Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Fotografická deska byla jedna z dřívějších forem fotografického filmu, na které byla světlocitlivá emulze stříbrných solí aplikovaná na skleněnou nebo cínovou desku.
Obsah |
Fotografické desky rozlišujeme podle druhu nanesené citlivé emulze nebo podle materiálu, ze kterého jsou vyrobeny:
První ustálenou a světlu odolnou fotografii na cínové desce pořídil roku 1826 vynálezce a fotograf Nicéphore Niépce pomocí naneseného citlivého asfaltu. První skleněné desky publikoval roku 1847 Niepce de St. Victor. Desky byly opatřeny kolodiovým povlakem, který se musel za mokra exponovat.[1] Od roku 1871 probíhaly pokusy objevit suchý fotografický materiál. Na přelomu století se nakonec podařilo zjednodušit fotografický proces objevem suchých panchromatických desek A. Miethem a A. Traubem s kompletní a správnou škálou šedé barvy. Roku 1904 v Lyonu bratři Lumiérové představili první autochromové desky, které se daly reprodukovat barevným tiskem. S těmito deskami začali experimentovat například Edward Steichen, Jacques Lartigue nebo H. Kühn.[2]
Forma fotografické emulze nanesené na skle zmizela ze spotřebitelského trhu počátkem 20. století, protože se začaly vyrábět pohodlnější a odolnější filmy. Přesto se fotografické desky používaly profesionální astronomickou komunitou ještě do 90. let 20. století. Takové desky reagovaly na přibližně 2 % světla, které se k nim dostane.
Skleněné desky byly v porovnání s filmem daleko lepší pro kvalitu výzkumného zobrazení, protože byly extrémně stabilní a méně náchylné k ohnuti anebo zkřivení, speciálně při velkoformátových poličkách širokoúhlého zobrazování. Mnohé známé astronomické průzkumy byly zaznamenané pomocí fotografických desek, včetně první Palomar Observatory Sky Survey (POSS) v 50. letech, následujícího POSS-II průzkumu v 90. letech a UK Schmidt průzkumu jižních deklinací. Mnoho observatoří, včetně Harvardské univerzity a Sonneberg Observatory, udržují velké archívy fotografických desek, primárně pro historický výzkum proměnlivých hvězd. Použití fotografických desek výrazně upadlo od raných 80. let 20. století, když byly nahrazeny CCD zařízeními. CCD fotoaparáty mají někoklik výhod oproti skleněným deskám, včetně vysoce účinné, lineární odezvy na světlo a jednoduchosti zachycení obrazu a zpracování. Naproti tomu i největší formáty CCD (např. 8 192 × 8 192 pixelů) stále nemají rozlišení většiny fotografických desek, což donutilo moderní průzkumné kamery používat velké pole CCD čipů. Životnost elektronických dat a datových formátů (jako například FITS) je též nejistá.
Mnoho objektů sluneční soustavy bylo objevených pomocí fotografických desek. Objevování planetek s použitím fotografických desek zahájil Max Wolf, svým objevem 323 Brucia roku 1891. První přirozený satelit objevený pomocí fotografických desek byl Phoebe roku 1898. Pluto bylo objevené pomocí fotografických desek v blikacím porovnávači; jeho měsíc Cháron byl objeven prověřením vydutí na obrázku Pluta na desce.
Fotografické desky byly též velmi důležitý nástroj v dřívější vysokoenergetické fyzice, protože zčernají ionizujícím zářením. Například Victor Franz Hess objevil v 10. letech 20. století kosmické záření podle toho jak zanechávalo stopy na řadě fotografických desiek, které za tím účelem přinesl na vysoké hory nebo nechal vystoupit do ještě vyšší atmosféry s pomocí balónů.
Citlivost určitých typů fotografických desek na ionizující záření (obyčejně röntgenové paprsky) je užitečná v medicínském zobrazování a aplikacích vědy o materiálech, i když byly většinou nahrazeny znovupoužitelnými a počítačem řízenými detektory obrazových desek a jinými typy röntgenových detektorů.
Tento článek je zčásti nebo zcela založen na překladu článku Fotografická platňa na slovenské Wikipedii. Číslo revize nebylo určeno.
 |
Související články obsahuje Portál Fotografie |