Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
| Gruzínská republika საქართველო (Sakartvelo) |
|||
|---|---|---|---|
|
|||
| Hymna: თავისუფლება (Tavisupleba) Svoboda |
|||
| geografie | |||
|
|
|||
| Hlavní město: | Tbilisi |
||
| Rozloha: | 69 700 km² (121. na světě) | ||
| Nejvyšší bod: | Šchara (5 201 m n. m.) | ||
| Časové pásmo: | GMT+3 | ||
| obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel: | 4 630 841[1] (118. na světě, 2008) | ||
| Hustota zalidnění: | 64 ob. / km² (129. na světě) | ||
| HDI: | ▲ 0,754 (střední) (2007) | ||
| Jazyk: | gruzínština, abchazština[2] (úřední) | ||
| Náboženství: | pravoslaví, islám | ||
| státní útvar | |||
| Státní zřízení: | republika | ||
| Vznik: | 9. dubna 1991 (nezávislost na Sovětském svazu) |
||
| Prezident: | Michail Saakašvili | ||
| Předseda vlády: | Lado Gurgenidze | ||
| Měna: | gruzínské lari (ლ) (GEL) | ||
| HDP/obyv. (PPP): | 4 200[1] USD (143. na světě, 2007) | ||
| Giniho koeficient: | 40,4[1] (2003) | ||
| mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1: | 268 GEO GE | ||
| MPZ: | GE | ||
| Telefonní předvolba: | +995 | ||
| Národní TLD: | .ge | ||
Gruzie (gruzínsky: საქართველო, Sakartvelo), oficiálním názvem Gruzínská republika, je stát situovaný částečně ve východní Evropě a částečně v jihozápadní Asii. Jeho sousedy jsou Arménie, Ázerbájdžán, Ruská federace, Turecko. Leží v Zakavkazsku při východním okraji Černého moře. Její součástí jsou autonomní republiky Adžárie, Abcházie a Jižní Osetie. 21. května 2008 se v zemi konaly mimořádné parlamentní volby, ve kterých zvítězila prozápadní strana prezidenta Michaila Saakašviliho.[3] S 59,9 % hlasy pak má v gruzínském parlamentu ústavní většinu.[3]
Obsah |
V této době byla Gruzie obydlená různými kmeny, nejvýznamnější z nich byly Kakartvelské, později známé také jako Kolchové a Iberové. Ty se dostaly nakonec pod vliv Urartské říše. V 1. století n. l. obsadili Římané území dnešní Gruzie, jako jednu ze svých nejvýchodnějších provincií. Po rozdělení na západní a východní část se Gruzie stala součástí Východořímské říše, neboli Byzance. Kolem roku 340 zde bylo přijato křesťanství. V dobách oslabování Byzantského impéria se tohoto území nejdříve zmocnili Sásánovci, později Arabové. Jejich vláda byla poté vystřídána knížectvími (abchazské, kachetinské, eretínské a tao-klardžetské). Na začátku 13. století už tak byla země sjednocená, přesto však začínala být v ohrožení jak ze západu z Turecka, tak z východu z Persie - ty získávaly postupně vliv v jednotlivých knížectvích. Pod nátlakem těchto dvou velkých impérií se podařilo tak část obyvatelstva islamizovat. V roce 1783 byla uzavřena smlouva jedním z východních vládců o suverénnosti ruského carství nad těmito knížectvími, čímž získali Rusové fakticky nad nimi moc.
Roku 1810 se východní dvě knížectví formálně připojila k Ruskému impériu. Do roku 1864 se podařilo Rusům anektovat celou Gruzii, kromě přístavů Suchumi a Batumi, které získali až po rusko - tureckých válkách. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit, začal růst gruzínský nacionalismus. Při nepokojích v roce 1905 v Rusku vypukl v Gruzii ozbrojený boj.
Po vypuknutí Říjnové revoluce moc v zemi rychle získali gruzínští sociální demokraté pod vedením Noe Zhordania. Byl ustanoven výbor Zakavkazský komisariát, což byla společná vláda nacionálních stran všech tří budoucích sovětských republik. Ten rozhodl o odtržení od Ruska a vytvoření Zakavkazské demokratické federativní republiky. Existovala až do doby, než Ázerbájdžán začal požadovat politickou i ekonomickou orientaci na Turecko, zatímco s tím nemohli představitelé Arménie a Gruzie souhlasit. Gruzie po vyhlášení samostatnosti požádala Německo o ochranu, čemuž bylo vyhověno. Roku 1920 byla podepsána také mírová smlouva s RSFSR, kterou byli bolševici legitimizováni a pomoc bělogvardějcům zastavena. Rudá armáda se ale země nakonec zmocnila silou, ruské bolševické vedení porušilo veškeré smlouvy, menševická vláda uprchla do exilu. V roce 1924 vypuklo protisovětské povstání, které bylo potlačeno. Byla tak postupně ustavena Gruzínská SSR s Adžarskou ASSR na jihu, Abcházskou ASSR na severozápadě a Jihoosetinskou autonomní oblast, po několika pokusech s integrací s Arménií a Ázerbájdžánem byla vyhlášena 5. 12. 1936
Roku 1989 vláda Gruzínské SSR prohlásila, že současný stav je okupací a porušením mírové smlouvy. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti,[4] byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost pak byla vyhlášena 14. 11. 1990. Gruzie jako jedna z mála nových republik se nestala členem SNS (nakonec ale z hospodářských důvodů do společenství vstoupila). V následujícím roce byl v nezávislých volbách zvolen za prezidenta Zviad Gamsachurdia.[4]
Protože se nejvyšší sovět snažil rozhodnutí zrušit, začaly v zemi ne bez přičinění Ruských tajných služeb vypukat nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik, žádajících také nezávislost, čemuž nebylo vyhověno. V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osetinci a Gruzínci ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války. Po uklidnění situace v roce 1995 se do čela země dostal bývalý ministr zahraničí SSSR Eduard Ševarnadze, který se k moci dostal již v roce 1992, ale až do smrti Gamsachurdia probíhaly vnitřní boje o moc.[4] Vládnout vydržel jako prezident země až do revoluce v roce 2003.
Během této „růžové“ revoluce protestovaly tisíce lidí v čele s pozdějším prezidentem Michailem Saakašvilim proti Ševarnadzeho vládě, která nevyřešila základní hospodářské a politické problémy - chudobu a korupci. Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem už demokratickou cestou, kdy získal 95% hlasů. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardáře George Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA.[5][6][7] Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání.[8][9]
V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. Roku 2007 protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil „výjimečný stav“, zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům.[10] Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované.
Mezinárodní organizace kritizují stále přetrvávající nedemokratické praktiky v Gruzii, které pošramotily jak zásahy proti demonstrantům či opozici, tak přetrvávající náboženská nesvoboda. Mezi největší gruzínské skandály, v němž jsou zapleteny politické špičky, patří zavraždění Sandra Girgvlianiho[11]
V květnu 2008 se v Gruzii konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila vládnoucí strana prezidenta Saakašviliho Sjednocené národní hnutí, které získalo 63% hlasů. Opozice označila tyto volby za zfalšované.[12]
1. srpna 2008 začala válka v Jižní Osetii mezi Gruzií a Jižní Osetií. Ta pak začala 8. srpna nabírat na síle, když se na stranu Osetie přidalo Rusko. Rusové postupně zatlačili Gruzince zpátky až na gruzinské území. 12. srpna potvrdilo Rusko stažení svých jednotek z Gruzie.
14. srpna 2008 schválil gruzínský parlament kvůli ruské agresi vystoupení ze Společenství nezávislých států. [13][14]
26. srpna 2008 byly Ruskou federací uznány samostatné státy Jižní Osetie a Abcházie.
Přibližně 40 % populace pracuje v zemědělství, kde se pěstuje převážně zeleninu, obilí, brambory a zaměřuje se současně i na chov hospodářských zvířat (prasat a drůbeže). 20 % populace pracuje v průmyslovém sektoru, kde převažuje potravinářský sektor, nad strojírenstvím a automobilovým průmyslem, který je soustředen v okolí hlavního města Tbilisi či ve městě Kutaisi a Batumi. Významná část obyvatelstva pracuje ve stavebnictví.[4]
Gruzie je významnou hornickou zemí, která má bohaté zásoby železných a neželezných kovů, jenž ve velkém exportuje.Významná ložiska manganu se nacházejí v oblasti Čiatury a řadí se mezi největší na světě. V zemi se nacházejí malá ložiska ropy, plynu a uhlí, ale Gruzie není energeticky soběstačná a musí většinu paliv dovážet a to převážně z Azerbajdžánu. Rafinace a úpravy surové ropy probíhá v Gruzii v místních rafinériích.[4] Přes Gruzii vede významný ropovod, který spojuje oblast Kaspického moře s Černým mořem.
Obyvatelé Gruzie jsou Gruzínci (83,8 %), Azerové (6,5 %), Arméni (5,7 %), Osetinci (0,9 %), Řekové (0,3 %), Abcházové (0,1 %), Rusové (1,5 %). Většina obyvatel jsou také pravoslavní křesťané, existuje zde ale i muslimská menšina.
Říční síť je rozvinuta nerovnoměrně. Nejhustší je v západní Gruzii a nejmenší na Jurské pahorkatině, což je spojené s odtokem vody (od 80 až 150 l/s/km² v západní Gruzii do 3 l/s/km² na Jorské pahorkatině a jihovýchodě Dolnokartlijské roviny). Řeky náleží k úmořím Kaspického a Černého moře. Úmoří Kaspického moře je zcela tvořena povodím řeky Kury. Její nejvýznamnější přítoky jsou zleva Velká Liachvi, Ksani, Aragvi, Jori a Alazani (poslední dvě ústí do Minčegaurské vodní nádrže) a zprava Paravani, Dzama, Tana, Tedzami, Algeti a Chrami. Řeky Černomořského úmoří (západní Gruzie) netvoří žádný systém a ústí do moře každá samostatně. Nejvýznamnější je Rioni s přítoky Cchenisckali, Techuri a Kvirila, která protéká na dolním toku Kolchidskou propadlinou. Další významné řeky ústící do Černého moře jsou Inguri, Kodori, Adžarisckali, Bzyb, Chobi a Galidzga. Řeka Čoroch pramenící v Turecku protéká Gruzií na dolním toku (26 km). Většina řek pramenících v horách má maximální průtok na jaře v době tání sněhu. Řeky, jejichž hlavním zdrojem jsou ledovce (Kodori,Inguri,Rioni) mají největší průtok v létě s výraznými maximy každý den ve večerních hodinách a minimem před úsvitem. Řeky Adžarského pobřeží a severních svahů Meschetského hřbetu mají maxima na podzim a v zimě a jsou na nich časté povodně po deštích. Horské řeky se vyznačují rychlým tokem a tak zamrzají málokdy. Výjimku tvoří řeky Jihogruzínské pahorkatiny, které tečou pomalu na horním toku a rychle v nížině. Oblasti tvořené vápenci a vyvřelinami se vyznačují silně rozvětvenými podzemními systémy s množstvím silných zřídel (řeky Čjornaja, Cačchuri, Rečchi v západní Gruzii a Nardevani, Tašbaši, Armutlo v jižní Gruzii), které přerozdělují a přirozeně regulují vodní toky. Gruzie je bohatá na hydroenergetické zdroje.
V Gruzii není mnoho jezer, ale v některých oblastech (Džavacheti, Kolchidská nížina, Kelská planina, staroledovcová zóna Abcházie) se nacházejí skupiny jezer tektonického, vulkanického, mořského, říčního, ledovcového, závalového, krasového jiného původu. Největší jsou Paravani (37 km²), Karcachi (26,6 km²) a Paleostomi (17,3 km²). Nejhlubší jsou závalová jezera Rica (116 m) a Amtkel (72 až 112 m podle výšky hladiny) a jezero Kelistba (75 m). Rybí průmysl je rozvinutý na jezerech Tabackuri a Paleostomi.
Podnebí je silně ovlivněno složitým geomorfologickým členěním krajiny. V údolích se teplé subtropické podnebí s vysokým podílem srážek, které mohou dosahovat od 1 000 až k 2 500 mm. Teplé podnebí umožňuje pěstovat celou řadu teplomilných plodin jako jsou citrusy či čajovník.Směrem na východ země klesá podíl srážek a oblasti jsou zde více suché. Začíná zde převládat kontinentální podnebí. V oblasti povodí řeky Rioni a Kury jsou typické mrazivé zimy a teplá léta. Průměrná teplota v Tbilise se pohybuje okolo 1 °C v lednu a 24 °C v červenci.[4]
 |
Související články obsahuje Portál Gruzie |
Afghánistán • Arménie² • Ázerbájdžán¹ • Bahrajn • Bangladéš • Bhútán • Brunej • Čínská lidová republika • Egypt³ • Filipíny • Gruzie¹ • Indie • Indonésie • Irák • Írán • Izrael • Japonsko • Jemen³ • Jižní Korea • Jordánsko • Kambodža • Katar • Kazachstán¹ • Kuvajt • Kypr² • Kyrgyzstán • Laos • Libanon • Malajsie • Maledivy • Mongolsko • Myanmar (Barma) • Nepál • Omán • Pákistán • Rusko¹ • Saúdská Arábie • Severní Korea • Singapur • Spojené arabské emiráty • Sýrie • Šrí Lanka • Tádžikistán • Thajsko • Turecko¹ • Turkmenistán • Uzbekistán • Vietnam • Východní Timor4
Teritoria, kolonie a zámořská území: Britské indickooceánské území (GB) • Kokosové ostrovy (AUS) • Vánoční ostrov (AUS)
Území se sporným postavením: Abcházie¹ • Jižní Osetie¹ • Palestinská autonomie • Severní Kypr² • Tchaj-wan (Čínská republika)
Albánie • Andorra • Arménie¹ • Ázerbájdžán² • Belgie • Bělorusko • Bosna a Hercegovina • Bulharsko • Černá Hora • Česko • Dánsko • Estonsko • Finsko • Francie • Gruzie² • Chorvatsko • Irsko • Island • Itálie • Kazachstán² • Kypr¹ • Lichtenštejnsko • Litva • Lotyšsko • Lucembursko • Maďarsko • Makedonie • Malta • Moldavsko • Monako • Německo • Nizozemsko • Norsko • Polsko • Portugalsko • Rakousko • Rumunsko • Rusko² • Řecko • San Marino • Slovensko • Slovinsko • Spojené království • Srbsko • Španělsko • Švédsko • Švýcarsko • Turecko² • Ukrajina • Vatikán
Teritoria, kolonie a zámořská území: Faerské ostrovy (DK) • Gibraltar (GB) • Guernsey (GB) • Jersey (GB) • Ostrov Man (GB)
Území se sporným postavením: Abcházie² • Jižní Osetie² • Kosovo • Podněstří • Severní Kypr
Mapy: 41°-43° S, 40°-47° V
