Historiografie

Clio, múza historie, na Vermeerově obraze Alegorie malířství

Dějepis (historická věda) je humanitní a společenská věda zkoumající dějiny (historii) člověka a jeho civilizace především na základě písemných a hmotných pramenů.

Historiografie, též dějepisectví, je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti (např. na úrovni jednotlivců, společenských vrstev, národů) určitým systematickým způsobem.

Historiografie je předchůdcem historické vědy v tom smyslu, že před vznikem (kriticky analyzující) historické vědy existovala jen („nevědecká“ a do značné míry uměleckými styly ovlivněná) historiografie. Z jiného hlediska lze historiografii považovat za jeden z výsledků zkoumání historické vědy, protože zobrazuje stav, proudy a cíle historického výzkumu.

Historický výzkum, tak, jak jej chápeme dnes, objasňuje, systematizuje a zachovává poznatky vztahující se k dějinám světa a národním a teritoriálním dějinám. Věnuje se dějinám vzniku a rozvoje lidské společnosti a životu jedince v ní, dějinám lidské kultury. Historický výzkum se dále zaměřuje na dějiny lidského vědění a jeho parcializace, věnuje se společenským, politickým a ekonomickým souvislostem v uvedených dějinných procesech.

[editovat] Historické prameny

Historickým pramenem se rozumí primární zdroj informací v historickém bádání. Jako pramen lze označit vše, co bylo zachováno pro poznání a ověřování historických skutečností, vzniklo z lidské činnosti, činnosti lidské společnosti. Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů (zdrojů) s různým stupněm relevance.

[editovat] Rozdělení historických pramenů

Prameny je možné rozdělit podle několika hledisek: dle původu pramene (památky, pozůstatky a tradice, prameny), dle formálních znaků (písemné, nepsané, ústní), dle informační struktury (bezprostřední, zprostředkované), dle typu (písemné, hmotné, etnografické, ústní, lingvistické, fonografické, filmové a fotografické) a konečně dle obsahu (ergotechnické – ekonomika, sociotechnické – společnost, psychotechnické – vědomí, tradice).

[editovat] Písemné prameny

• psané prameny institucionálního původu
  • normativní prameny (právní dokumenty): zákoníky, právní příručky
  • diplomatické prameny: listiny, listy, akta
  • správní a hospodářské prameny: aktový materiál, účty, soupisy půdy, povinností a obyvatelstva, berní rejstříky…
• psané prameny soukromého původu
  • literární a písemná pozůstalost: teologické a vědecké prameny
  • osobní korespondence
  • osobní deníky
• narativní (a) literární psané prameny
  • historiografie (dějepisectví): kroniky, letopisy
  • hagiografie: legendy
  • krásná literatura: romány, fikce

[editovat] Nepsané prameny

• hmotné prameny: kosterní pozůstatky, výtvory lidské práce
• obrazové prameny: kresby, kartografické materiály
• audiovizuální prameny: rozličná záznamová média

[editovat] Ústní prameny

• tradiční prameny: mytologie, ústní lidová slovesnost
• oral history

[editovat] Metody zkoumání

Mezi metody zkoumání v historiografii náleží:

• heuristika (shromáždění relevantních zdrojů)
  • bibliografie
• kritika pramenů
  • přímá
  • nepřímá
  • genealogická
  • filologická
  • geografická
  • retrogresivní
  • progresivní
  • statistická
  • srovnávací
• interpretace (analýza, výkladové rozvinutí)
  • chronologická
  • teritoriální
• syntéza (závěrečné shrnutí)
  • orální historie

[editovat] Pomocné vědy historické

Historiografii slouží k poznání pomocné vědy historické:

• archeologie (zkoumá dějiny na základě hmotných pramenů)
• numismatika (zkoumá platební prostředky - peníze)
• heraldika (zkoumá erby a znaky)
• genealogie (zkoumá vývoj rodů a vztah mezi rodově příbuznými jedinci)
• paleografie (zkoumá vývoj a druhy písma, snaží se o správné čtení a lokální i časové zařazení písemných pramenů)
• diplomatika (zkoumá úřední písemné prameny z pohledu obsahové struktury textu i z pohledu vnějšího, tj. formy, a to jako produkt určitého právního, sociálního a kulturního prostředí, přičemž současně zjišťuje i pravost dokumentů a sleduje i dějiny institucí, které tyto dokumenty vyprodukovaly)
• chronologie (zkoumá způsoby měření času v dějinách a přepočítává staré datovací systémy na dnešní)
• sfragistika (zkoumá pečeti)
• metrologie (nauka o soustavách měr vah)
• epigrafika (vznikla z paleografie, zkoumá nápisy na tzv. archeologických či nepaleografických látkách, tedy v kameni, na kovech, hlíně, dřevě, stěnách atd.)
• faleristika (zkoumá řády a vyznamenání)
• filigránologie (zkoumá průsvitky v papírech)
• kodikologie (zkoumá středověké rukopisy neúřední povahy)
• kampanologie (zkoumá zvony a jejich výzdobu)
• vexilologie (zkoumá zástavy a prapory)

a další.

V širším slova smyslu jsou při historickém bádání nápomocny i vědní disciplíny formálně od historické vědy oddělené (parcializované), jako je lingvistika, geografie, sociologie, statistika, demografie či kartografie.

[editovat] Historie podle kontinentů

• Dějiny Evropy
• Dějiny Afriky
• Dějiny Asie
• Dějiny Ameriky
• Dějiny Austrálie

[editovat] Historie podle časového období

Z pohledu periodizace vývoje lidské společnosti v přibližně eurasijském prostoru:

• Pravěk
• Starověk
• Středověk
• Novověk
• Moderní dějiny

Kalendář:

• Století
• Dny

[editovat] (Mezní) historické disciplíny

• historická antropologie
• mikrohistorie
• New History
• dějiny středověkého osídlení
• monasterologie
• kastelologie
• dějiny mentalit
• dějiny každodennosti
• sociální dějiny
• hospodářské dějiny
• filozofie dějin
• psychohistorie
• historická geografie
• historická demografie
• seriální dějiny (histoire sérielle)

[editovat] Historické školy

• Škola Annales
• Mladší historická škola národního hospodářství
• Německá historická škola
• Nové hospodářské dějiny
• Gollova škola

[editovat] Související články

Historický portál

• Stratigrafie (geologie)
  • Geologická časová osa historie Země
• Dějiny umění
• Letopočet
• František Palacký