František Bílek

František Bílek (6. listopadu 1872 Chýnov u Tábora – 13. října 1941 tamtéž) byl český grafik, sochař, architekt, autor užitého umění a symbolista období secese.

[editovat] Mládí a studia

Již od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 1887–1890 studoval malířství u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Pro potíže s vrozenou oční vadou - daltonismus, zabraňující Bílkovi rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na Státní uměleckoprůmyslové škole v Praze studovat sochařství.

Bílek získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Akademii Colarossi u prof. Injalberta^[1], Zde se seznámil se Zdenkou Braunerovou, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství a také s českými umělci v Paříži, např. Alfons Mucha, Luděk Marold, Vojtěch Hynais a Stanislav Wyspianski. V té době vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest. Nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu, a o Bílkovi řekl, že není hoden ani srovnání s jeho posledním žákem a mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou Orbu.

[editovat] Bílek v Chýnově a Praze

Po návratu z jednoroční vojenské služby (1893) si František Bílek v Chýnově zřídil sochařskou dílnu, v r. 1898 si postavil stavení s ateliérem podle vlastních návrhů, kde tvořil osaměle, vyhýbal se určení směru a slohu i spolkovým setkáním. V roce 1902 se oženil a krátce poté přestěhoval do Prahy. Zpět do Chýnova se s rodinou přestěhoval po německé okupaci Prahy v roce 1939. Bílek je pochován na místním hřbitově pod svou monumentální sochou Modlitba nad hroby (z roku 1905, vznikla obezděním stromu, ale po jeho setlení byla v roce 1980 nahrazena kopií). Dílo má dva názvy : Modlitba nad hroby a Génius smrti, které jako by symbolizovaly proměny tehdejšího vztahu ke smrti. Na rodném domku slavného umělce je pamětní deska. viz:[1] ( obrázek: hřbitov-Modlitba nad hroby)

V Praze bydleli manželé na několika místech (ul. Nové Mlýny; na Smíchov ve Švédské ulici; v Bubenči v Korunovační ulici) a Bílek přechodně pracoval v refektáři v klášteře na Strahově, v Bubenči nebo v Čechově ulici. Monumentální díla zpočátku tvořil v Chýnově, kam dojížděl zejm. v létě. Když zakoupil pozemek po zbouraných městských hradbách, tak si roku 1911 podle svého návrhu nechal postavit vilu s ateliérem v Mickiewiczově ulici na Hradčanech.

• Více o vile viz - Bílkova vila
• Galerie hl. m. Prahy ve vile zřídila muzeum se stálou expozicí Františka Bílka.
  • Spravuje také Bílkův dům se stálou expozicí v Chýnově. Dům je zasazen volně do přírodního prostředí, stěny jsou z režného cihlového zdiva, v kombinaci s dřevem. Fasáda je zdobena řadou symbolických reliéfů, doplněných umělcovými mystickými texty. Expozice se nachází v obytné části domu v přízemi a 1.patře. Přístupný je i ateliér.

[editovat] Bílkova rodina

Otec sochaře Bílka pracoval jako kolář a měl malé povoznictví; bratr Josef (1870) byl projektant a stavitel; bratr Antonín (1881) absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a byl sochařem. Manželka Berta, roz. Nečasová, v roce 1963 darovala vilu i část manželova díla městu Praze, svého muže přežila o 23 let a zemřela roku 1964. Dcera Berta (1905-1971) byla opatrovatelkou otcova uměleckého odkazu; syn František(1907) byl knězem Československé církve. Vnučka Alena Bártová, žijící v USA, darovala Praze Bílkův dům v Chýnově.

[editovat] Bílek a církev

Již jako žák 1.třídy Bílek ministroval a tehdy započal a postupně narůstaljeho vztah k náboženství. Jako dospělý se pak, i přes své hluboké náboženské cítění, často rozcházel s oficiální katolickou církví a po roce 1920 přestoupil do Církve československé (dnešní Církev československá husitská) a stal se jejím oficiálním umělcem. Svou uměleckou práci bral jako službu bratřím a oběť ve prospěch druhých. Jako umělec byl známý též jako náboženský myslitel a mystik, ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa.

[editovat] První uznání

V roce 1891 byl Bílek na Jubilejní výstavě v Praze zastoupen dvěma podobiznami (poprsími), ale až v roce 1898, po době nepochopení a odmítání se setkal s prvním oficiálním uznáním od Jiřího Karáska ze Lvovic za své dílo Podobenství velkého západu Čechů (z roku 1898); vystavoval na I. výstavě SVU Mánes roku 1898 ( mezi jiným Mojžíše píšícího dekalog); v r. 1908 pořádal soubornou výstavu v kostele sv. Martina v Praze a putovní výstavy v Českých Budějovicích, Vodňanech, Rokycanech a Domažlicích. V roce 1908 ho při svém pobytu v Praze ocenil francouzský sochař Antoine Bourdel – označil dílo Bílkovo jako původní, bez potřeby napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako někteří jiní umělci. V roce 1909 se Bílek stal členem Umělecké besedy (UB) a poprvé vystavoval s UB v roce 1913. Práci Jihočecha Bílka sledoval několik let také JUDr.Leopold Katz (1854-1927), rodák z jihočeské Jistebnice, nálezce /1872/ cenného Jistebnického kancionálu), velký mecenáš výtvarníků. A právě cenou L.Katze byl také odměněn Bílek za své dílo Budoucí dobyvatelé (dřevo 1931-1937).

[editovat] Nejen sochař

Sochařská kompozice „Mistr Jan Hus“ (odhaleno r. 1928 - Husovy sady v Táboře

socha Krista v Libčicích nad Vltavou

František Bílek – umělec, představitel epochy symbolismu a secese - byl nejen sochař, řezbář a keramik, ale byl i grafik, kreslíř, ilustrátor, autor návrhů knižních vazeb i různých druhů užitého umění a také dobrý architekt.

Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty. Kromě biblických námětů vytvořil postavy rodiny a mnohé postavy českých duchovních velikánů (Jana Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé aj.). Zaujat událostmi národních dějin a veden svým silným vlastenectvím tvořil sochy nejen jako postavy, ale vyjadřoval celý příběh nebo osud lidské bytosti, případně osud celého národa.

Ve svých grafikách Bílek často volil motiv vody, ohně a měsíce, také postavu kněze u oltáře a vlastním navrženým písmem doprovázel některé své grafické listy. Kresbami a dřevoryty ilustroval např. Březinovy básnické sbírky Tajemné dálky (1895), Ruce (1901), Březinovu sbírku esejů Hudba pramenů (1903), knihu jeho dopisů i velkou publikaci o Březinovi Stavitel chrámu (1941).Dřevoryty a litografiemi ilustroval Tomáše ze Štítného Dokonanie kněh šesterých.

Navrhl stavbu venkovského stavení s ateliérem, v němž byl i pokoj pro Bílkovy přátele Julia Zeyera a Otokara Březinu) - „Chaloupka“ v Chýnově (1898); vlastní vily v Praze; navrhoval i jiné různé kusy nábytku i celé bytové interiéry. Projektoval také další stavby, hřbitovy i části obytných sídlišť.

[editovat] Dílo

Některá jeho sochařská díla (mimo již uvedená v textu)

Z další děl např.:

• Ukončení žeber v presbyteráři chrámu v Prostějově a uvnitř chrámu křížová cesta
• památník Padlým vojákům s Bílkovými plastikami, na Křemešníku
• náhrobky a reliéfy na mnoha hřbitovech (mj. na Olšanech v Praze náhrobek sochaře J. Maudra, na zdi hřbitova v Poděbradech je Čtyřiačtyřicet reliéfů, další na hřbitově v Jinošově u Náměště nad Oslavou, v Domažlicích i v Chýnově).

Některé z výstav (mimo již uvedené v textu)

Některá další grafická díla, kresby a literární práce:

• Stavba budoucího chrámu v nás (1908)
• Cesta (1909)
• Za pravdou
• Jak mi dřeva povídala
• články v časopisech, např. v časopise Nový Života

[editovat] Reference

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
František Bílek

1. ↑ Radko Pytlík: O Bubenči a okolí, Emporius, ISBN 80-86346-09-9, str. 50-53

• Ivana Mudrová: Prahou s otevřenýma očima, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ISBN 80-7106-737-7
• Ottův slovník naučný
• Encyklopedie Diderot 2002
• Pražská informační služba, „A-Z“ - Fr. Bílek
• Ilustrovaný encyklopedický slovník (Academia 1981)
• sborník Táborsko, srdce jižních Čech (1948)