Helénismus

Láokoón - jedno z nejznámějších helénistických sousoší, kolem roku 25 př. n. l.

Z historického hlediska se počátek helénistické epochy klade do období ovládnutí řeckého světa Makedonci v čele s Filipem II. a zejména jeho synem, Alexandrem Velikým, a jeho následníky. Konec helénistického období bývá někdy kladen do roku 30 př. Kr., kdy Římané ovládli Egypt, jindy do konce vlády římského císaře Augusta roku 14 či dokonce až do roku 529, kdy byzantský císař Justinián uzavřel athénskou Akademii, označenou jako „pohanská“. Termín „helénismus“ pochází až z 19.století a označuje šíření řecké kultury a vzdělanosti do tehdy známého světa. Tuto kulturu můžeme označit jako první kosmopolitní kulturu na světě. Hlavní disciplínou byla etika a gnoseologie. Filosofie v tomto období ztrácí svou univerzálnost - začínají se oddělovat jednotlivé vědní disciplíny jako matematika, medicína a geografie (definitivně ale až v renesanci). V tomto období je také patrné sbližování kultur a mísení a splývání různých filosofických směrů.

[editovat] Kultura helénistického období

• 4.–1. st. př. n. l.
• Hellas = Řecko
• Helénem se cítil být každý vzdělaný člověk, který mluvil řeckým jazykem, bez ohledu na svůj původ či třeba barvu pleti. Měřítkem hodnoty člověka se stalo jeho bohatství, vzdělání nebo postavení v úřadě.
• Díky štědré podpoře Ptolemaiovců vládnoucích v Egyptě se stala střediskem helénistické kultury Alexandrie.
• Múseion – chrám Múz, byla vlastně jakási akademie, ve které bydleli a pracovali učenci a umělci, aniž by se museli zabývat starostmi o své hmotné zabezpečení. Měli k dispozici rozsáhlou knihovnu = Bibliotéku, ve které byla v originálech nebo alespoň v opisech soustředěna všechna významná díla té doby. Čítala přes půl milionu svitků. Není divu, že se Museión stal záhy centrem vzdělanosti.
• Helénistická kultura vznikla mísením kultury řecké a kultur orientálních.

[editovat] Literatura

Toto období se v literatuře vyznačovalo některými prvky, které se objevily již v Euripidově díle. Je to zejména obrat k vnitřnímu životu člověka – k psychice. Projevilo se to také zvýrazněním emocionality a snahou věrohodně přitom zachytit detaily každodenního všedního života.

[editovat] Próza

• V této době se vytvořila zábavná próza, román, novela a dobrodružný román. U většiny příběhů převažovaly milostné náměty.
• rozvoj naukové prózy – hlavními osobnostmi tohoto vědeckého ruchu byli Eratosthenés (správce alexandrijské knihovny ve 3.století př.n.l), Zénodotos (zakladatel řečnické gramatické školy v Alexandrii, Archimédés (matematik) a Aristarchos ze Samu (matematik a astronom)
• Polybios – nejlepší dějepisec helénského období. Sepsal rozsáhlé dílo Dějiny (40 knih, zachovalo se 5). Zpracoval v nich dějiny řecko-římského světa a zvláště Říma od 1. punské války (264–241 př. n. l.) do roku 144 př. n. l.
• nejvýznamnějším z helenistických filosofů, kteří hleděli především k morálce, byl Epikúros

[editovat] Poezie

• Nejrozšířenějším lyrickým druhem se stal epigram. Elegie se plnila epickým obsahem a stávala se výpravnou. Co se týče epického básnictví, znamením doby byla epická báseň menšího rozsahu = epyllion (eposek), v němž byla popisována nějaká epizoda z řeckého bájesloví. Epyllion vznikl z nechuti k rozvláčným eposům.
• Bukolická poezie – búkolis = pastýř. Tato poezie měla náměty z přírody a ze života na venkově. Navazovala na starou lidovou pastýřskou píseň doprovázenou hrou na flétnu. Žánrové typy byla idyla, ekloga a pastorála.
• Theokritos ze Syrákús (300–260 př. n. l.), poslední velký básník řecké antiky, literárně zpracoval motivy pastýřských písní v bukolských básních. Psal epigramy a epylia. Jeho dílem jsou Pastýřské idyly, sbírka 30 idyl, v nichž líčí výjevy ze života pastýřů a rolníků, které však idealizuje. V některých idylách předvádí pod maskou pastýřů své přátele a sebe.
• Kallimachos z Kyrény byl básník a učenec. Byl nejvýznamnějším představitelem tzv. Alexandrijské moderny. Doporučoval skládat básně menšího rozsahu a sám tvořil epylia, epigramy, elegie a hymny. Zabýval se katalogizováním alexandrijské knihovny. Jeho nejdůležitějším dílem jsou Příčiny (pověsti o vzniku různých slavností, obřadů, názvů, měst a svatyní).
• Apollonios z Rhodu – řecký učenec a správce alexandrijské knihovny. Vedle básní o původu měst je jeho hlavním dílem epos Argonautika, jímž chtěl oživit tradici homérského eposu, prostředky helénistického učeného básnictví. Zejména detailním líčením psychologických procesů.

[editovat] Drama

• Nová komedie – Tragédie nevytvořila nic nového, pokračovala ve svém úpadku. Komedie se obrátila k látkám ze všedního života a stala se kosmopolitní. Vytvořily se ustálené veseloherní typy (zamilovaný mladík, chytrý otrok, hetéra, vychloubavý voják…). Okruh témat se zaměřil na soukromý život (osobní, milostné a rodinné problémy). Zakladatelem nové komedie byl Menandros. Hlavními představiteli jsou Menandros, Filemón a Dífilos.

• Menandros (342–293 př. n. l.) napsal přes 100 komedií, které byly psány pro tři herce. Jeho díla měla jednoduchý děj ze všedního života s milostnými a majetkovými zápletkami. V jeho komediích hrají obyčejní lidé a mají dobrý konec. Menandros chtěl nejen bavit, ale i vychovávat. Většinou idealizuje skutečnost. Jeho hry volně zpracovali Plautus a Terentius. Jeho díla jsou: Hledá se otec, Komedie pro všední den, Ostříhaná (Ustřižená kštice), Spor o dítě (Čí je to dítě?), Škarohlíd, Takový protiva (Dědek), Zmýlená neplatí a Smírčí soud.
  • Ve Sporu o dítě říká ústy otroka, že nikoli bozi, nýbrž povaha člověka je strůjcem jeho osudu.Tento příběh je vybudován na motivu odloženého a znovu nalezeného dítěte.
  • Dědek zase ukazuje příběh nerudného starce a nalezení jeho pozitivního vztahu k lidem.
  • Ve Smírčím soudu hrdina podezřívá ženu, že mu zatajila když se brali, že už není panna. Zjišťuje, kdo je otcem dítěte, ale nakonec zjistí, že je jím on, protože před 9 měsíci znásilnil mladou dívku, svoji ženu.

[editovat] Filosofie

[editovat] Centra filosofie

• Athény - Akademie, Peripatetická škola
• Alexandrie - knihovna (tisíce svazků, shořela)

[editovat] Směry helénistické filosofie

• stoicismus
• skepticismus
• epikureismus
• eklekticismus
• novoplatonismus

[editovat] Literatura

Související články obsahuje Portál Filosofie

• POKORNÝ, Petr: Řecké dědictví v Orientu, Praha, 1993, ISBN 80-85241-50-1
• SWIDERKOVA, Anna: Helada králů, Praha, 1969
• SWIDERKOVA, Anna: Když papyry promluvily, Praha, 1971
• SWIDERKOVA, Anna: Tvář helénistického světa, Praha, 1983
• SWIDERKOVA, Anna: Sedm Kleopater, Praha, 1987