Heřman Černín z Chudenic

Heřman Černín z Chudenic (24. července 1576 – 7. března 1651). Od roku 1627 hrabě. Za vlády císaře Rudolfa II. komoří nad stříbrem, komoří arcivévody Ferdinanda, císařský rada a hejtman Starého Města pražského. Od roku 1629 hejtman Litoměřického kraje, v letech 1616 – 1618 a 1644 – 1645 byl císařským vyslancem k tureckému sultánovi, od roku 1645 místodržící v Království českém a později i nejvyšší dvorský sudí. V roce 1651 jmenován nejvyšším hofmistrem Království českého. Po bitvě na Bílé hoře patřil k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechticům v Království českém.

[editovat] Mládí

Heřman Černín z Chudenic pocházel z nedrahovické rodové linie a byl synem Jana Černína a Mariany z Říčan. Po otcově smrti si jeho příbuzní rozdělili majetek a na osiřelého Heřmana nezbylo téměř nic. Ve svých čtrnácti letech se tak nepříliš majetný Heřman ocitl v Itálii, kde se jeho další výchovy ujal kníže Vespasianus Gonzaga, a to nejspíše na přímluvu Vratislava z Pernštejna. Na knížecím dvoře v Mantui a Montferratu žil Heřman do šestnácti let, kdy se stal příslušníkem armády. S armádou se zúčastnil bojů v Nizozemí a ve Francii, byl zajat a nějakou dobu vězněn v pevnosti Breda v Brabantsku. Poté co se ocitl na svobodě bojoval v císařském vojsku v Uhrách proti Turkům.

[editovat] Cesta do Svaté země

V roce 1598 se dvaadvacetiletý Heřman vydal se svým švagrem, Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdruži, na cestu do Svaté země. Přes Insbruck, Brixen a Alpy přicestovali do Itálie, kde strávili téměř tři měsíce v Benátkách. 12. 7. 1598 se nalodili a odpluli na Kypr, kde se zdrželi další měsíc. V září 1598 zahájili konečně cestu po souši do Jeruzaléma a odtud přes Sinajský poloostrov do Egypta. V září 1599 byli zpět v Benátkách, kde se jejich další osudy rozdělily. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic pokračoval domů, zatímco Heřman Černín zamířil ještě do Španělska. S doporučením od knížecí rodiny Gonzagů se připojil k výpravě, která vezla španělskému králi Filipovi III. nevěstu Markétu Rakouskou.

[editovat] Na císařském dvoře

Heřman Černín z Chudenic byl roku 1603 jmenován v císařově osobní komoře stříbrníkem a později stolníkem. Jeho švagr Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl v tu samu dobu jmenován nejvyšším stříbrníkem a navíc byl přijat do českého panského stavu. Kariéra Heřmana Černína se tak rychle nevyvíjela, což tohoto ambiciózního a cílevědomého muže trápilo a snažil se za každou cenu svému švagrovi vyrovnat. Stejně jako Kryštof Harant, vydal i Heřman cestopis, ale stále zůstával ve stínu schopného, vysoce kulturně vzdělaného, společenského a hudebně a literárně nadaného manžela své sestry. Velkou naději vkládal Heřman Černín do výhodného sňatku s Marií Annou Čáslavovou, rozenou Svárovcovou z Oseka, vdovou po Karlu Kokořovcovi z Kokořova, se kterou vyženil roku 1606 panství Nebílovy. Roku 1607 byl Heřman Černín z Chudenic konečně přijat do panského stavu, ale vytoužená příslušnost k tomuto stavu mu nakonec byla oficiálně přiznána až roku 1610. V roce 1616 se mu konečně naskytla velká životní příležitost, když vedl poselstvo císaře Matyáše k tureckému sultánovi Ahmedu I. Tato diplomatická mise byla úspěšná, což později ocenil i sám císař při osobní audienci. Poselstvo strávilo v Turecku rok a Heřman Černín si dle historických pramenů bohatě užíval slastí života na sultánově dvoře. Často prý v Cařihradě navštěvoval nejen tamní lázně, ale také nevěstince.

[editovat] Vždy věrný císaři

Během stavovského povstání zůstal katolík Heřman Černín věrný císaři a musel proto odejít z Čech. Zpět se vrátil v řadách vítězného císařského vojska roku 1620. Jako hejtman Starého Města pražského dohlížel v roce 1621 na popravu českých pánů na Staroměstském náměstí, kdy se mezi popravenými ocitl jak jeho bratr Diviš Černín z Chudenic, jako jediný odsouzený katolík, tak i bývalý švagr a druh na cestách Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Po roce 1621 začal Heřman Černín výhodně zkupovat konfiskovaný majetek zabavený protestantské šlechtě a také jeho další kariéra u dvora se vyvíjela víc než slibně. Císař na svého věrného poddaného nezapomněl a roku 1623 ho povýšil nejprve do stavu svobodných pánů a roku 1627 mu pak udělil titul hraběte. Dal mu také svolení patřičně upravit rodový erb. Heřman se stal navíc přísedícím zemského soudu a od roku 1625 velitelem polní zásobárny císařského vojska, vedeného Albrechtem z Valdštejna, s nímž se velmi sblížil.

[editovat] Druhé manželství

V roce 1624 zemřela jeho první manželka Marie Anna Čáslavová, delší dobu ochrnutá po mrtvici. Již o rok později se Heřman Černín oženil znovu a jeho druhou ženou se stala Anna Salomena, původem Hradišťská z Hořovic, druhá manželka a vdova po popraveném Kryštofu Harantu z Polžic a Bezdružic. Anna Salomena se po popravě svého manžela, a bývalého švagra Heřmana Černína, vrátila zpět ke katolické víře a syny dala na výchovu k jezuitům. Jakmile se jí naskytla příležitost, nezaváhala a provdala se za Heřmana Černína z Chudenic, čímž zachránila sebe, své syny i velkou část majetku. Heřman Černín zatím dále postupoval po žebříčku vytoužených hodností a velkou přízeň mu prokazoval jak císař Ferdinand II. tak i jeho nástupce Ferdinad III., což byl již čtvrtý císař, kterému Heřman Černín věrně sloužil. Manželství s Annou Salomenou bylo šťastné, což lze vyčíst z osobní korespondence, která se dochovala. Manželé se v dopisech vzájemně oslovují velmi něžně, psaní jsou nejednou plná vášně, ale i vzájemné úcty. Jediné, co Anna Salomena svému muži vyčítá, je jeho lakota a hamižnost. Dle dobových svědectví byl Heřman Černín skutečně chorobně lakomý.

[editovat] Třetí manželství

Anna Salomena umírá po sedmi letech manželství roku 1632. Již roku 1633 se Heřman žení znovu a jeho manželkou se stane o třicet roků mladší hraběnka Sylvie Kateřina Caretto-Millesimo. I přes velký věkový rozdíl je také toto manželství šťastné, ale stejně jako u těch předchozích, rovněž bezdětné. Kromě bezdětnosti se vyskytl ještě jeden problém, který soužití mírně narušoval, a tím problémem byla opět Heřmanova pověstná a už zmíněná lakota. Heřman ale své peníze jen nehromadil, až do konce života se snažil také dobře investovat. V roce 1637 tak například koupil kostecké panství a v roce 1639 založil Černínský fideikomis (svěřenectví), do nějž spadal Petrohrad, Pšovlky, Krty, Soseň, Kysibl, Andělská Hora, Šenov, Bochov, Nejdek, Mičeves, Sedčice, Velká Černoc, Přehořov, Čeradice, Vroutek, Žihle, Kost (hrad), Velichov, Mělník, Šmidberg a tři domy v Praze. V roce 1651 kupuje Kosmonosy. Víc než zdatně obchoduje se solí, vínem a orientálním zbožím. Je také majitelem rozsáhlých polností a lesů a na svém panství v Prešpurku (Bratislavě) a Šmidebergu vlastní velký chov koní. Výhodně půjčuje peníze a mezi jeho dlužníky patří i příslušníci rodu habsburského, včetně císaře. O veškerý svůj majetek se stará sám a sám si vede i účetnictví. Hromadění majetku je jeho největší vášní. Heřmanova třetí, krásná a mladá žena, která přišla do manželství jen s nepatrným věnem, svému muži se správou majetku pomáhala a vyznala se v účetnictví, právu i soudnictví. Úředníci panství se údajně třásli hrůzou, kdykoli přijela na některý statek na kontrolu. Vzájemným poutem jejich manželství byla ale rovněž láskyplná oddanost a zřejmě i upřímná vzájemná něha, jak o tom opět svědčí dochovaná korespondence mezi manželi.

[editovat] Poslední léta života

Heřman Černín byl po celý svůj život člověkem plným síly a vitality. Ještě v letech 1644 – 1645, tedy ve svých 68 letech, je podruhé jmenován císařským vyslancem k tureckému sultánovi. Tato jeho mise u sultána Ibrahima II. je stejně úspěšná jako jeho první mise v letech 1616 – 1618. Ve svých 73 letech pak Heřman Černín vykonal na koni třeba i cestu z Prahy na Kost, což je víc jak sto kilometrů, odtud téměř okamžitě pokračoval do Šmidberku ve Slezsku a pak zpět do Prahy. Heřman Černín zemřel 7. 3. 1651 ve věku 75 let a byl pohřben v katedrále sv. Víta v Praze. Veškerý svůj majetek odkázal svému prasynovci, kterým byl Humprecht Jan Černín. Vdova Sylvie Kateřina se znovu provdala za markrabího Leopolda Viléma Bádenského, vysokého důstojníka císařské armády. Novomanželce bylo tehdy 53 let a jejímu manželovi 33. Sylvie Kateřina zemřela roku 1644 v Řezně a podle svého přání byla pochována po boku svého prvního manžela Heřmana Černína z Chudenic v katedrále sv. Víta v Praze.

[editovat] Literatura

• Nemravné kratochvíle našich předků, autor Pavel Toufar, nakladatelství MOBA 2006.