Germanizace

Během II. světové války byly blonďaté modrooké děti odváženy často na převýchovu do Říše. Ilustrační obrázek árijského ideálu.

Germanizace, také poněmčování, je politika prováděná německy mluvícími zeměmi (tj. Německým císařstvím, Rakousko-Uherskem a hlavně nacistickým Německem na ovládaných územích, jejichž obyvatelé nebyli Němci.

Germanizace s sebou přinášela přejmenovávání ulic a náměstí, diskriminaci neněmeckých obyvatel a jiné procesy, které měly obyvatelstvo poněmčit, tedy násilně prosadit německý jazyk, německou kulturu a německé chování.

[editovat] Historický vývoj

Germanizace se objevuje poprvé v době 17. století, kdy je postupně germanizována oblast Čech a Moravy, stejně jako i jiných částí tehdejšího Rakouska (Slovinsko aj.). Proti germanizaci se postavilo české národní obrození, které se pokoušelo – a nakonec úspěšně – zvrátit situaci. I přesto však germanizační tlaky, nejsilnější v 18. století, neustoupily. Skončily v podstatě až s rozpadem Rakousko-Uherska v roce 1918; v Německu byl zase silný tlak na slovanské národy na severu země, z nichž se podařilo přežít v podstatě jen Lužickým Srbům a Polákům.

Po první světové válce se naopak situace obrátila ve prospěch dříve utlačovaných národů proti Němcům. Dalším zvratem se stala druhá světová válka, kdy v rámci ideologického šíření německé kultury jako té nejdokonalejší byla germanizace plánovaně uplatňována v porobených zemích (Francie, Československo, Jugoslávie a další); děti byly odebírány rodičům na převýchovu a též byly vypracovány plány odsunu původního obyvatelstva do oblastí od Říše velmi vzdálených. S porážkou Německa roku 1945 se s touto praxí přestalo jako se symbolem nacismu; v NDR byla zajištěna jistá práva například Lužickým Srbům, v Rakousku v jižním pohraničí byly také zavedeny dvojjazyčné (německo-slovinské) nápisy.

Tento článek o Německu je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.