Invia.cz
Pojeďte do Egypta
Kanárské ostrovy
Dovolená - Turecko
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Invia.cz
Pojeďte do Egypta
Kanárské ostrovy
Dovolená - Turecko
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Dějepis (historická věda) je humanitní a společenská věda zkoumající dějiny (historii) člověka a jeho civilizace především na základě písemných a hmotných pramenů.[zdroj?]
Historiografie, též dějepisectví, je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti (např. na úrovni jednotlivců, společenských vrstev, národů) určitým systematickým způsobem.[zdroj?]
Historiografie je předchůdcem historické vědy v tom smyslu, že před vznikem (kriticky analyzující) historické vědy existovala jen („nevědecká“ a do značné míry uměleckými styly ovlivněná) historiografie. Z jiného hlediska lze historiografii považovat za jeden z výsledků zkoumání historické vědy, protože zobrazuje stav, proudy a cíle historického výzkumu.[zdroj?]
Historický výzkum tak, jak jej chápeme dnes, objasňuje, systematizuje a zachovává poznatky vztahující se k dějinám světa a národním a teritoriálním dějinám. Věnuje se dějinám vzniku a rozvoje lidské společnosti a životu jedince v ní, dějinám lidské kultury. Historický výzkum se dále zaměřuje na dějiny lidského vědění a jeho parcializace, věnuje se společenským, politickým a ekonomickým souvislostem v uvedených dějinných procesech.[zdroj?]
Historickým pramenem se rozumí primární zdroj informací v historickém bádání. Jako pramen lze označit vše, co bylo zachováno pro poznání a ověřování historických skutečností, vzniklo z lidské činnosti, činnosti lidské společnosti. Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů (zdrojů) s různým stupněm relevance.
Mezi metody zkoumání v historiografii náleží:
Historickému bádání jsou nápomocny také pomocné vědy historické i vědní disciplíny formálně od historické vědy oddělené (parcializované), jako je lingvistika, geografie, sociologie, statistika, demografie či kartografie.
Historiografie plní řadu sociálních funkcí. Mezi ty základní, definované Jürgenem Kockou[1], patří:
Také sám dějepis se v minulosti bohatě vyvíjel, má své dějiny. V antickém Řecku se původně objevila jednoduchá analistika a díla oslavující vládce, tzv. apoteozy. Později se objevují pokusy o univerzální vylíčení světa od zrození světa. Za prvního politického historika je označován Hérodotos, který ve svém díle Historiai popisuje historii řecko-perského světa, vznik rozporu mezi těmito světy, růst perské moci a vlastní dějiny řecko-perských válek. Dalším významným řeckým historikem byl Thúkydidés, který popsal dějiny peloponéské války. Na něj navázali např. Theopompos a Xenofón.
Starověké římské dějepisectví navázalo na řecké. Nejstarší římská historiografická díla jsou také psána řecky nebo rovnou řeckými autory. Z Řeků vystupuje např. Polybios, popisující dějiny punských válek, či Poseidónios.
V českých zemích se historiografie začala rozvíjet záhy po vzniku českého knížectví v 9. století. První menší záznamy historických událostí se pokoušely od 12. století uceleně shrnout kroniky (Kosmova kronika, Zbraslavská kronika, tzv. Dalimilova kronika, husitské kroniky). Další kroniky byly napsány také v období humanismu, autoři však začínali psát také o dějinách náboženských hnutí, k nimž patřili (o Jednotě bratrské Jan Blahoslav), nebo o dějinách svého stavu (šlechtických rodů či měst). Po porážce českých stavů na Bílé hoře museli protestanté české země opustit; jejich tvorba pak ještě nějakou dobu doznívala v exilu. Domácí katolická historiografie se snažila navázat na tradici české katolické historiografie, avšak s nevelkým úspěchem.[2]
Nový vzestup dějepisectví v českých zemích zaznamenalo až s příchodem osvícenství, které kladlo důraz na kritiku pramenů a jejich edici. Ediční činnost ovšem vedla k bourání starých mýtů (Dobner zpochybnil věrohodnost Hájkovy kroniky) a novému pohledu na některé události českých dějin (Pelcl pozitivně ohodnotil Husovu činnost, Dobrovský přehodnotil pohled na Jana Nepomuckého). Po roce 1820 ovšem začal romantismus osvícenské principy vytlačovat a historiografie měla začít sloužit nacionálním zájmům. Největší dílo sepsal Palacký, který české dějiny charakterizoval jako neustálé potýkání českého a německého živlu.[3]
Skutečná vědecká historická věda se začala rodit až v 2. polovině 19. století s příchodem pozitivismu, který kladl velký důraz na systematickou důslednou práci s prameny a odmítal intuici. Pozitivistické dějepisectví sice ještě nějakou dobu dále sloužilo národním či politickým zájmům (Tomek, Gindely), Jaroslav Goll ovšem nakonec prosadil odpolitizování historiografie a vtiskl jí ráz skutečné vědecké práce založené na propracované metodologii.[4]
Goll také vychoval na oddělené české pražské univerzitě skupinu žáků, které se začalo říkat „Gollova škola“. Nejednalo se o homogenní skupinu, společné jí však byla gollovská pozitivistická metoda. Mezi hlavní představitele patřil Pekař, Šusta, Novotný, Krofta a Nejedlý. Kromě této skupiny působila ještě starší generace pracující tradičními metodami poplatnými nacionálním, politickým či náboženským požadavkům. Také se od historické vědy začaly oddělovat pomocné vědy historické (Emler, Friedrich) a archeologie (Píč, Niederle). A v neposlední řadě se vyvíjela také historiografie českých Němců, byť pod silným vlivem nacionalismu (Bachmann, Bretholz).[5]
V meziválečném období dále pokračovala činnost pozitivistické historiografie, avšak její zmechanizování a odosobnění vedlo ke skepsi, kritice pozitivistické metodologie (Werstadt, Slavík). Určité východisko představovalo obohacení politických dějin o hospodářsko-sociální dějiny (Mendl), v čemž pokračovala také mladší generace ve 30. letech. Z řady historiků vybočoval Kalista, jenž představil svou vlastní koncepci historikovy práce, jež podle něj měla být tvůrčí činností.[6]
Přeryv v české historiografii znamenala nacistická okupace a nastolení komunistického režimu. O dějinách se muselo oficiálně psát v souladu s marxistickou ideologií. Politicky nevyhovující autoři museli svá díla vydávat pod jménem svého kolegy, který mohl publikovat, nebo jejich práce nevycházely vůbec. Svobodnou vědeckou činnost umožnila až sametová revoluce roku 1989.
O dějinách historiografie
