Hereze

Hereze, kacířství či blud (z řeckého αἵρεσις hairesis volba < αἵρειν hairein vybírat, brát) označuje původně takový teologický názor, který „volí“ nebo si „vybírá“ určitý odlišný pohled, který je neslučitelný s obecnou vírou dané církve, tj. ortodoxií. Zastánce hereze je touto církví označován jako heretik, kacíř či bludař.

Téhož pojmu se užívá též v přeneseném smyslu pro pojmenování nenáboženského názoru na nenáboženskou „ortodoxní“ záležitost; kupříkladu pro esperantisty je herezí používání ida, tj. používání revidované verze esperanta ^[zdroj?].

Termín kacíř je zevšeobecněním pojmu katar (z řeckého καθαρός katharos čistý), což byl příslušník francouzského středověkého náboženského hnutí, jehož stoupenci byli vyvražděni křížovými výpravami počátkem 13. století. Pojmy kacířství a kacíř se používají pouze ve vztahu ke středověkým herezím.

[editovat] Vymezení pojmu

Pravověrná doktrína je vymezována církvemi prostřednictvím dogmat. Mezi herezí a schismatem (rozkolnictvím) je rozdíl v tom, že hereze se chápe jako odchylka od víry uvnitř církve, schisma je naproti tomu rozštěpení církve na dva nové subjekty.

[editovat] Přehled herezí

Heretické názory byly v historii násilím potlačovány, dnes ve vlastním smyslu je hereze příčinou ukončení společenství víry s danou církví, tedy exkomunikace - vyloučení.

Církev předpokládá, že kacířství je překážkou spásy, že kacíř bude věčně zatracen, pokud Bůh ve své nekonečné milosti nerozhodne jinak. Za prvního popraveného heretika lze považovat španělského mnicha Priscilliana z Avily, kterého nechal na formální žádost dvou biskupů popravit císař Magnus Maximus v roce 385.

I ve středověku, poté, co byla zřízena inkvizice na vyhledávání kacířství, byli zatrvzelí nebo znovu upadlí kacíři vydáváni světské moci k potrestání. Hereze byla totiž kodifikována světskou mocí jako zločin a obvykle za něj byl stanoven trest smrti upálením. Při vyšetřování kacířství byly oběti často nuceny k přiznání nelidským zacházením, včetně mučení.

[editovat] Starověké hereze

• Gnosticismus – vlivné intelektuální helénské synkretické myšlenkové hnutí. Částečně absorbovalo i křesťanství, což dalo vyrůst mnoha křesťanským gnostickým sektám. Největšího rozkvětu dosáhl po roce 150. Proti gnostikům se postavili apologeti, kteří bránili orthodoxii.
• Markionismus radikálně odmítal Starý zákon a stvoření jako dílo zlého boha, demiurga.
• Doketismus(od řec. δοκειν - zdáti se) odmítal tělesnost Ježíše Krista a jeho utrpení na kříži, které bylo považována jen za zdánlivé.
• Ebiomythysmus tvrdil, že Ježíš byl jen pouhý člověk, kterému se při křtu v Jordánu dostalo mimořádného, ba přímo nejvýznamnějšího postavení mezi všemi lidmi. Proto je správné, že je uctiván jako κυριος. Ebiomythysmus se projevoval velkým sklonem k askezi.
• Monarchianismus – učení stojící na přísném monoteismu, které neuznává rozlišení tří osob v Bohu (Trojice).
  • Dynamický monarchianismus neboli adopcionismus – Ježíš byl pouze přijat za Božího syna.
  • Modalistický monarchianismus neboli modalismus či patripassianismus – Bůh se pouze zjevuje jako různé osoby, ale zůstává striktně pouze jeden; další podobou této hereze je sabellianismus.
• Ariánství – učení alexandrijského kněze Areia (Aria), že Ježíš Kristus je pouhý člověk
• Apollinarismus – učení Apollinaria z Laodiceje, že Ježíš Kristus má lidské pouze tělo, ale božího ducha či rozum.
• Macedoniasmus také Pneumatemachismus - učení biskupa Macedonia popírající božství Ducha svatého, odsouzené na 1. cařihradském koncilu.
• Nestoriánství – jeho podstatou je tvrzení, že Kristus má obě podstaty oddělené a navzájem nezávislé, jeho člověčenství je pouhá pláštěnka pro božství, jeho manifestací. Proto Panna Maria není Matkou Boží (θεοτόκος), neboť Syn Boží je nestvořený, přijal lidské tělo a v něm přebýval. Jako Syn Boží má božskou podstatu, jako syn Marie lidskou. S touto herezí přišel cařihradský patriarcha, Peršan Nestοrios (428 – 431). Na konci roku 428 Nestorios odmítl učení o Matce Boží jako nové ariánství. Laici však Nestoria vnímali jako propagátora teze, že Kristus je pouhý člověk nebo že jsou v něm 2 osoby. Na teologické úrovni byl hlavním kritikem nestoriánství sv. Cyril I. (375 – 444), patriarcha alexandrijský (412 – 444), který obhajoval jednotu Bohočlověka. V srpnu 430 Nestoria odsoudil i papež sv. Celestýn I. (422 – 432). Přes odpor patriarchy antiochijského III. všeobecný sněm v Efesu (431) nestoriánství prohlásil za kacířství. Nestoriánství existuje dodnes jako orientální církev syrská (assyrská).
• Monofyzitismus – tvrdí, že Syn má jen jednu přirozenost – božskou. Byl odsouzen na Chalcedonském koncilu (451). Radikální monofyzitismus Eutychův dnes nezastává nikdo; Společenství východních církví vyznává miafyzitismus (Ježíš nemá pouze jednu přirozenost, nýbrž smíšenou).
• Monotheletismus – tvrdí, že Syn má jen jednu vůli – božskou. Byl odsouzen na 3. cařihradském koncilu (680 – 681), který z monotheletismu obviňoval též papeže Honoria I. (625 – 638).
• Filioque – tedy víra, že Duch svatý vychází společně z Otce i Syna, je herezí z pohledu pravoslaví. Více viz hlavní článek.
• Obrazoborectví (ikonoklasmus) – bylo zavedeno pod vlivem předsudku císaře Lva III. Syrského (717 – 741). Mělo dvě fáze: 730 – 787 a 814 – 843. Obnovení ctění obrazů v roce 843 je pravoslavnými a řeckými katolíky slaveno každý rok 2. neděli po Letnicích jako svátek pravoslaví. V novověku nalézáme ikonoklasmus u kalvinismu
• Ekumenismus označují za kacířství starokalendářní pravoslavní.

[editovat] Středověk

• Albigenští
• Valdenští
• Lollardi
• Konciliarismus –- teze, že koncil je nadřazen papeži, přijata na Kostnickém koncilu.
• Husitství –- odsouzeno na Kostnickém koncilu (1414 – 1418). Ve snaze potlačit husitství bylo vedeno pět křížových výprav, které byly všechny odraženy. Basilejský koncil (1431 – 1449) poté dohodl s husity dočasný kompromis: kališnictví (utrakvismus), takže kališnictví nebylo považováno za herezi.

[editovat] Novověk

• Protestantství – bylo odsouzeno jako hereze Tridentským koncilem (1545 – 1563).
• Jansenismus
• Modernismus
• Ekumenismus -– označují za herezi starokalendářní pravoslavní.

[editovat] Hereze v křesťanských církvích

[editovat] Katolická církev

Pouze katolická církev má orgán zvlášť určený pro zkoumání a definování náboženské nauky, který posuzuje, zda určitý autor není s naukou církve v rozporu. Jde o Kongregaci pro nauku víry, dříve Svaté officium (vzniklo reformou Inkvizice), která je jedním z výkonných orgánů papeže. Není to však jediná instituce, která může označit nějaké učení za herezi. Stejnou (ale nadřazenou) pravomoc má koncil.

[editovat] Nekatolické církve

I jiné církve mají prostředky, jak deklarovat, že je nějaké učení heretické. Například anglikánská církev může požádat parlament, aby něco prohlásil za heretické. Heretici a nakládáni s nimi se objevují i v judaismu (Spinoza) nebo v islámu (drúzové).

[editovat] Citát

[editovat] Související odkazy

• Inkvizice
• Heterodoxie
• Schizma

[editovat] Externí odkazy

• Guy Peters: Východní herese před Fótiem.
• Podrobný přehled a výklad na Katolické encyklopedii (angl.)