Hermeneutika

Hermeneutika (z řeckého herméneuein = vykládat, překládat, vyložit) je filologická a filosofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských, právních a filosofických. V širším významu se používá i pro výklad uměleckých děl (Wilhelm Dilthey), případně i porozumění struktury lidského bytí na světě (Martin Heidegger).

Souvislost slova se jménem boha Herma je velmi pravděpodobná, nelze z ní ale mnoho vyvodit. Naopak tzv. „hermetické nauky“ a texty nemají s hermeneutikou nic společného.

[editovat] Hermeneutický postup

Jak ukázal H.-G. Gadamer, nepřistupuje čtenář k textu nikdy úplně nepředpojatě, nýbrž vždy už s nějakým předběžným porozuměním (Vorverständnis). Je proto důležité, aby si tuto výchozí situaci nejprve uvědomil. Následuje lingvistická a textová práce, kritika textu a shromáždění informací o historickém kontextu (době, autorovi, účelu atd.), což umožní lepší pochopení textu.

Hermeneutický postup obvykle zahrnuje:

• předběžné porozumění textu:
  • proč právě tento text?
  • co v něm hledám?
  • co si o něm myslím?
• nalezení spolehlivého, pokud možno původního textu (textová kritika):
  • shromáždění a porovnání rukopisů či vydání;
• objasnění, případně oprava nesrozumitelných míst:
  • vyjasnění nesrozumitelných, neobvyklých slov
  • oprava porušených míst (konjektura);
• shromáždění důležitých vnějších okolností:
  • povaha textu, jeho původní účel a záměr
  • jeho „zasazení do života“,
  • o autorovi a vzniku textu,
  • další historické aj. souvislosti;
• souvislosti v rámci celého textu
• dokonalejší porozumění textu.

Tento postup se opakuje v hermeneutickém kruhu, kde si vykladač získává hlubší porozumění a znovu je konfrontuje s textem. Teprve při výkladu se často ukáže, že je postup třeba ještě zopakovat.

[editovat] Dějiny

U Platóna i jinde se objevuje slovo herméneus, vykladač nesrozumitelných věšteb. Hermeneutika vznikla ve starověké Alexandrii v rámci korigování a kritického vydávání starších textů, zejména filosofických (Platón, Aristotelés, Eukleidés) a náboženských (Bible). Jedním z jejích zakladatelů byl Órigenés. Později se rozvinula i při výkladu práva, platných zákonů a kodexů před soudy.

Starověká a středověká křesťanská hermeneutika vytvořila nauku o čtyřech významech textu, o smyslu

• doslovném (literalis): Jeruzalém je město v Izraeli;
• alegorickém: Jeruzalém je obraz církve;
• morálním: Jeruzalém jako vzor pro duši věřícího;
• anagogickém či symbolickém: Jeruzalém je Boží město, nebeský Jeruzalém.

„Littera gesta docet, quid credas allegoria, moralis quid agas, quo tendas anagogia“ = „Písmena učí skutečnosti, v co věříš učí alegorie, morální smysl učí, co máš konat, a kam míříš říká anagogie“

Velký význam nabyla hermeneutika v reformaci, která odmítla neurčitý pojem "církevní tradice" i autoritu církve při výkladu Písma a snažila se pochopit Bibli z textu samého. Reformační vydání Bible jsou proto opatřena četnými odkazy na podobná místa, jež mají čtenáři pomoci porozumět čtenému.

• "Písmo samo je svým vykladačem" (Martin Luther).
• "Plně se věnuj textu a smysl plně aplikuj na sebe" (Philipp Melanchthon).

Moderní hermeneutika se opírá o práce F. Schleiermachera a W. Diltheye, který se snažil učinit hermeneutiku jakožto vědu o rozumění a výkladu společným základem všech humanitních či duchovních věd. Dilthey přitom zdůrazňuje nesnáze s chápáním smyslu zejména starých a kulturně vzdálených textů. Velký význam má hermeneutika v díle M. Heideggera. Samu existenci člověka charakterizuje podle něho rozumějící vztah ke světu a k možnostem, jež se člověku nabízejí, důležitou složkou tohoto porozumění je řeč. „Pobyt (či existence) jakožto rozumějící rozvrhuje své bytí do možností.“ Protože přitom nejde o jednorázový akt (jako např. při luštění hádanek), nýbrž o neustálý proces, mluví Heidegger o „hermeneutickém kruhu“. Tuto myšlenku dále rozvinul jeho žák Hans-Georg Gadamer ve svém díle „Pravda a metoda“; podle něho je nejen rozumění textu, ale konec konců každé poznání závislé na porozumění a interpretaci.

Metodika rozumění a výkladu obtížně srozumitelných textů a kulturních projevů vůbec hraje dnes velkou úlohu např. v historii, v kvalitativní sociologii, v etnografii a antropologii. Hermeneutika a exegese (nauka o výkladu) mají velký význam v teologii a – byť v poněkud jiné podobě – v právu.

[editovat] Představitelé hermeneutiky

Uvedeni jsou autoři počínaje 18. stoletím, kdy se hermeneutika etabluje jako všeobecná nauka o interpretaci:

[editovat] Odkazy

Související články obsahuje Portál Filosofie

[editovat] Související články

• Biblická kritika
• Exegeze
• Interpretace
• Literární věda
• Sémiotika
• Smysl (filosofie)

[editovat] Externí odkazy

• (en) Heslo „Hermeneutics“, Stanford Encyclopedia of Philosophy
• (en) Stránka „Philosophical Hermeneutics“
• (en) Heslo „Metaphor in Religious Discourse“ v Dictionary of the History of Ideas
• (en) Palmer, „The Relevance of Gadamer's Philosophical Hermeneutics to Thirty-Six Topics or Fields of Human Activity“ (přednáška)
• (en) Palmer, „The Liminality of Hermes and the Meaning of Hermeneutics“

[editovat] Literatura

• H.-G. Gadamer, Problém dějinného vědomí. Praha 1994
• H.-G. Gadamer, Člověk a řeč. Praha 1999
• J. Grondin, Úvod do hermeneutiky. Praha 1997
• V. Knapp, Teorie práva. Praha 1995
• P. Pokorný a kol., Hermeneutika jako teorie porozumění. Praha 2005
• P. Ricoeur, Existence a hermeneutika, in: týž, Život, pravda, symbol, Praha 1993, str. 168-187