [ɲiː] |
| dě [ɟɛ] | tě [cɛ] | ně [ɲɛ] |
| bě [bjɛ] vě [vjɛ] |
pě [pjɛ] fě [fjɛ] |
mě [mɲɛ] |
Při přejímání slov z cizích jazyků nezachovává čeština důsledně výslovnost původního jazyka. Totéž se týká i výslovnosti vlastních jmen. Přizpůsobení české výslovnosti se děje zejména v následujících ohledech:
U slov zdomácnělých, zejména přejatých ve vzdálené minulosti, se výslovnost často značně liší od výslovnosti původní. U některých slov zdomácněla podoba se /z/, ačkoliv v původním jazyce je /s/. U takových slov je možná svojí výslovnost i psaní, např. renesance [rɛnɛsant͡sɛ] i renezance [rɛnɛzant͡sɛ] (pův. fr. renaissance), diskuse [dɪskʊsɛ] i diskuze [dɪskʊzɛ] (pův. lat. discussio).
 |
Související články obsahuje Portál Jazyk |
 |
Související články obsahuje Portál Český jazyk |
