Francisco Franco

Francisco Franco

Francisco Paulino Hermenegildo Teódulo Franco y Bahamonde Salgado Pardo de Andrade (4. prosince 1892 – 20. listopadu 1975), zkráceně Francisco Franco Bahamonde, označovaný také jako generál Franco, byl španělským diktátorem a nejvyšším představitelem Španělska od roku 1939 až do své smrti v roce 1975. Byl označován jako „Caudillo de España por la gracia de Dios“ (Vůdce Španělska z Boží milosti).

Franco byl nadějným vojákem a již ve svých 32 letech byl povýšen do hodnosti generála. Byl monarchistou konzervativního zaměření, a tak pro něj byly velkým šokem události roku 1931, kdy se Španělsko stalo republikou a král opustil zemi. V republice začala dominovat levice. Napjatá situace vyústila v roce 1936 v povstání vedené důstojníky a následnou občanskou válku. V ní proti sobě stály na jedné straně levicová vláda komunistů, socialistů, anarchistů a části liberálů oficiálně podporovaná SSSR, Mexikem a na druhé straně pravicoví povstalci (monarchisté a nacionalisté) podporovaní Itálií a Německem. V čele povstalců byl prakticky od počátku právě Franco. Po těžkých bojích zvítězili v roce 1939 povstalci a Francisco Franco se stal hlavou státu. Období po občanské válce bylo ve znamení brutální represe, která obnášela popravy desetitisíců odpůrců nového režimu, odnímání dětí přívržencům republiky a jejich umístění do sirotčinců na katolickou převýchovu, konfiskaci majetku atd. I Heinrich Himmler vyjádřil podiv nad rozsahem a brutalitou represe uplatňovanou vůči příslušníkům 'vlastního národa'. V tomto výroku se odráží zásadní nepochopení Frankovy vize španělského národa, v němž nebylo místo pro 'rudé', pojem, pod nímž mohli být zahrnuti nevěřící, socialisté, liberální demokraté, svobodní zednáři atd.

Ačkoliv Frankův režim je začasté označován jako fašistický, a zejména ve svých počátcích počítal s podporou fašistů ve Španělsku i zahraničí, většina badatelů ho považuje za národně-konzervativní, případně klerofašistický. Mnohé rysy frankistického uspořádání jsou v rozporu s obecnou charakteristikou totalitních režimů - frankisté např. nebudovali žádného "nového člověka", i když sám Franco svůj režim krátce po jeho nastolení za totalitní prohlásil. Na druhé straně, Frankovo Národní hnutí zapojilo většinu obyvatelstva do svých nejrůznějších organizací. Důraz byl kladen spíše na pořádek a stabilitu nežli na konkrétní politické vize. Důležitou roli však hrála katolická doktrína: občanské sňatky z doby republiky byly prohlášny za neplatné, neexistovala možnost rozvodu ani potratu, vdaným ženám bylo zakázano pracovat, ve školách bylo povinné náboženství, opuštění manžela/manželky, cizoložství a homosexualita byly trestnými činy, za něž mohl být člověk odsouzen do vězení. Média byla podrobena politické a morální cenzuře.

V roce 1940 byl vytvořen "Vertikální odborový svaz", který vycházel z korporativistických ideálů Primo de Rivery. Tento svaz se stal jedinou povolenou odborovou organizací.

Po vypuknutí druhé světové války Franco vyhlásil španělskou neutralitu. Adolf Hitler, představitel nacistického Německa, se pokusil Franka přesvědčit, aby španělští vojáci vypomohli zemím Osy v bojích proti Spojencům. Franco to odmítl s poukazem na velké ztráty v domácí občanské válce. Nabídl však Hitlerovi k využití španělské přístavy. Když Hitler později napadl Sovětský svaz, vyslalo španělsko na východní frontu dobrovolnickou „Modrou divizi“, která tam bojovala na straně nacistického Německa. Za druhé světové války španělští diplomaté v zemích Osy odmítali podlehnout tlaku nacistických a fašistických sil na přijetí antisemitských zákonů. Španělsko si tak uhájilo status útočiště židovských uprchlíků. V roce 1943, když už Německo sláblo, vrátilo se Španělsko do pozice plné neutrality.

Období poválečného frankismu lze rozdělit na 4 části:

Období izolace (1945-1953)

Vystoupení z izolace (1953-1959)

Španělský zázrak (1959-1973)

Poslední Frankova léta (1973-1975)

Ke sklonku své vlády nabídl vládu dědici španělského trůnu Juanu Carlosovi I., který se také po Francově smrti v roce 1975 stal španělským králem.

Celkové hodnocení dlouhé Frankovy vlády je dodnes nejednoznačné. V roce 2006 informovala BBC, že evropský poslanec za Ligu polských rodin Maciej Giertych vyjádřil obdiv Frankovi, který podle něj garantoval udržení tradičních hodnot v Evropě. V dnešní Evropě však převažuje odlišný názor. Mnoho soch a frankistických symbolů bylo odstraněno, včetně velké Frankovy jezdecké sochy v Madridu, kterou nechal socialistický premiér Zapatero tajně v noci odstranit v roce 2005. Evropský parlament odsoudil frankistický režim deklarací, která obviňuje režim z rozsáhlého porušování lidských práv.

Francisco Franco je pochovaný, spolu se zakladatelem Falangy José Antoniem Primo de Riverou, pod oltářem v monumentální bazilice Údolí Padlých, která i v dnešní době představuje hlavní symbol "frankismu". Návštěvníci zde často otevřeně používají frankistické symboly a vždy 20. listopadu, na výročí smrti obou vůdců, se Údolí padlých stává poutním místem přívrženců generála Franka.

Bazilika je funkční katolický chrám, vytesaný do skály, za vstupné volně přístupný veřejnosti, včetně možnosti pořádání svateb doslova na Frankově náhrobním kamenu.

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Francisco Franco

Tento biografický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.