Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Tento článek pojednává o historii českých zemských znaků. Během dlouhé historie českého státu měl monarcha vládnoucí nad Čechami z titulu českého panovníka možnost se prezentovat několika různými znaky. Mezi znaky, které patřily českému panovníkovi, byly především znaky Čech, Moravy a Slezska, které ho provázely od vzniku znaků až dodnes. Nicméně mohl také používat i zemské znaky dalších zemí, které se postupem času od vlivu českého panovníka odtrhly. Mezi tyto země patřily především obě Lužice, Braniborsko, Horní Falc a na přechodné období i Lucembursko.
 znak Čech |
 znak Moravy |
 znak Slezska |
Obsah |
Původním znakem Českého knížectví se stala svatováclavská plamenná orlice, jelikož byla erbem vládnoucího českého rodu, Přemyslovců. Původ této figury se odvozuje od českého knížete svatého Václava, nicméně tento údaj není dobře doložitelný a první údaje o ní jsou z Dalimilovi kroniky, která vznikla ve 14. století. Specifické plameny na orlici nejspíše znamenaly starobylé právo českých knížat na vyznačování cesty k císařskému dvoru ohněm, které získal Břetislav I.[1]
K tomu jak Čechy získaly orlici se vztahuje heraldická legenda o Štilfrídovi, který je částečně podobný s hrdinou německých bájí, Siegfriedem. Tato legenda vypráví o bájném českém knížeti Štilfrídovi, který se vydal získat svými skutky polepšení svého erbu z kotle (podle Dalimilovi kroniky dostal tuto figuru kníže Boleslav I. za trest kvůli vraždě svého bratra Václava od císaře) na orlici. Tento kníže se dostal na dvůr krále, který byl napaden jiným králem a právě v této chvíli se projevila odvaha Štilfrída a nabídl se, že bude bojovat proti dvanácti nepřátelským rytířům v rovném souboji a poté co všechny porazil dostal do štítu orlici. Jméno Štilfríd ukazuje na původ německý (Stillfried), souboje se 12 reky připomínají jinou staroněmeckou báji, „Růžovou zahradu“. Další nejasnost do této báje vnáší to, že vše splynulo ještě s další pověstí, alespoň co se jména týče, o báječném knížeti Strojmíru (v Kristianově kronice) čili Stůjmíru, jenž byl prý zvolen knížetem proti Bořivojovi I., a který byl totožný se Stanimírem, který byl Dalimilem mylně uveden jako protivník Fridricha do 12. století, přesněji do roku 1174.
Podle některých pramenů (ovšem až z pozdějších dob) získal roku 1158 český kníže Vladislav II. od Fridricha Barbarossy královský titul a zároveň jako erb stříbrného lva s jedním ocasem na červeném poli, ale v tomto případě se spíše ještě jedná o osobní erb, který se nepoužíval pro reprezentaci země.[2] Kolem roku 1213 je poprvé lev použit na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha. Některé názory hovoří, že se již jednalo o dvouocasého lva, kterého Přemyslu Otakarovi I. polepšil o druhý ocas beze změny tinktury druhým ocasem římský král Ota IV. za pomoc při potlačování saského povstání.
O zisku figury lva do znaku také vypráví příslušná heraldická legenda o Bruncvíkovi, která navazuje na legendu o Štilfrídovi. Tato legenda se zdá být inspirovaná také na německými bájemi, mimo jiné o Jindřichu Lvovi, odkud je také vyvozován název hlavní postavy, Bruncvíka, vzhledem k tomu, že Jindřich byl z Brušvíku (staroněmecky von Bruneczwig).[3] Dříve se myslelo, že Bruncvík měl představovat českého knížete Vladislava II., ale tento názor se ukazuje jako chybný především vzhledem k Vladislavovým skutkům, podle kterých Bruncvík byl spíše jeho syn Přemysl Otakar I. Tomu by také odpovídalo to, že král Přemysl nejspíš skutečně získal lva od syna Jindřicha, budoucího císaře Oty IV.
Později, roku 1247 přijal z titulu markraběte moravského Přemysl Otakar II. lva dvouocasého a jak tvrdí jiné zdroje k polepšení došlo až za něho. Tyto zdroje tvrdí, že tento symbol používal jako spoluvládce svého otce, krále Václava I. a druhý ocas symbolizoval právě jeho jako spoluvládce.[4] Později, když se nastoupil na královský trůn tak si tento erb ponechal a začal ho používat také jako zemský znak. Tento znak s různými drobnými změnami ve výzdobě zůstal znakem Českého království až do roku 1918 a jako znak Čech až do dnes.[5] I přesto, že dvouocasý lev v evropské heraldice několikrát objevil, jedná se o velmi neobvyklou figuru.
 Plamenná orlice, erb Přemyslovců a původní znak Českého knížectví |
 Erb českých králů s přílbou a klenotem |
 Erb českých králů |
 Verze znaku se svatováclavskou korunou. |
První potvrzený moravský zemský znak, který byl používaný moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem, byl totožný se zemským znakem Čech. První znaku s orlicí pochází ze 13. století, kdy král Přemysl Otakar I. v roce 1213 vydal listinu, kterou zaručil chotěšovskému klášteru ves Uherce. K této listině krom Přemyslovi pečeti ještě připojili svoje pečeti jeho bratr, markrabě Vladislav a jejich příbuzní Děpolt a Soběslav a právě na pečeti Děpolta je vidět půl lva a půl orlice. Celá orlice se objevila roku 1233 na pečeti při listině, kterou markrabě moravský Přemysl Otakar louckému klášteru postoupil patronátní právo v Příměticích. První kostkování na orlici je vidět až na jízdních pečetích krále Václava II. z konce 13. století, která má orlici umístěnou na štítu a dvouocasého lva na praporu. Znak s na modrém poli vpravo hledící a stříbnočerveně kostkovanou orlici již používají panovníci z Lucemburska výhradně na svých listinách. Tyto barvy údajně vycházejí z původního znaku Moravy, který byl tvořen červenou deskou v modrém poli a pozdějším přidáním orlice.[6]
Když se ve Vídni roku 1462 vzbouřili proti císaři Fridrichu III., tak Češi a Moravané pod vedením českého krále a moravského markraběte Jiřího z Poděbrad přispěchali císaři na pomoc. Na základě moravského erbovního listu císaře Fridricha III. z roku 1462 jako vděčnost za vojenskou pomoc při vzpouře byl moravský znak na žádost moravského zemského hejtmana Jindřicha z Lipé polepšen změnou stříbrného šachování na zlaté. Tato výsada se ale na Moravě neujala protože Jindřich z Lipé nedojednal tuto změnu se zemským sněmem a ten nový znak nepotvrdil. Toto polepšení bylo 1628 potvrzeno Ferdinandem II. Následně byly používány obě barevné varianty, ale úřady stále užívaly staré stříbrnočervené šachování a ještě roku 1836 byl vydán úřední popis znaků všech zemí rakouských s moravskou orlicí červenobílou. Pak stavové moravští byli upozorněni na privilegium z roku 1462 a požádali ve dvorské kanceláři, aby jim potvrdila orlici červenožlutou. Zemský sněm se poté roku 1848 usnesl na tom, že: „země moravská podrží dosavadní svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící, v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená“. Ministerstvo vnitra jim tento požadavek potvrdilo v letech 1849 i 1888, ale na velkém a středním habsburském znaku bylo stabilně používáno původní stříbrnočervené šachování. Tímto Morava používala jiný znak, než císařství pro své diplomatické účely a to až do 1915, kdy bylo šachování ve středním znaku změněno na zlatočervené. Od roku 1918 se přešlo na výlučné používání původní stříbrnočervené moravské orlice v modrém poli, neboť vychází z tradičních slovanských barev – červené, bíle a modré. Z právního hlediska bylo pak stříbrnočervené šachování v moravském znaku výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb.
Moravští Lucemburkové nosili na přilbě svého znaku jako klenot křídlo se dvěma černými a dvěma zlatými svislými pruhy, přikryvadla byla černá, podšitá hermelínem. V pozdější době se však jako klenot moravského erbu ustálila tatáž orlice jako ve štítě, vyrůstající ze zlaté korunky. Přikryvadla nesla barvy štítu.
Stříbrnočervená moravská orlice je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského, Moravskoslezského, Pardubického a Vysočiny. Jihomoravský kraj kromě sříbrnočervené orlice užívá ve čtvrceném znaku uděleném roku 2004 také zlatočervenou variantu moravské orlice, která je umístěná ve čtvrtém poli. Vedle uvedených krajů je historické území Moravy obsaženo i v Jihočeském kraji (Dačicko, Slavonicko), který však ve znaku moravskou orlici nemá. Stříbrnočervená moravská orlice je též součástí městských znaků čtyř moravských měst: Jevíčka, Moravské Třebové, Olomouce a Znojma.
|
Původní znak Moravy a dnes opět používaný |
 Pozdější znak Moravy |
 Úplný znak Moravského markrabství s přílbou a novější verzí klenotu |
 Znak Moravského markrabství s knížecí korunou |
Původní slezský znak – na zlatém štítě černá orlice s perizoniem – vychází z vratislavské orlice, původního erbu piastovských, ve Slezsku vládnoucích, dynastií. Tento erb se prostě postupně vžil jako znak pro Dolní Slezsko, přičemž pro Horní Slezsko se používal znak na modrém poli zlatá orlice (opět varianta piastovského erbu, používaná opolskými a těšínskými Piastovci, která se později zobrazovala korunovaná. Vratislavskou orlici jako znak Slezska poprvé oficiálně použil Jiří z Poděbrad na své pečeti. Po roce 1742, kdy se část Slezska oddělila od České koruny a připojila se k Prusku, došlo ke změně znaku v Slezsku, které bylo provincií Pruska. Nicméně až na štítonoše se jinak znaky rakouského Slezska a pruského Slezska nelišily.[7]
 Znak pruského Slezska |
 Znak Horního Slezska, též znak Opolska a Těšínska |
 Znak Dolního Slezska, též znak tzv. Rakouského či Českého Slezska |
 Znak Slezského vévodstí s knížecí korunou |
Znak měly Lužice nejprve společný: červeného býka v stříbrném poli. Ale později Wiprecht z Grojče přijal dosavadní znak města Budyšína pro celé Budyšínsko. Po připojení Zhořelecka užívalo se téhož znaku pro celou Horní Lužici. Odtud se stal původní lužický znak znakem dolnolužickým, kdežto Horní Lužice měla ve znaku zlatou zeď o trojím cimbuří a s černými zadními pruhy v modrém poli. Po oddělení Lužic v roce 1635 si vymínila Koruna česká podržení obou znaků. Od roku 1815 obou znaků užívalo také Prusko a hornolužického pak Sasko pro svou část Horní Lužice.
.jpg) Úplný znak Dolní Lužice |
 Znak Horní Lužice |
 |
Související články obsahuje Portál Česko |