Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky a klenoty
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky a klenoty
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
| Pentateuch |
| Knihy |
|---|
| Genesis |
| Exodus |
| Leviticus |
| Numeri |
| Deuteronomium |
| Související články |
| Teorie vzniku Pentateuchu |
| Kniha smlouvy |
| Zákon svatosti |
Genesis, hebrejsky בְרֵאשִׁית Berešit („Na počátku“) (někdy též nazývána 1. kniha Mojžíšova) je první knihou Starého zákona. Řadí se do Tóry čili do Pentateuchu. Hebrejský název בראשית vychází ze slov, kterými začíná: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi Název Genesis se objevuje poprvé v Septuagintě a pochází z řeckého slova Γένεσις (genésis) znamenajícího „zrod, vznik“. Kniha se tak nazývá pro svůj obsah, neboť obsahuje vyprávění o vzniku světa a o počátcích lidstva i zaslíbeného lidu..
Obsah |
Kniha začíná stvořením světa. Prvních jedenáct kapitol tvoří po obsahové stránce zvláštní oddíl, neboť pojednává o tzv. pradějinách, (zažitý je německý termín Urgeschichte). Vypráví o stvoření světa, o stvoření člověka, o lidském pádu a o jeho vyhnání ze zahrady v Edenu. Dále o Adamových potomcích, o Kainovi a Ábelovi, o potopě, Noemovi a jeho arše a o babylonské věži (o zmatení jazyků).
12. - 50. kapitola vyprávějí tzv. příběhy patriarchů. Za patriarchy čili praotce Izraelského národa jsou považováni Abrahám, jeho syn Izák, vnuk Jákob a dvanáct Jákobových synů. Rozlišují se různé cykly: Abrahámův cyklus (12,1-23,20; 25,1-19); Izákův cyklus (24; 25,19-26,35); Jákobův cyklus (27,1-36); vyprávění o Josefovi (37-50, s výjimkou vyprávění o Judovi a Támar v kap. 38). Nejdelší jsou tedy cykly věnované životu Abrahama, Jákoba a Josefa.
Jednotlivé příběhy či cykly tvoří ucelený výpravný rámec. Bůh povolává Abraháma z chaldejského Uru a posílá ho do kanaánské země, kterou mu zaslíbil. Abrahám se vydává na cestu a v zemi se usazuje. Jeho synové pak v této zemi žijí i po něm jako kočovníci. Jákobův cyklus vypráví převážně o Jákobově cestě za strýcem Lábanem, kde si prací vysloužil nevěsty Leu a Ráchel. Vyprávění o Josefovi (jednom ze dvanácti Jákobových synů) popisuje, jak ho jeho bratři prodali do egyptského otroctví. Josef se zprvu dostane do vězení, potom však díky svému obdarování vykládat sny vejde ve faraonovu milost a stane se správcem země, kterou zachrání od sedmiletého hladu. Josefův příběh a celá kniha Genesis končí tím, jak Jákob s celou svou rodinou se stěhují za Josefem do Egypta, čímž se připravuje úvodní scéna pro navazující biblickou knihu Exodus popisující východ Izraelců z Egypta.
Pět biblických knih tzv. Pentateuchu (Tóry) tvoří jeden celek, proto otázky vzniku knihy Genesis je potřeba spojit s otázkami vzniku všech pěti knih Pentateuchu. Více viz teorie vzniku Pentateuchu. Zde jen stručně: tradičně se připisují Mojžíšovi, proto se také často nazývají 1. až 5. kniha Mojžíšova. Ovšem datování života Mojžíše je také předmětem otázek. Josh McDowell připomíná, že sama Bible (Exodus 12,40; 1.kniha královská 6,1; Soudců 11,26) datuje událost Exodu do let 1445-1405 př.n.l., kdy ji tedy Mojžíš pravděpodobně napsal. Průvodce Biblí (ČBS 2003) uvádí tradičnější datování Exodu 1260-1220 př.n.l. Z liberálního pohledu Mircea Eliade netrvá na Mojžíšově autorství jádra knihy a uvádí definitivní tvarování knihy Genesis do let 600-400 př.n.l. Gordon Wenham udává v těchto názorech jistou rovnováhu, když uvádí důvody pro vznik naprosté většiny textu knihy Genesis ne později než v 10.stol. př.n.l.
Wenham také poukazuje na to, že opakování nebo rozvíjení myšlenek v textu Genesis nemusí nutně znamenat, že za textem stojí více zdrojů, ale také tyto prvky lze vysvětlit různými žánry (poezie, próza, geografické údaje, proslovy, rodokmeny) a stylem hebrejštiny (opakování myšlenek je běžným výrazovým prostředkem hebrejského jazyka). Dále některé rozpory v textu jsou jen zdánlivé. Například V kapitole 1 je člověku dovoleno jíst každou bylinu, v kapitole 2 je zakázáno jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. To nutně nemusí být rozpor, ale rozvíjení myšlenky: Bůh nejprve dovolil člověku obecně jíst všechno, a pak vysadil zahradu a v ní jeden strom, z něhož jíst člověku zakázal.
Zajímavý argument v otázkách pramenů knihy Genesis uvádí Bruce Waltke: Prvních jedenáct kapitol lze rozdělit v následujícím stylu:
Tato tzv. alternující struktura (v kapitolách 6-11 se v tomtéž pořadí opakují stejné motivy jako v kapitolách 1-5) je pečlivě sestaveným dílem. Ať už autor těchto kapitol vycházel ze starších pramenů či nikoliv, literární struktura těchto kapitol ukazuje, že jako celek tyto kapitoly byly napsány najednou, ve stejné podobě, jako je známe dnes.
Nakolik jsou události popisované v Genesi historické, je předmětem diskuze. Zvláště v případě historicity Gen 1-11 je spor veden na ideologické rovině. Určujícím zde je obecně způsob, jakým ten který autor považuje faktickou historicitu biblických výpovědí za nutnou a/nebo nakolik ji spojuje s pravdivostí, jejíž povaha závisí na literárním druhu textu. Je-li např. Gen 1-11 mýtem, pak pravdivost této výpovědi není historická, ale je "mýtická" a je třeba ji hledat jinde než v historických faktech. Naopak považuje-li autor Bibli za historicky věrohodnou, bude se její jednotlivé výpovědi vždy snažit sladit s mimobiliskými údaji a nálezy.
Liberální teologové vylučují zcela část Gn 1-11, která dle jejich názoru popisuje mýtické události a nemá zájem na historii jako takové. Představitelem této větve výkladu je Mircea Eliade, který označuje část Gn 1-11 jako mýtickou: je mimo čas a představuje archetypy lidského/Božího jednání, jakási paradigmata, která se v čase neustále opakují; přitom – stále podle Eliada – jsou události a činy, jak je známe my, jen natolik reálné, nakolik kopírují svůj mýtický archetyp. Mýtické, čili principielně ahistorické pojetí kapitol Gen 1-11 zastává dnes většina katolických a protestantských biblistů.
Dalším názorem je zde konzervativní pohled, který říká, že Bible je naprosto historicky věrná a popisuje události historie přesně – představitelem je např. Josh McDowell. Z tohoto pohledu vnímá přesně historicky i část Gn 1-11, protože jsou zde uváděny geografické popisy a rodokmeny lidí, které poukazují na snahu autora předávat historické údaje. Podle datování uvedeného v Bibli by stvoření člověka bylo ukotveno do roku 4004 př.n.l., potopa světa do roku asi 2300 př.n.l. apod.
Jakýsi snad vyvážený pohled nabízí spolupráce teologů s archeology, na jehož základě bychom mohli říci, že Gn 12-50 popisuje události, ke kterým došlo před rokem 1650 př.n.l. (Wenham, Kitchen). Co se týká událostí z části Gn 1-11, pokud bychom připustili, že uváděné rodokmeny jsou selektivní, tj. některé generace potomků v rodokmenu nejsou uvedeny, což je také v jiných mimobiblických rodokmenech té doby běžné, lze ztotožnit velkou vrstvu bahna v Mezopotámii z doby asi 3500 let př.n.l. s událostí potopy (např. Walton se pokouší o sladění pravdivosti Bible v otázce potopy). V každém případě Gn 1-11 popisuje události od stvoření člověka do roku asi 2000 př.n.l.
Co se týká Gn 12-50, Eliade uvádí, že příběhy patriarchů ztratily svou historickou spolehlivost díky zkreslení, ke kterému došlo v ústní tradici předávání příběhů. Písemně byly zapsány až 500-800 let později. Navíc se pravděpodobně jednalo o zcela odlišné osoby, které teprve později, když začal vznikat izraelský národ slučováním různých kmenů, byly jako tradice různých kmenových uskupení spojovány do jednoho rodokmenu, čímž vytvářely jednu společnou tradici nově utvořeného národního celku. Dalšími představiteli liberálního pohledu jsou I.Finkelstein a N.A.Silberman. Podle nich (srv. též např. Blenkinsopp aj.) došlo k vytvoření jednotné linie Abrahám - Izák - Jákob - 12 bratrů patrně až někdy v 7. stol. př. Kr. (tj. přibližně v době deuteronomické reformy). Tato pozice je dnes zastávána většinou katolických a protestantských biblistů.
Co se týká původu jednotlivých vyprávění, posuzuje se jejich historicita podle sociálního, kulturního a politického kontextu, do kterého zapadají. Na těchto základech se události popisované ve vyprávěních o patriarších kladou do střední doby bronzové (MB I: 2100-1900 př. Kr., nebo MB II: 1900-1600 př. Kr.).
Tato datace však není bezproblémová. V prvé řadě bychom museli předpokládat více než 800 let ústního tradování bez významných změn (připustit významné změny by znamenalo znemožnit zkoumání historicity příběhů vůbec). Příběhy navíc obsahují mnoho anachronismů: hovoří o Pelištejcích, o Chaldejcích, Chetitech, Aramejcích... to vše ukazuje spíše na začátek prvního tisíciletí př. Kr., než druhého. Zpochybňovány jsou i mimobilické prameny sloužící k srovnávání sociálního a kulturního prostředí Předního Východu a vyprávění o patriarších. Konzervativní pohled (menšinový názor - např. McDowell, Wenham) na druhé straně vysvětluje anachronismy (= zeměpisná jména, která v době před rokem 1650 př.n.l. pravděpodobně neexistovala) tím, že prakticky celá kniha Genesis vznikla ve 2.tisíciletí př.n.l., a právě jen některá "moderní" zeměpisná jména (a z ucelených úseků snad jen Gn 36,9-43) byla do textu z důvodu aktuálnosti těchto termínů dodána později.
Někteří autoři se tedy zříkají snahy o jakoukoli rekonstrukci skutečných událostí nebo jejich dataci a považovat příběhy za texty ztvárňující vznik Izraele. Tyto příběhy jsou převzaty z tradice (neznámého původu a stáří) a formulovány a sestaveny tak, aby odpovídaly potřebám komunity, v níž a pro niž jsou napsány. To je klade do poloviny 1. tisíciletí př. Kr. Zcela zpochybnit jakoukoli historickou hodnotu textů je nemožné, ovšem právě tak nemožné je snažit se rekonstruovat samotné události.
Všechna vyprávění knihy Genesis jsou napojena na ucelenou osnovu, jež pochází z tzv. kněžského kodexu (srv. Teorie vzniku Pentateuchu). Touto osnovou je jednotná genealogická linie vycházející od Adama (resp. přesně od "rodokmenu nebe a země", 2,4) a směřuje postupně až k Jákobovi a jeho synům. Jednotlivá vyprávění v rámci celku tak mají formu doplnění a rozvedení jednoho dlouhého rodokmenu.
Tento rodokmen dělí celou knihu Genesis na 10 oddílů, z nichž každý je uveden formulí toldot (תוֹלְדוֹת) čili „rodopisy“. Pět z těchto genealogií se nachází v celku Gn 1-11, pět v Gn 12-50. Jedná se o texty:
Tyto genealogie mají několikerý účel:
Celkový smysl knihy je třeba chápat v rámci celé pětice Mojžíšových knih, respektive následných knih. V tomto kontextu pojednává o dějinách světa (Gn 1-11) a o počátcích dějin vyvoleného lidu Izraele; o tom, jak lidstvo padlo a jak je Bůh začal vykupovat. Vše se soustřeďuje na příslib země daný Bohem Abrahámovi a na požehnání a dar potomstva. To vše se naplňuje na konci Deuteronomia a v knize Jozue.
V prvních jedenácti kapitolách jsou obsažena klíčová témata pro porozumění Pentateuchu, jako je hřích člověka, Boží potrestání hříchu, pokračující Boží milost navzdory hříchu člověka, smlouva Boha s lidmi. Navzdory neposlušnosti a hříchu člověka Bůh nadále usiluje o vztah s člověkem.
Gn 12-50 se už nezaměřuje na celý svět, ale jen na rodinu Abrahamovu a na jisté souvislosti národa Izrael s bezprostředními sousedními národy. Ovšem vyvolení národa Izrael není samoúčelné. Bůh zvláštním způsobem jedná s jedním národem, aby z tohoto jednání měly užitek všechny národy na zemi. To je vidět např. u Josefa, který zachrání před hladem nejen Jákobovu rodinu, ale i většinu tehdejšího světa. Bůh vyvolil Abrahama proto, aby se skrze jeho potomky dal poznat všem národům na zemi.
