Hamlet

Delacroix: Hamlet a Horatio

Tragédie o Hamletovi (z anglické The Tragedy of Hamlet, Prince of Danemark někdy překládáné jako Kralevic dánský nebo Princ dánský) je jednou z tragédií Williama Shakespeara.

[editovat] Jazyk a styl díla

Pro toto drama jsou typické dlouhé filozofické monology, ve kterých se Hamlet zabývá otázkou lidské existence. Shakespeare v díle využívá vtipné a sarkastické poznámky, ale i vážné výstupy tragických postav. Sám Hamlet se vyskytuje ve dvou jazykových rovinách, v jedné je vážný, rozumný, v druhé rovině se snaží naopak vyjadřovat "šílenství".

Předmluva (z vydání William Shakespeare Hamlet, nakladatelství ROMEO) http:www.nakladatelstvi-romeo.cz

Žádná divadelní hra na světě nesoustředila na sebe takovou pozornost jako Hamlet. Už plných čtyři sta let vzrušuje, děsí a dojímá tento tragický příběh dánského prince široké vrstvy diváků a provokuje největší myslitele k úvahám o podstatě lidské existence. Interpretací Hamleta je nečítaně, a přesto tato hra zůstává i nadále tajemná a nevyzpytatelná jako život sám. Hamlet je Hamletem, i když se mění jak s dobou, tak s každou novou inscenací, s každým novým hereckým ztvárněním. Vedou se spory o to, zda je Hamlet váhavec, slaboch, či muž činu, zda je filozof, moralista, či egoista a blázen. Nikdy nezjistíme, jak pojímal svou postavu první představitel Hamleta Richard Burbage na oproštěném alžbětinském jevišti s čistě pánským hereckým souborem, nevíme ani, co mu o roli prozradil autor sám. Dočteme se ale, že v 17. století herec Thomas Betterton, hrající Hamleta od svých čtyřiadvaceti do sedmdesáti let, byl především aktivním mstitelem; heroického Hamleta vytvořil i slavný herec, dramatik a divadelník klasicismu David Garrick. Naopak v 19. století převládlo chápání postavy jako rozervaného fantasty, neschopného činu. John Gielgud v třicátých letech 20. století akcentoval vznešenost a aristokratičnost v efektním iluzionistickém hávu, ale už v šedesátých letech, když hru sám režíroval, herce svlékl z kostýmů do civilu a Richarda Burtona nechal hrát Hamleta jako divadelní zkoušku na Hamleta. Režisér Peter Hall v roce 1965 udělal z Hamleta studentského rebela. Filmový Hamlet Sira Laurence Oliviera trpí oidipovským komplexem a nemůže zabít vraha svého otce, protože ten dělá právě to, co by chtěl dělat on sám - spí s jeho matkou.

Nemění se jen pojetí titulní postavy, ale i žánr. Hamlet se hrál a hraje jako historická kronika, rodinné, psychologické, filozofické drama, básnická či politická hra, thriller, duchařský příběh. A vedle převládajícího názoru, že jde o vrcholný skvost světového písemnictví, někteří kritici umělecké kvality hry zpochybňují: význačný anglický básník a kritik T S. Eliot ji v eseji z roku 1919 dokonce nazval "uměleckou prohrou".

K tajemnosti hry přispívají velkou měrou i nejasnosti kolem samotného textu - ani jedna ze tří dochovaných verzí není zcela věrohodná a čitelná a různá kritická vydání hry přinášejí jejich nejrozličnější kombinace. Nejasné jsou též zdroje, ze kterých autor při psaní čerpal. Hamlet je adaptací starší látky, ale přímý pramen se nedochoval. Zdá se totiž, že existovala stejnojmenná hra připisovaná Thomasu Kydovi (1558-1594), autoru Španělské tragédie. Tento tzv. Ur-Hamlet byl zřejmě napsán jako efektní a krvavá "senekovská" tragédie pomsty. Příběh, o kterém pojednává, je ale mnohem starší. Vyskytuje se v severských ságách a ve 12. století ho latinsky sepsal básník a kronikář Saxo Grammaticus v Historiae Danicae. Je to kruté líčení počínající soubojem dvou králů (jutského a norského): hrdinný král je zabit svým bratrem, ten si vezme jeho ženu Gerutu, Amlet, synovec uzurpátora trůnu, předstírá bláznovství, aby mohl otce pomstít. V legendě se objevuje krásná žena použitá jako volavka i věrný přítel z mládí. Králův špeh poslouchá tajně rozhovor Amleta s matkou a princ ho zabije - jeho rozsekané tělo hodí do stoky, kde ho sežerou prasata. Vyčte matce její milenecký vztah a prozradí jí, že šílenství jen předstírá. Je poslán na smrt do Anglie, ale zařídí, aby místo něho byli popraveni dva zrádní průvodci. Vrací se domů, zabije strýce a nastoupí na trůn. Spíše než latinský text znal ale zřejmě Shakespeare francouzský překlad legendy od Francoise de Belleforesta, který vyšel v pátém svazku populárních Histoires Tragiques (1570). Překladatel barbarský příběh dosti věrně převádí, ale cítí potřebu ho v moralizujících komentářích či citacích z Písma uvést do souladu s ideologií své doby. Pro mstu hledá odůvodnění, ale dívá se na hrdinu i z kritického odstupu. Tím příběh značně problematizuje. Belleforestovo zpracování se promítlo do konečné podoby Hamleta ojedinělými výpůjčkami z francouzštiny, ale především úvahovými monology a zpochybněním rolí žen: milující matka i milovaná družka se vědomě či nevědomě účastní zrady na princi a připraví mu tak velké duševní utrpení. Kydův Hamlet pak zřejmě hru obohatil o postavu Ducha, motiv hry ve hře, hrdinovy myšlenky na sebevraždu, šílenství mladé dívky a konečný šermířský souboj.

Přestože většinu podstatných dějových prvků přebral autor z již existujících pramenů, až jeho zpracování jim dalo vnitřní logiku, propojilo je do tvaru, jehož nedořečenost doplňují ve smysluplný celek životní zkušenosti každého z nás. Zajímavé přitom je, že ani zdánlivé nelogičnosti a protiklady obsažené v textu tuto jednotu nenarušují, ba naopak nabízejí alternativy hlubších výkladů v intencích základního tématu hry, jímž je záhadnost lidské existence.

Divadlo, jak říká Hamlet hercům, nastavuje světu "zrcadlo". Princip zrcadlení, navzájem se osvětlujících paralel a kontrastů, najdeme u všech Shakespearových dramat. Témata i jednotlivé motivy svých her nahlíží autor z rozličných aspektů, tragicky i komicky, vznešeně i plebejsky, a tak je umocňuje a současně uvádí v harmonický soulad. V Hamletovi je však předmětem zrcadlení sama lidská existence, takže skutečnost a zdání, pravda a lež, reálný svět a záhrobí tu leckde splývají, či naopak jasně a zřetelně vystupují na pozadí svých protikladů. Hamlet dostane od Ducha příkaz pomstít smrt svého otce. Vedle mnohoznačné spletitosti světa je tento úkol odzbrojující svou nezvratnou jednoznačností. Hamlet nedokáže jednat, aniž je přesvědčen o oprávněnosti svého jednání. Pravdy se ale paradoxně neumí dopátrat jinak než právě prostřednictvím zdání: hrou na blázna, předváděním skutečnosti divadelní hrou. A v konečné odhalení pravdy vyústí i ona poslední hra ve hře: sportovní šermířský souboj, který se změní v jatka. Téma zdání a skutečnosti, které je přímou součástí zápletky, nachází svůj odraz i v samotném jazyce a básnické obraznosti hry: samotná slova "zdání" a "hra" se tu objevují v mnoha různých podobách a kontextech, podobně jako množství přirovnání a metafor z oblasti divadla, oblečení nebo líčidel.

Stejně nápadně se zrcadlí obsah a forma u dalšího stěžejního tématu hry: častá metaforika chorob, nákazy či otravy odkazuje na téma lidské slabosti a smrtelnosti. Už od úvodní scény Hamleta je Dánsko světem "převráceným vzhůru nohama", světem, jehož řád byl rozbit a utápí se ve tmě záhad a domněnek. Nákaza tu prostupuje vším - napadá i ty nejčistší city. Hamlet vstupuje do děje s idealistickým přesvědčením, že dokáže tuto nákazu zarazit, "napravit svět", ale shodou okolností sám sebe potřísní vinou a postupně se učí vidět svět takový, jaký je. V tomto smyslu je Hamlet i hrou o ztrátě nevinnosti.

Hamlet je hrou otázek. Najdeme jich v textu téměř pět set. A velkou otázkou zůstává dodnes i hra sama. Je tajemná jako Mona Lisa, k níž ji kritici přirovnávají. A přitom patří už neodmyslitelně do kulturního povědomí diváků a čtenářů čtyř století jako živá a aktuální výzva. Jak už na počátku 19. století řekl známý anglický kritik a esejista William Hazlitt: "Hamlet je pouze jméno. Jeho myšlenky a promluvy jsou výtvorem dávno mrtvého básníka. Ale jsou snad o to méně skutečné? Jsou stejně tak reálné jako naše vlastní. Jejich reálnost vzniká v mysli každého z nás. My všichni jsme Hamlet."

JIŘÍ JOSEK

[editovat] Děj

Strýc Claudius zabil spícího Hamletova otce (dánského krále) tím, že mu nalil jed do ucha. Po králově smrti si Claudius vzal Hamletovu matku a stal se králem. Po nějaké době se Hamletovi zjevil duch mrtvého otce a vypráví mu, že byl zavražděn právě Claudiem. Hamletovi ale nikdo nevěří. Proto předstírá, že je šílený a že má vidiny (rekonstruuje vraždu - tvoří divadelní hru, která se podobá skutečným událostem). Claudius je neklidný.

Hamlet se zamiloval do Ofelie. Hamlet chtěl matce povědět, že se mu zjevuje otcův duch a že ví, co udělal Claudius otci. Matka s Hamletem slyší, že někdo poslouchá za závěsem a Hamlet (v domnění, že tam stojí Claudius) do závěsu bodne a dotyčného zabije. Vzápětí zjistí, že to byl Polonius, otec jeho milované Ofelie.

Claudius zjišťuje, že je pro něj Hamlet nebezpečný, a posílá ho do Anglie s tajným příkazem (o kterém však Hamlet nemá ani ponětí), aby zde byl popraven. Hamlet jeho úklady včas odhalí. Vrací se tedy do Dánska, kde nachází mrtvou Ofelii. Utopila se, protože nemohla přenést přes srdce otcovu smrt, kterou však chce pomstít jeho syn Leartes. Claudius se spolčí s Leartem a poradí mu, aby Hamleta vyzval na souboj. Pro jistotu dá Leartovi ostrý meč, předem namočený do jedu, zatímco Hamlet záměrně dostává meč tupý.

Leartes se setkává s Hamletem už na pohřbu Ofelie. Dojde k souboji, ve kterém Hamlet zabije Learta, ale sám je zraněn. Umírá na otravu jedem, stihne však ještě zabít podlého Claudia. Hamletova matka, jako svědkyně, vypije číši jedu, kterou tam před soubojem nastražil Claudius. Jediný živý zůstal Horacio, jenž o všem vyložil pravdivý příběh. Toto je pro Shakespearovy tragédie typické zakončení - během děje postupně umírají všechny postavy včetně hlavní, která ale zemře až nakonec.

[editovat] Externí odkaz

Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma

Hamlet

Plný text hry (v angličtině)